Jakub Špaňhel: Čerpám ze života do obrazů, abych pak mohl z obrazů čerpat do života.

Od října vystavuje Jakub Špaňhel své malby po boku fotografií Josefa Sudka ve Výstavní síni „13“ Západočeské galerie v Plzni. Umělecká díla se potkávají v tématu katedrály svatého Víta a pohlcující, niterné atmosféře. „Sakrální stavby byly to nejlepší, co lidé ve své době dokázali, a současně v nich cítím, jak jsou promodlené,“ odůvodňuje malíř svou fascinaci.

Špaňhel patří k nejprodávanějším současným českým výtvarníkům. Je známý především pro svůj cyklus velkoformátových abstrakcí chrámových interiérů a lustrů; vedle toho rozvíjí však i klasická témata aktů, krajin nebo květin. Malíř promlouvá o své víře, o duálním životě, či připravovaných projektech, a paralelně zařazuje témata, kterým se věnuje, do kontextu svého života.

foto Karel Kocourek

Ty se již dlouho vyhýbáš virtuálnímu světu. Pořád ti to funguje?

Stále ještě jo, i když tlak z okolního světa je celkem velký. V životě se pořád něco děje, a já mám strach tuhle digitální sféru otevřít, abych se v ní neztratil. Mám pocit, že by mě mohla nakonec začít bavit a že bych pak už na malování neměl čas vůbec. Díky tomu ale vlastně vůbec nevím, co se děje. Dostávám se tak částečně do pozice naivního umělce.

foto Karel Kocourek

Naivního i ve smyslu přírodního?

I trochu přírodního vzhledem k tomu, že žiju půl napůl ve městě a na venkově. Za poslední roky jsem zjistil, že mi to tak vyhovuje nejvíc. Momentálně jezdím sem a tam, od svatého Jana pod Skalou na Vinohrady, jsem několik hodin v Praze, několik tam. Ale potřebuju to pořád měnit. Zatím maluju hlavně v Praze, ale teď chystám nový ateliér poprvé v životě doma, tak jsem zvědav, zda to vůbec bude realizovatelné. Je to taky první ateliér po 30 letech, který má dobré světlo ze severu. Byl jsem zvyklý na velké prostory, průmyslové haly, kde bylo vždy umělé světlo, takže maluju celý život u zářivek. Doma bych si mohl dovolit používat denní světlo, takže si možná poprvé v životě prohlédnu, jak moje obrazy skutečně vypadají.

foto Karel Kocourek

Možná přijde nové zjištění…

Aby to nebyl průšvih.

foto Karel Kocourek

Takže jsi nikdy nemaloval v přírodě?

V plenéru jsem to párkrát zkoušel, ale příroda mě strašně rozptyluje. Zkouším ji napodobovat, ale ta krása okolního světa je tak strašně silná, že se na to nemůžu soustředit. V přírodě jsem takový pozorovatel, ale obrazy rád maluju v bílých krabicích. Ateliér mi vyhovuje, tam vycházím třeba z toho, co v přírodě nafotím. 

Nesouvisí to i s tím, že nemaluješ svoje děti? 

Jo, k tomu se odhodlávám už dlouho, dnes jim je 7 a 9 let, a chystám se na to od jejich narození. Je to intimní, je to osobní. Mám je hrozně rád, a jsou krásný, ale zatím to nedokážu, to už bych je spíš nechal namalovat u jiného malíře.

Čeho se tam bojíš?

Mně se tak líbí, že mi přijde, že ta realita je možná víc než obraz. U ostatních věcí se mi možná párkrát podařilo, že jsem z obyčejné benzínky nebo kusu sídliště udělal zajímavý obraz, ale tady mám opačný problém. 

Bojíš se, že bys nevystihl jejich krásu?

Bojím, a nevím proč. Ale fotím si je, takže až k tomu dostanu odvahu, možná někdy udělám sérii svých dětí. Ale třeba ne.

Zvláštní…nejsou právě někdy obrazy tím nejvíc koncentrovaným intimnem?

Určitě. Já maluju tak, jako když si někdo píše zápisník. Zaznamenávám města, co potkávám, plazy, sakrální architekturu, o to všechno jsem se prvotně zajímal, a díky tomu jsem to začal malovat. Kamkoliv jedu, soustředím se na domy, líbí se mi, když jsou hezky prosvícené, a na té sakrální architektuře se projeví i to fyzické světlo, které jde skrze okna, až po nějaké metafyzické světlo. Na obraze se snažím obojí spojit. Ale děti mi jsou asi blízké až moc. 

Přitom když maluješ živé objekty, vybíráš si taky ty těžce zachytitelné. Kytka ve váze, která brzy poté, co ji namaluješ, zvadne. Nebo třepetavý motýl…

Možná jsou vlastně motýli těmi mými dětmi. Začal jsem je malovat, až když se narodila má dcera. Chtěl jsem se z těch kostelů, z černé a černozlaté dostat do barev, a tak přišla éra motýlů. Zářiví bělásci, žluťásci, otakárci, babočky. Je jich tisíce, ale já nechci být malíř motýlů, tak jsem si to omezil na deset druhů, co v naší zahradě proletí. Toto téma mám hodně svázané s dětmi. Křehkost, barevnost… stejně je to vlastně i s kytkami, do tehdy jsem maloval naleštěné a nazdobené růže, za mého dětství se tak fotily na bonboniéry. Ale pak mi to najednou vedle těch dětí přišlo umělé, tak jsem začal dělat luční kvítí, co roste na krajích pole, vlčí máky, plevely,…

Do té doby jsi ze zvířat maloval jen hady?

Hady a ještěrky, což byla spíš chladná věc. Je tam odstup. Mít hada není jako mít psa, hadovi je jedno, kdo je jeho pán. Fascinovaly mě spíš ty struktury, tvary. Choval jsem anakondu, hroznýše, ještěrky. Anakonda mě vždycky kousla, když jsem k ní dal ruku. Snažil jsem se zachytit její krásu, ale ta je taková chladná. Z její strany chybí veškerý cit.

Řekni mi něco o výstavě Zažít zjevení, kterou teď připravuješ v Plzni.

Josef Sudek fotografoval katedrálu svatého Víta v dobách, kdy se přestavovala, sem tam je ještě vidět dělníka. Na výstavě z této série vycházím. Tehdy bylo v tom tichu a prachu zvláštní světlo, které se mu na některých fotkách podařilo zachytit – ten zázrak. Popisoval, že zažil zjevení. Já znám Sudkovy fotky roky. Rád se nechám inspirovat uměleckým dílem, které už vzniklo, maloval jsem podle Rembrandta, Reynka, teď bych rád zkusil Tiziana. U Sudka mě vždy fascinovalo to světlo. Během posledních 10 let jsem po jeho fotkách už několikrát sáhl jako po inspiraci, řekl bych, že z českých fotografů je mi nejblíž. Navíc jsem katedrálu maloval u diplomky před 20 lety, což pro mě bylo dost zásadní – byla to první větší série interiérů chrámů; a jeden z prvních obrazů konkrétně Svatý Vít.

Jakub Špaňhel, Gotické okno č. 2, 2021, soukromá sbírka

Byla to pro tebe v něčem nová zkušenost?

Vrátil jsem se díky Sudkovi od barvy zase k černobílé, nebo černozlaté. Použil jsem stejnou techniku jako před dvaceti lety, a přestože je to jen v černé, zlaté, nebo jen šedých valérech, myslím, že ten posun tam je vidět. Vystavuji totiž vedle nové série i některé z těch prvních chrámů.

Jakub Špaňhel, Sv. Vít (Pohled na závěr katedrály dle Sudka), 2015, soukromá sbírka

Máš dopředu představu, jak výstavu koncipovat?

Potřebuju ty věci vidět na místě, opřít si je tam a tam mi to dojde. Zhruba vím, co by kde mohlo být, ale ten obraz v prostoru udělá své. Tak to mám i s malováním, nedělám si skici, neplánuju to, rovnou musím malovat. Když začnu teoretizovat a vymýšlet, jak by to mohlo být, tak se nehnu z místa. Musím vzít do ruky štětec a namalovat tu věc. A buď jo nebo ne. Ale přemýšlet o tom, jak a proč a jak bych to mohl udělat jinak, to je pro mě začarovaný kruh. Nevysedím to. Musím opravdu fyzicky začít tu věc dělat. Můžeš přemýšlet u malování, ale musíš reálně začít, nebát se toho, a rozdělat víc věcí najednou. Tuhle velkorysost mi určitě předal Jiří George Dokoupil, se kterým jsem měl několik let ateliér. Já ji v sobě už nějak měl, ale on mě v ní ještě podpořil. 

Promítají se ti do tvorby trápení, nebo věci, co v sobě řešíš?

Určitě, jsem impulzivní a moje věci i způsob malby jsou o emocích. Neberu to jako terapii, ale je tam vidět, kdy mám klidnější období, a kdy zase bouřlivější, nebo divočejší. Je to o gestu, o ruce, a tam se to určitě nějak projevuje, a zároveň mi to pomáhá. Z lidí, kteří tvoří díky tomu vychází nějaký věci ven, malování je dobrý ventil.

A nad gestem nepřemýšlíš? 

Je to rukopis, který je daný, a vyvíjí se spolu s tím, co namaluju. Ale já za něj nemůžu, maluju takhle od čtyř let. Nějak se to mění, ale to gesto jsem tam měl vždycky. Když si to dáš vedle sebe na jednu zeď, vidíš to. Měl jsem v tomhle štěstí, že jsem měl svůj styl, protože jsem se s tím tak nepáral. Spoustu lidí má před plátnem nebo barvama respekt, a to mám i já. Já zase třeba neumím žít jako ostatní lidi, ale u toho malování to ze mě spadne, tam si to zkouším, jak to přijde.

Myslíš, že jsi odvážnější na plátně než v životě?

Kdybych byl v životě tak odvážný jako na plátně, tak jsem mistr světa.

Inspiruješ se tedy do života ze svých obrazů?

Určitě je to tam i zpátky. Čerpám ze života do obrazů, a pak můžu z obrazů čerpat do života.

Jakub Špaňhel, Sv. Vít, 2006–2012, soukromá sbírka

Jaké máš plány do budoucna?

Příští rok by měla být v Bold galerii (Archimboldo) v Holešovicích výstava japonských paravanů. Když maluju černobíle, vznikají takové trochu kresby, které mohou někdy připomínat třeba asijskou kaligrafii, ale na evropský způsob, protože jdu proti té eleganci. Potom bych rád rozvedl válečkové série opakujících se motivů podle slavných soch, dělal jsem svatého Václava, Myslbeka, gotické madony, Svatého Jana Nepomuckého, Picassovy kozy. Mám rád Brancussiho, Rodina, sochaře 20.století. Vždycky jsem chtěl být i sochař, ale ten třetí rozměr je pro mě strašně složitý, tak si ty své oblíbené sochy zatím válečkuju, zase si je převádím do obrazu. Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně taková klasika, co dělám, třeba kytky ve váze. Mám rád tato normální témata, která se dělají staletí, baví mě je zkoušet nějak po svém. 

Proč se tak často vracíš do kostela?

Kostely jsou pro mě vrcholem toho, že když je ve středověku stavěli, stálo to úsilí, krev, životy a obrovské peníze, ale bylo to to nejlepší. A uvnitř byly ty nejlepší zakázky pro umělce. Tím lidé žili, to byl ten střed města. Spoustu lidí se tam po staletí chodilo modlit s touhou polepšit se. Jsem citlivý člověk a to, jak jsou promodlený tam nějak vnímám. Mám rád lidi, a i přestože vidím, že se chováme, jak se chováme, je tam ta touha být lepší. A kde jinde, než v kostele?

A v co věříš?

Já věřím v nějakou vyšší moc. Nemusíme ji chápat. Jsem pragmatik a mám rád vědecký svět, ale pořád jsme na začátku poznání a můžou se ještě dít neuvěřitelné věci, fyzici objeví zase nové síly…a zároveň má svět tu estetickou kvalitu. Jako je příroda dokonalá, rostliny, hmyz, tak myslím, že kostely byly ve své době to nejlepší, co tehdy lidé dokázali.

Myslíš, že člověk je taky dokonalý?

Myslím, že není, ale chce se tomu přiblížit. A chvilkama je. Myslím, že se zbytečně rozčilujeme nad blbostma, to se týká i mně, ale snažím se každý den aspoň chvilku žasnout nad tím, jak je to nádherné. Když si zastavím ten tok v hlavě, s čím vším jsem nespokojený a co se mi nedaří, a najednou se na něco podívám (a nemusí to být ani můj obraz), a obdivuju, jak je to vlastně celé neuvěřitelně nádherné. Každý by měl takhle žasnout nad světem.

Text: Barbora Vojířová

Comments

comments