King Crimson Live: Pořád to doznívá
Stejně jako v září 2016 se nestoři prog-rocku usídlili v múzám nakloněném Foru Karlín na dva večery. Letos s osmým mužem na palubě, Billem Rieflinem, který se však bicích ani nedotkl a jehož funkce za klávesami je často lehce záhadná a jindy poměrně zásadní. Jinak, co se sestavy či strategicky rozprostřené formace týče, zůstalo vše „při starém“. Omlazen byl však repertoár. Kromě průběžně se vyvíjejících stálic, se kterými zastávku od zastávky šachuje napříč setlistem jeho režisér a jeho výsost Fripp, tak Praha dostala hned několik vítaných dárků. Minule jsme neslyšeli např. Moonchild, zážitkem byla premiéra lyrických Islands a jedním z highlightů pak proslulá Indiscipline, která v rukou aktuální sestavy vykvetla ve svébytnou, prakticky zcela novou kompozici. Ne všichni to sice nesou libě, zpěvák Jakko Jakszyk však přistoupil k Belewově originálu po svém, původně deklamované sloky opatřil melodickou linkou (dublovanou unisono na kytaru) a s dalšími provedeními postupně nabobtnává i úvodní vířivá bubenická trojexpozice, kterou si přední úderná lajna Mastelotto – Stacey – Harrison očividně vychutnává. A aby toho nebylo málo, závěrečný výkřik „I like it!“ zaznívá vždy v jazyce hostitelské země. Úterní „mam to rad“ bylo ještě spíše ostravsky, o den později už to ale Jakko vystřihl krásně a sebevědomě.
Nemá smysl rozepisovat se o každé skladbě zvlášť. KC experience je třeba vnímat jako celek a mozaika se obvykle složí až po obou koncertech, neb variant skládačky je mnoho (nazkoušeno mají téměř pět hodin materiálu) a jak již předem upozorňoval Tony Levin, každý večer je unikát. Zažít však oba večery dává větší šanci absorbovat úroveň mistrovství a šíři rozhledu této osmihlavé rockové instituce. A užívat si drobných nuancí a zajímavosti. Tak třeba první večer byla zadní řada – tedy kromě Frippa, který prakticky nehne brvou – chvílemi nezvykle rozdováděná (Mel Collins s blaženým úsměvem, prkenně si tančící do nechytatelných polyrytmů, jindy teatrálně stírající pot z čela po úderném sóle nebo gestem svůj nástroj odhazující v dál… Případně rošťák Rieflin, vysílající zákeřné trylky do stoptimů soustředěného Harrisonova sóla ve Schizoidovi, což odrovnalo i jinak uměřeného kolegu Jakszyka).
Oproti tomu druhý večer působil ansámbl kompaktněji, disciplinovaněji, v druhém setu se dokonce probral i nečekaně opatrný celkový zvuk sálu. Jak si koncert užili sami muzikanti, se lze jen domýšlet (obvykle sdílný Levinův Road Diary o jakékoli zmínce k rozpoložení či hodnocení výkonu bohužel taktně mlčí), ale auditorium znělo nadšeně. Soudě i dle „pozápasových“ debat, v mnoha hlavách „bylo létavo“. A přežili jsme bez úhon i incident s fotografem – narušitelem, na kterého během první skladby Fripp tak dlouho ukazoval prstem, až mu do nějaké desáté řady zašlo domluvit hned několik pořadatelů. To vám zatrne, pevně doufáte, že koncert nebude přerušen (na začátku milénia by se to klidně mohlo stát, viz např. Divadlo Archa a KC v červnu 2000) a na mžik zavzpomínáte na klasická Robertova lkaní o tom, že „na opeře by se to nestalo.“ Příště vážně bacha, prosím. Chce klid na práci, tak mu ji dopřejte. Nic složitého v tom není.
Forum Karmín
Když jsme u těch zajímavostí, je osvěžením sledovat, jak i tak seriózně působící kolektiv, který tráví dny a týdny zkoušením a pilováním repertoáru, dokáže operativně reagovat na aktuální atmosféru a vývoj koncertu. V Krakově kupříkladu zařadili do přídavků Epitaph doslova až po cestě ze šatny zpět na pódium, během „Prahy 2“ se naopak po rychlé interní signalizaci na poslední chvíli rozhodli přeskočit vyklidněné předposlední Islands a vygradovali už tak intenzivní set přímým přechodem z drsného (LTIA2) do ještě drsnějšího (Schizoid). Výborné dramaturgické rozhodnutí navíc připravilo zcela magický závěr: po pauze totiž nemohlo zaznít nic jiného, než legendární Starless, pro mnohé jedna z nejzásadnějších kompozic posledního půlstoletí, u které není vůbec žádná hanba pustit uzdu emocím, a to speciálně, pokud ji slyšíte naživo. Odcházet poté s tou mellotronovou nádherou v hlavě znamená vznášeti se ještě dlouhé minuty. Lepší soundtrack k noční Praze nevymyslíte. A je jedno, zda hvězdy právě svítí či nikoli.
Zažít koncert KC je stále svátek, stále událost. Viděl jsem postarší chlápky zvedat ruce jak při modlitbě, když se poprvé ozval riff ikonického The Court of the Crimson King. Sledovali jsme mistry svého oboru, kdy každý pracuje pro celek, ale zároveň v dobrém slova smyslu vyčnívá, že na něm můžete oči/uši nechat. A to včetně trojlístku bicmenů, kteří by se mohli přebíjet, trumfovat, strhávat na sebe rytmickou pozornost, ale neudělají to ani na vteřinu, není-li to ku prospěchu věci. Sledují se navzájem bedlivě a hrají pestře a bezešvě. Doba je nejistá, plány na evropské turné k 50 letům skupiny v roce 2019 jsou aktuálně u ledu, kvůli trablům s Brexitem, možná se mohou těšit alespoň fanoušci za oceánem. Inu, uncertain times. Uvidíme. Každopádně, KC jsou při chuti i při životě. A do hudebního důchodu se zatím rozhodně nechystají. Je to malý zázrak, že jim to všem osmi takhle klape a že smíme být (občas) u toho.
Pořád to doznívá.
King Crimson
Praha, Forum Karlín
26. a 27.6. 2018
Comments
