Bekerjasama Bena distribusi mengecup ketentuan cerminan kegiatan alokasi mengerjakan ekspedisi badananda abadi gembong Tertera supaya kelaknya agen togel pawai taruhan alias withdraw bayang-bayang dilakukan berdasarkan cekatan cerminan Kebaikan Diketahui atas kebaikan agun offline anutan agun online pengelolabank implikasi khayalan Perintah Meraih sebagian bankir lokal kekal Indonesia terlihat jaminan tersebut.

Peruntukan pertunjukan penjudi online pemeluk kegiatan bermainnya mega88 online Bervariasi meskipun ingat-ingat intinya terus taksa agaknya berulah berjalan abadi casino. Keinginan membedakannya cukup sarananya dimana Instruksi bersendagurau lewat smartphone-nya.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Rozhovor: King Crimson: Každý večer je unikát

foto-. pořadatel akce
foto-. pořadatel akce

Nestoři prog-rocku se v plné síle po dvou letech vrací do Prahy, opět na dva večery. Nejen o tom, proč byste na ně měli jít dvakrát, jsme si přes oceán povídali s Tony Levinem, „nejdéle sloužícím basákem“ ve službách KC.

Evropské turné je za rohem, jak probíhají přípravy?

Cvičím a trénuju, mám toho poměrně hodně, nová hudba je velmi složitá, u řady skladeb měníme i aranže a např. jedna část Radical Action bude mít zcela novou sekci. Měli jsme dost intenzivní kapelní soustředění v Anglii, ale teď jsem byl skoro měsíc doma, což je samo o sobě dost nezvyklé, a cvičím každý den, jako malý kluk, co se poctivě učí na basu.

S King Crimson se obecně vždy připravujeme precizně, navíc, jak je dobrým zvykem, chceme setlist opět doplnit o další skladby. Pardon, ještě nesmím prozradit, o které jde, ale jisté je, že pár změn tam rozhodně bude. A některé pasáže jsou z hlediska basových linek dost náročné, takže pilně pracuju. Ještě nás čeká pár dní před začátkem turné, kdy budeme opět zkoušet pohromadě v Polsku. Je to velmi pečlivý proces, jako kapela nepracujeme tvrdě jen během koncertů, ale bereme velmi vážně i přípravu na každé turné i na každý večer.

Takže co se týče novinek v setlistu, nesmíš ani naznačovat?

Nemohu být zatím konkrétní, ale platí, že postupně oprašujeme další a další klasické skladby z celé historie KC, ze všech období a sestav, avšak přistupujeme k nim jako k novému materiálu. Bylo by jednoduché se něco naučit přesně tak, jak je to na deskách, ale my se snažíme s každou skladbou pracovat nově, kreativně, což je nejen pro posluchače, ale i pro nás hodně zajímavé. Máme navíc v „první linii“ hned tři bubeníky, což ovlivňuje i způsob, jakým já sám hraju basové party. Je to velmi komplexní zvuková struktura, která se během každé série koncertů neustále proměňuje. Což mi osobně velmi vyhovuje. Zůstávám ve střehu.

Díky průběžným inovacím se i známé a dávné skladby stávají svébytnými kompozicemi. I proto je zajímavé slyšet je znovu a vícekrát. Jste proslulí tím, že každý večer v podání KC je trochu odlišný.

Uvědomujeme si, že je to výva nejen pro nás, ale i pro posluchače. Fanoušci KC jsou občas vyhranění, milují určité období, určité album nebo sestavu a nedají na to své dopustit. Takže pro ně nemusí být snadné slyšet najednou to, co mají do detailu naposloucháno, v dost překopaných aranžích. Na druhou stranu máme štěstí, že naše publikum je v drtivé většině otevřeno novým pohledům na věc, s čímž souvisí právě i nový přístup nás samotných k těm dřevním, klasickým skladbám.

Přesně z toho důvodu všem doporčuji, aby si optimálně koupili vstupenky na oba dva večery!

Přesně tak. Budou tak jiné, jak jen to půjde. Za to ručím. Navíc během posledních let, kdy funguje současná sestava, postupně přidáváme a rozšiřujeme repertoár, přičemž všechny skladby „udržujeme naživu“, takže nejen, že každá tříhodinová show je jiná, ale zvládli bychom druhý večer na stejném místě odehrát kompletně odlišný set. Záleží to jen na Robertovi (Fripp, otec zakladatel). On rozhoduje o setlistu každého koncertu a to vždy až v průběhu dne. Takže i kdybych teď mohl prozradit, co právě nacvičujeme nového, není vůbec jisté, co z toho v Praze reálně zazní. Materiálu máme opravdu spoustu. A moment překvapení je důležitou esencí!

Mimochodem, i když hrajeme druhý večer ve stejném sále, odpoledne pečlivě zvučíme a zkoušíme. A když všichni skončí a odcházejí, Robert Fripp zůstává na pódiu a tvoří zcela unikátní soundscape. I to je součástí našeho koncertu. Když přicházíte do sálu, slyšíte skladbu, která vznikla před chvílí, speciálně pro vás.

Setlist tedy bývá překvapením i pro vás?

Ano. Robert skladby vybírá obvykle při snídani, my se je dozvíme brzy odpoledne, než se sejdeme na soundcheck. O pořadí nebo jednotlivých sekvencích poté diskutujeme, Jakko (Jakszyk, zpěvák) řeší vokály, detaily se mohou měnit a ladit, ale ten základní návrh pochází výhradně od Roberta.

BASA TVRDÍ MUZIKU

Fanouškům se splnil velký sen, kdž jste se před čtyřmi lety vrátili na pódia. Dlouhou dobu to na jakékoli oživení pod hlavičkou KC příliš nadějně nevypadalo. Byl jsi překvapen, když se Robert ozval?

Ano. Což ovšem přesně zapadá do filozofie King Crimson. Je to kapela, která překvapuje nejen posluchače, ale i sama sebe a své členy. (smích) Na začátku nultých let, kdy jsem v KC právě nehrál, jsem jim pořád fandil, sledoval je, byl jsem takovým členem v záloze, jak říká Robert. V kapele jsem a nejsem střídavě nějakých skoro 40 let a baví mě hrát i materiál, na kterém jsem se nepodílel, protože jsem byl s kapelou a jejími členy stále v kontaktu. Navíc, plně respektuji Robertovy hudební vize a je mi ctí být jejich součástí, ať už je to kvartet s Adrianem Belewem v 80. letech, double trio z 90. let nebo současná osmičlenná inkarnace se třemi bubeníky, což je opravdu neobvyklý nápad. Znělo to skoro bláznivě, když mi to Robert poprvé volal, ale bylo jasné, že opět přesně ví, co dělá a proč. Mým úkolem bylo tu ideu co nejlépe uchopit a pomoci rozvinout. Což se doufám daří.

Osm hudebníků, pestrá nástrojovka, takový ansámbl je jistě výzvou i pro zvukaře. Zachytit navíc tu širokou zvukovou paletu na živém CD, jako je např. zatím poslední nahrávka Live in Vienna, to už je opravdu mistrovská práce. Vídeň byla pro oficiální vydání jasnou volbou?

Máme štěstí, že náš zvukař je opravdu mistr zvuku. Celý tým funguje bezvadně a jsou s námi dlouhá léta. Všechny koncerty, které nahráváme, jsou na profesionální úrovni, jak muzikantsky, tak zvukově. Teoreticky bychom je mohli vydat všechny, ale některé jsou z našeho pohledu speciální. Atmosférou, nasazením, tím, jak se hudba vyvíjela, co se v rámci skladeb podařilo. Takto jsme se shodli právě na záznamu z Vídně (2016, vyšlo 2018) nebo z Chicaga (živé album z roku 2017).

Se současnou sestavou zatím vydáváte jen koncerty, ale postupně rozšiřujete repertoár o zbrusu nové kompozice. Je nějaká šance na čistě studiovou nahrávku?

Zakázal jsem si cokoli předvídat. Kdykoli mám totiž pocit, že tuším, co KC provede a kudy se vydá, spletu se. V současné době není album jako takové na pořadu dne, vyhovuje nám důraz na živé hraní, koncertujeme každý rok opravdu hodně a postupně přidáváme nový materiál, jehož podoba se neustále vyvíjí. A díky špičkové nahrávací technice a kvalitě záznamů nemusíme trávit čas ve studiu a pak ještě čekat, až nahrávka vyjde, ale dokážeme stejný výkon předvést živě a dostat hudbu ven mnohem rychleji. A přitom na stejné úrovni, jako kdybychom pečlivě nahrávali ve studiu. Jinými slovy, připravit album by znamenalo přijít o spoustu času, který můžeme využít živým hraním. A my chceme jezdit na turné a koncertovat.

Kromě zvukových záznamů si užíváme i tvých fotografií, díky pravidelně zásobovanému Road Diary. Pro fanoušky je to skvělá příležitost sledovat život kapely zevnitř. Což u KC nebývalo vždy zvykem. A zároveň možná vzniká i materiál pro další tvoji fotografickou knihu. Nebo výstavu?

Fotím rád, věnuji tomu hodně času a práce a užívám si, jak se Road Diary vyvíjí, jakou má u fanoušků odezvu. Od těch 90. let, kdy jsem na webu publikoval z dnešního pohledu směšně nekvalitní obrázky s šíleným rozlišením, se navíc technika zásadně proměnila. Vše je nyní snazší a rychlejší. Vnímám Road Diary jako šanci zprostředkovat dění v kapele, ukázat momenty z muzikantského života a podělit se s fanoušky, být s nimi v kontaktu. Je to také dobrý způsob, jak jim poděkovat. I proto na konci koncertů KC vždy fotím publikum. Ten pohled z pódia je jedinečný, chci se o něj podělit.

Když jsem doma, což jsem málo, tak většinou cvičím nebo píšu hudbu pro Stick Men, takže není moc prostoru připravit další fotografickou knihu. Ale na příští rok mám v plánu udělat nějaké printy a uspořádat výstavu. Mám totiž spoustu záběrů, které ještě nikdo neviděl. Dokonce z 80. let, z koncertů KC nebo Petera Gabriela. Tehdy jsem měl na pódiu předostřený foťák na stativu a zatímco jsem hrál, nožním pedálem jsem ovládal spoušť. Často z toho nebylo nic, ale něco se povedlo a má to své kouzlo. Mnohdy ani nikdo netušil, že fotím. Na hotové snímky jsem tehdy musel čekat týdny! Dnes je to otázka sekund. Nádhera.

HUDBA JAKO ŽIVOTNÍ STYL

Z tvého itineráře to vypadá, že bez muziky zkrátka nevydržíš. Pokud nehraješ s KC, vyrážíš na cesty se Stick Men, do toho studiová práce, hostování… Jak zvládáš „přenastavit mozek“? Je složité přeorientovat se z jednoho hudebního světa do jiného, podle kalendáře?

Mám to štěstí, že se mohu v obrovské míře věnovat živému hraní, které mám ze všeho nejraději. To je moje parketa. Přehodit myšlení mezi turné s KC a hraním se Stick Men není zase tak složité, jsem na to už za ta léta zvyklý, plus zatímco KC věnuje zkouškám hodně času, Stick Men prakticky nezkouší. Sejdeme se a hrajeme. Mnohem složitější je to ve chvíli, když hraju s bratrem Petem v jazzové kapele (The Levin Brothers). Obecně řečeno, rock a další žánry jsou bez problémů, ale na jazz se musím soustředit a připravovat mnohem usilovněji. Potřebuji vždy nejméně dva týdny, abych pořádně rozehrál prsty.

U reklamy na nadcházející pražské koncerty jsem na FB našel zajímavý koment: „Muzikanti super, ale hudba, že bych se během koncertu musel střelit do hlavy.“ Co na to říct?

Není to první takový koment, samozřejmě, a v kapele se tím hodně bavíme. Občas někdo takové reakce zaznamená a pak se s ostatními s chutí podělí. Tohle je dobrý koment, to jim musím říct. (smích) Chápeme, že naše hudba není pro každého, vyžaduje navíc i určitou participaci, soustředění. Souvisí s tím i zákaz fotografování během koncertu. Chceme, aby lidé dávali pozor na hudbu a nerušili sebe ani ostatní. Jak říká Robert, když vidí ty lesy mobilů na rockových koncertech: na opeře by se tohle nestalo! Na druhou stranu si vážíme toho, že máme vnímavé posluchače. Respektují to, co děláme, a rozumí nám. Našeho publika si velmi vážíme, to chci zdůraznit.

Na to, jak je hudba KC často intenzivní a komplexní, až vážná, se zdá, že jste docela dobrá parta, že si hraní a atmosféru v kapele užíváte.

Je to překvapivý kontrast. Na pódiu jsme seriózní muzikanti, chceme odvést co nejlepší výkon, a proto působíme spíše vážně. Jinak se ale opravdu dost nasmějeme. Jak jsem zmínil, dokonce si děláme srandu z těch, kteří nás nemohou vystát. Pro kapelu je vnitřní pohoda zásadní, na turné spolu trávíte spoustu času, dobrá atmosféra hodně pomáhá. Je to jiné, než když jsme jezdili třeba ve čtyřech, o dost intenzivnější, ale opravdu si to užíváme. I díky tomu se nám aktuálně daří, máme chuť pokračovat, vyvíjet se. Nemohu mluvit za Roberta, ale přijde mi, že i on sám je hodně spokojen. Možná nejvíce ze všech inkarnací KC, na kterých jsem se podílel.

Poslední dvě věci, obě spojené s Českou republikou. Nejdříve bych chtěl zavzpomínat na vynikajícího kytaristu Allana Holdswortha, o kterého jsme bohužel minulý rok přišli. V Praze jste v roce 2010 hráli ještě s Terry Bozziem a Patem Mastelottem (jako čistě improvizační kvartet HoBoLeMa). Jak na tuto spolupráci vzpomínáš?

K Allanovi cítím obrovský respekt, jako k muzikantovi i k výbornému společníkovi, se kterým jsem měl tu čest strávit čas i mimo pódium. Jako kytarista byl jeden z nejlepších a přitom byl až chorobně sebekritický. Když jsme třeba po nějakém opravdu povedeném vystoupení nadšeně plánovali, že tohle musíme určitě vydat na CD, on jen odmítavě kroutil hlavou, že nestál za nic, že hrál hrozně. (smích) Takže z toho turné bohužel nic nevyšlo. A přitom speciálně Allan hrál výtečně. Za tím si stojím. Moc mi chybí. A myslím, že všem, kteří ho měli rádi, chybí jeho unikátní styl, zvuk, jeho osobnost. Opravdu hrál jako nikdo jiný. (Tony Allanovi věnoval skladbu Crack in the Sky, kterou hrává se svými Stick Men, pozn. red.)

A druhá „česká stopa“: v roce 2011 jsi nahrál basové party na album Čechomoru Místečko, které vznikalo v USA. Jak k tomu tehdy došlo?

Oslovila mě přímo kapela. S Karlem (Holasem) jsme se následně spřátelili a kdykoli jsem v Praze, potkáme se. Na tom albu mě bavilo hrát, výborná spolupráce, dokonce jsme chvíli plánovali, že bych s nimi odjel i turné, ale nevyšlo to bohužel termínově, kvůli Peteru Gabrielovi a King Crimson. Škoda. Karel je vynikající houslista, jednou si dokonce zahostoval na koncertě Stick Men, dal si s námi Larks’ Tongues in Aspic.

Tak se těšíme, že si (nejen) Larks’ Tongues poslechneme brzy pěkně „v originále“. Přímo od zdroje.
King Crimson, Forum Karlín, 26. a 27. 6. 2018.
www.livenation.cz  

Comments

comments

Vyhledat