Korespondence Voskovce a Wericha vychází jako audiokniha: 68 hodin poslechu
Celkem 68 hodin poslechu na šesti CD nabídne audiovydání kompletní Korespondence V+W – 561 dopisů, které si přes oceán a hranice rozděleného světa mezi roky 1945 a 1980 vyměňovali divadelní kolegové a nerozluční přátelé Jan Werich a Jiří Voskovec. Audioknihu, která svým rozsahem nemá u nás obdoby, vydává 12. října po čtyřech letech příprav a natáčení jako svůj 57. titul vydavatelství Tebenas. Celkem 1 400 stran textu vycházejícího z knih, které v letech 2007–2008 vydalo nakladatelství Akropolis, načetli herci Norbert Lichý jako Jan Werich, Václav Knop jako Jiří Voskovec a Daniela Kolářová jako Zdenka Werichová. Nahrávka poskytne unikátní vhled nejen do myšlenkového světa obou geniálních herců a tvůrců, osobních i pracovních radostí a starostí, ale také jejich upřímný pohled na třicet pět let světových dějin druhé poloviny dvacátého století. Audiokniha bude k dispozici ve formě dárkového balení šesti mp3 CD, ke stažení na všech hlavních audioknižních platformách. Obal vytvořila Petra Dufková, česká výtvarnice žijící v Mnichově. Křest proběhne 12. října v 17.00 v pražské Werichově vile. Více informací na www.tebenas.cz.
Jan Werich a Jiří Voskovec, dvojice nerozlučných klaunů, spolu na jevišti pobyla pouhých dvanáct let. Přišla válka a jejich životní cesty se rozdělily – Jan Werich zůstává v Československu, Jiří Voskovec emigruje do Spojených států. Po změně režimu je jejich neutuchající přátelství po dobu třiceti pěti let až do Werichovy smrti odkázáno jen na občasný telefonát a psaní dopisů. Celkem jich nakonec bylo 561.
Na počátku audioknihy stála pro Jiřího Buřiče z vydavatelství Tebenas četba původní knižní verze korespondence: „Zjistil jsem, že v těchto třech knihách je popsána půlka dvacátého století. Tak jak ji nikdo ještě nepopsal – v dopisech dvou kamarádů, kteří netušili, že to někdy někdo zveřejní a proto byli k sobě neuvěřitelně upřímní. A zároveň lidí, kteří za sebou měli zkušenost z emigrace v době druhé světové války,” říká. „Jsou tam uvedeny věci, díky kterým je drobet stržena opona z jejich sochy dvou moudrých klaunů – třeba problémy rodinné či soukromé, které někdy připomínají až antickou tragédii. Objevují se tam také zajímavosti pro filmové fanoušky – například ohledně jejich tehdejších plánů, co budou společně točit,” líčí Buřič, co ho při četbě zaujalo.
Obstarání autorských práv od obou rodin proběhlo téměř okamžitě. Ale koho nyní oslovit pro načtení dopisů? „Mám to takto u všech knih, že při četbě slyším již konkrétní hlas a nikoho jiného nechci. U Korespondence jsem hodně vycházel ze svých pocitů – z Voskovce jsem měl dojem, že byl akční, neustále něco začínal, nedělalo mu problém jeden den zkoušet s ochotníky a druhý na Broadwayi. A přesně takový mi přišel Václav Knop. Nyní z té nahrávky mám pocit, že ho vystihl úplně neuvěřitelně. Co se týká Wericha, tak Norbert Lichý je úplně jasná volba – to je jeho hlasový dvojník.” V korespondenci jsou také dopisy psané manželkou Wericha, která se občas naštvala, že Jan neodpovídá. „A zde jsem viděl přesně Danielu Kolářovou,” dodává k volbě Buřič. Všichni oslovení okamžitě s nabídkou souhlasili.
Původní kniha byla opatřena komentáři editora Ladislava Matějky a řadou neznámých a historicky cenných fotografií. „Po zahájení natáčení na podzim 2019 jsme ale došli k názoru, že síla, a někdy až dojemná upřímnost dopisů obou velikánů, jsou tak mocné, že je necháme na posluchače působit bez jakýchkoli dalších komentářů a doplnění,” vysvětluje Jiří Buřič. Do natáčení ale zasáhl covid a tak se točilo velmi postupně a pomalu téměř čtyři roky v celkově třech studiích.
Jak Buřič zdůrazňuje, Korespondence je plná otázek, na které v následujícím dopise nepřichází odpověď: „Často se stávalo, že se pošta vzájemně křížila. Především Voskovec zvládl napsat několik dlouhých dopisů týdně, zatímco odpověď z Prahy přišla na pohlednici. A kromě psané komunikace probíhal mezi umělci i kontakt telefonický, v pozdější době dokonce i živý v podobě nahrávaných magnetofonových kazet.” Dodnes navíc není jasné, jestli každý dopis byl doručen, případně prošel komunistickou cenzurou. A také zda byl pokaždé archivován. Zatímco Jiří Voskovec psal své dopisy přes kopírák a kopie schraňoval, Werichova část komunikace je závislá na jejím doručení k adresátovi. „Jeho v USA žijící kamarád často hrál či natáčel mimo New York. Někdy stihl svou novou přechodnou adresu předem nahlásit, ale jestli jej dopis z Prahy pokaždé našel, to už nikdo nezjistí,” líčí Buřič.
Zajímavostí je, že se pravidelně v textu objevují odkazy na konkrétní osoby z minulosti, většinou však formou přezdívek či zašifrovaných jmen. „Někdy se dá pravé jméno osoby vydedukovat z indicií, jindy je třeba vyčkat na jeho prozrazení v pozdější době. V určitém momentu nahrávky si jistě všimnete, že část jednoho Werichova dopisu je součástí i dopisu jiného, datovaného později. Těžko najít správné vysvětlení,” krčí rameny Buřič. „Snad dorazil do Ameriky vícekrát, neboť posílat více kopií na různé adresy bylo v jejich komunikaci běžné, a Voskovec jej omylem zařadil znovu do svého archivu. Nelze to vyloučit. Ale které datum je správné? Na to nám už bohužel nikdo nedá odpověď, proto jsme i my dotyčnou část dopisu natočili dvakrát,” dodává.
Knižní verze obsahuje oproti audioknize ještě o několik dopisů více – Voskovcovu korespondenci s přáteli či lékaři, kteří ošetřovali Jana Wericha v jeho posledních dnech. „Naše nahrávka ale končí dojemným vyznáním Voskovce zemřelému kamarádovi. I to je důvod, proč si tato audiokniha a knižní verze nemají konkurovat. Mají se doplňovat, pomáhat si, hledat nevyřčené a nenapsané odpovědi. Mají stát vedle sebe jako sourozenci. Nebo jako dva celoživotní přátelé. Jako Jiří Voskovec a Jan Werich,” uzavírá Jiří Buřič.
Více informací na www.tebenas.cz.
Comments
