Lauren Mayberry předvedla úžasnou show – reportáž

18 října, 2023
David Berdych
hudba, kultura

Lauren Mayberry / Foto David Berdych

„Mužské fantazie, je všechno ovládáno mužskými fantaziemi? Ať už jsi na piedestalu anebo na kolenou, všechno je to mužská fantazie: že jsi dost silná, abys zvládla, co ti předloží, anebo jindy zase příliš slabá, abys s tím mohla cokoliv udělat. Dokonce i předstírání, že se nesytíš mužskými fantaziemi, je mužská fantazie: předstírání, že máš vlastní život, že si můžeš umýt nohy a učesat vlasy, aniž by sis byla vědoma neustále přítomného pozorovatele zírajícího klíčovou dírkou, zírajícího klíčovou dírkou v tvojí vlastní hlavě, i kdyby už nikde jinde. Jsi ženou s mužem uvnitř pozorujícím ženu. Jsi svůj vlastní voyeur.“

Margaret Atwood, The Robber Bride

Jsou koncerty, které jsou přízračným snovým zážitkem. A jsou koncerty, po kterých nemůžete spát, protože byly tak dobré. A včerejší pražské sólové vystoupení Lauren Mayberry bylo jedním z nich. Nakonec jedná se o jednu z nejlepších zpěvaček své generace, sólistku famózních Chvrches, jedné z nejnapodobovanějích kapel poslední dekády, té, která vrátila synth popu slovo pop a dovedla Roberta Smithe z The Cure „nejblíž k tanci, jak je sám jenom schopen“. Vzácně, jen párkrát za život uvidíte na pódiu někoho, z jehož očí jde tak obrovská vnitřní síla. Jako když se vám někdo opře otevřenou dlaní do obličeje a zatlačí vás dozadu, ale zároveň vás vystřelí vzhůru veselou radostnou energií. Iggy Pop s Ronem Ashetonem na svém památném pražském vystoupení byl právě takový, ten zážitek trval ještě několik dní. Hayley Williams, která strhla v bezmála čtyřicetistupňovém vedru nabitou Lucernu takovým způsobem, že lidé odmítali security podávanou vodu, aby nebyli rušeni. A právě takový byl včerejší večer v Rock Café, málokdy se vám stane, že je vám tak líto, že koncert už končí.

Punkrocková Johanka z Arku

Když při práci na albu Love Is Dead potkali Chvrches Dave Stewarta z Eurythmics, zaskočil zdvořile přitakávající Lauren Mayberry tím, že jí ponejprv pustil scénu z filmu Johanka z Arku s Millou Jovovich a pak řekl „mám z tebe pocit, že bys chtěla být takovouhle punkrockovou Johankou z Arku populární hudby, tak proč už to dávno neděláš?“ věděl přesně, o čem mluví, a dokázal úžasně motivovat, novináři pak tenhle příběh hojně a rádi citovali. Po vydání právě tohoto alba pak ale po pěti letech koncertování přišel pro Lauren Mayberry čas na chvíli zmáčknout panic button a pro odpočinek se načas vzdálit i spoluhráčům z kapely. Ústředním tématem následného alba Screen Violence, které je pro Chvrches jejich dosavadním vrcholem, je přežití, proto si pohrává s obrazností horrorových filmů, ať už v How Not To Drown – a je tak krásné vidět Roberta Smithe, jak je šťastný a jak strašně moc si užívá, když tuhle skvělou věc s Chrches živě zpívá a hraje – anebo v nádherné metafoře Final Girl („každá žená zná ten pocit, jaké to je být pozorována, být lovena“), té dívky, která ve slasher movies přežije. A v té době začaly přicházet Lauren Mayberry nápady, o kterých se později rozhodla, že je použije sólově, pro písničky, o kterých věděla, že by je nechtěla a nemohla použít v Chvrches, kdy promlouvá za celou kapelu. Proto je její vlastní sólový materiál tak odlišný, promlouvá o její vnitřní zkušenosti, týká se její vlastní identity. „Od patnácti let jsem vždycky byla v různých kapelách, tak strašně moc jsem toužila někam patřit, být jedním z těch kluků a zapadnout mezi ně,“ říká, ale pak také „do Chvrches jsem přišla ve třiadvaceti, ještě jako dítě ve zpětném pohledu a být jedinou ženou v tolika kapelách pro mě byl velmi osamělý zážitek, spoustu času jsem mnoho věcí zvnitřňovala a je to zvláštní pocit, když se mi teď některé věci začínají vysvětlovat. Tak strašně moc času za dobu Chvrches se narativa o nás týkala mého genderu anebo mého těla způsobem, který jsem pociťovala jako strašně moc nepříjemný a byl to pro mě docela dost disociativní zážitek. Moje tělo bylo abstraktním tématem hovoru anebo přinejmenším něčím co se zdálo být vně mě samotné.“Nějakou dobu nepomýšlela na svůj vlastní sólový projekt, nechtěla, aby to vypadalo, že odchází z Chvrches, ale když jí nositel Grammy Matthew Koma řekl „a proč bys to vlastně neměla udělat“, vydala s Chvrches letos v únoru singl Over, podepsala s nimi nový nahrávací kontrakt a po následném koncertování se na začátku září vydala ještě před vydáním sólového alba na samostatné turné, jeho americká část se vyprodala za několik minut a skutečnost, že v jeho rámci přijela i do Prahy můžeme pokládat za obrovské štěstí.

This hatred of women and their bodies

Sólové věci Lauren Mayberry znějí úplně jinak než Chvrches, šťastné bylo už vydání pomalé balady Are You Awake? jako první singl a ač divadelní prvky přibývaly již během turné k albu Screen Violence, úžasné pak bylo využití svatebních šatů s falešnou krví a rukama od krve ve strhující Asking for a Friend v přídavku setu na letošním Glastonbury, na vlastním turné pak stylizace k temnému kabaretu nejen svojí teatrálností a intenzitou překonává i úžasné performance U.S. Girls. Zcela příhodně koncertu samotnému předchází reprodukovaná Kate Bush z alba Hounds Of Love, samotné intro citující skladbou Lizy Minnelli – Maybe This Time („I’ll be lucky… …love won’t hurry away“) unáší přímo do nálady filmu Boba Fosse Cabaret, v jehož stylu se spoustou květin je připravena scéna pro spoluhráčky Lauren Mayberry (Heather Nation – gt, bass, bvs Madi Vogt – ds, percussion, bvs Renny Goh – keys bvs), samotný velmi glamový electro pop pak náladou svojí divadelnosti (Mantra, ponejvíc na Chvrches upomínající Under the Knife) směřuje k sólovým albům Petera Murphyho anebo k Virgin Prunes, pokud se ovšem nevřítí do divoké zvukem i zuřivostí Nine Inch Nails připomínající závěrečné Sorry, Etc. („I killed myself to be one of the boys I lost my head to be one of the boys I bit my tongue to be one of the boys I sold my soul to be one of the boys“) anebo necituje slovy „drinking gasoline“ v úžasné Shame Cabaret Voltaire. Koncert je nádherně vystavěn s důmyslným a promyšleným využitím inter s texty jednotlivých skladeb doplňujícími reprodukovaným mluveným slovem s citacemi z Laureniných oblíbených knih a je úžasné ji vidět zblízka na sšeřelé scéně s jakou silou a vztekem ze sebe zároveň vyplivuje slova „this hatred of women and their bodies“ z intra ke skladbě Shame citující Zadie Smith a její knihu O kráse („udělala to, co dívky obvykle dělají, když mají pocit, že někam nezapadají, oblékla se na to… …každá žena která spoléhá na svůj obličej je blázen… …proto se Kiki děsila mít dcery, věděla, že je nebude schopna ochránit před sebeznechucením. Až potud, že se v jejich raných letech snažila zakázat televizi a pokud jí bylo známo žádná rtěnka nebo dámský časopis nepřekročily práh jejího domu v Belsey, ale ani tohle nebo jiná předběžná opatření nic nezměnily. Bylo to ve vzduchu, anebo tak se to Kiki zdálo, tahle nenávist k ženám a jejich tělům – vcházelo to dovnitř s každým pohybem vzduchu, lidé to nosili domů na botách, vdechovali či vydechovali to ze svých novin. V žádném případě nebylo možné to ovládat“) anebo jak hecuje sama sebe při zpěvu strhující cover verze Madonny Like a Prayer, v nejúžasnějším zpracování téhle věci od doby Fortran 5 anebo její citace v Absolutely Fabulous. Je úžasné zažít, jak je tahle písnička výborná, když ji zpívá tak skvělá zpěvačka. Zcela dle očekávání je Lauren Mayberry úžasně bezprostřední spontánní a autentická s veselými srdečnými promluvami mezi písničkami, přemýšlel jsem, jakou cover verzi zvolí pro Prahu vzhledem k tomu, že na zvukové zkoušce vždy připravují jednu speciální věc se vztahem k městu, ve kterém hrají, a dočkali jsme se Personal Jesus „protože jsou Depeche Mode v Praze tak populární“ i s charakteristicky sebezlehčující vzpomínkou na to, jak se měli tenkrát v roce 2013, kdy hráli v Praze před Depeche Mode, dobře, spoustu toho snědli a vypili a podle toho to pak vypadalo, svůj koncert kvůli technickým problémům zkazili a Depeche Mode jim pak říkali, že byli skvělí. Měl jsem to štěstí tam být a Chvrches byli naprosto vynikající. Zároveň má Lauren Mayberry v sobě něco, co patří k těm největším originálům, svojí neskutečnou silou a intenzitou vám tahle drobná dívka někoho okažitě důvěrně připomíná, někoho ,koho s tak důvěrnou přirozenou samozřejmostí dobře znáte, ale za boha si nedokážete vzpomenout, kdo to je. V tomhle případě to sahá až někam k postpunkové a ještě předcházející době, možná Joan Jett, možná Lydia Lunch a zdánlivě zcela nečekaně přidejte Stevie Nicks a nepleťte se, to není žádná křehotinka, ta žena má v sobě obrovskou sílu.

Málokdy zažijete koncert s tak úžasnou gradací a pokud je druhý singl Shame nejcharakterističtější předzvěstí věcí příštích („měla jsem nápad na písničku s řádkem ‚what a shame‘, ale sarkastickým způsobem. A to slovo ‚ostuda‘ má dva významy, stud za věci, které cítíš a zvnitřňuješ a zároveň jaká je to hanba že se cítíš takhle a nedokážeš to změnit“ a pak žertuje na TikToku „myslíš, že si romatizuješ anebo sis romantizovala nepříjemné bezcitné muže a nezdravou dynamiku vztahů? Ale vydáváš písničku o vší té zvnitřněné misogynii a o pocitu studu nad tím, jak víš, jaké vztahy by sis neměla vybírat, ale jsi vnitřně naprogramovaná tak, že je stejně chceš“). Nepamatuji, kdy jsem se tak těšil na něčí debutové album tak, jako se těším právě teď. A pokud jsem napsal, že kdo v Rock Café byl, byl šťastlivec, výrazy lidí, kteří odcházeli na konci koncertu odcházeli, tomu odpovídaly. Lauren Mayberry je jedna z několika nejlepších zpěvaček, které v současnosti po tomhle světě chodí. Nenechte si ji ujít.