Magorova dcera Františka Jirousová: Minulost se nedá zakonzervovat

3 září, 2025
Jiří Janda
knihy, rozhovory

foto Jiří Janda

Kdo si pamatuje rozevlátého básníka a performera Ivana Martina Jirouse jenom z jeho eskapád na koncertech nebo dávných ročnících festivalu Trutnoff, asi by jen těžko odhadl, že je Františka Jirousová právě jeho dcerou. Na první pohled uzavřené a přísné vědkyni a filozofce se jen zřídka v očích zablesknou veselé ohníčky. Ale co se vnitřní síly týče, jistě si s Magorem nijak nezadá. Potvrdit to dnes mohou četní návštěvníci někdejšího Magorova statku v Prostředním Vydří, který nyní díky její energii pod novým názvem Statek uProstřed postupně vzkvétá. Jeho někdejší slavný majitel sice v jeho pověstné jámě v hlavní světnici svůj vytoužený poklad nenašel, ale Františka je dnes při hledání těch svých „pokladů“, byť jsou úplně jiného charakteru, očividně na celkem dobré cestě.

Před pár dny to bylo 13 let, co jsi zahájila svůj projekt na změnu směřování někdejšího Magorova statku a rozhodla ses dát tomu domu se zajímavou historií nový směr. Co se ti za tu dobu podařilo uskutečnit, a co na realizaci teprve čeká?

V červenci 2012 jsem se rozhodla statek s pomocí přátel a členů spolku Statek uProstřed opravit, což se podařilo, a ty ostatní činnosti se tam natahovaly nějak samočinně. Záměrem bylo nechat statek otevřený pro lidi. Nikdy jsem ale nechtěla pokračovat ve festivalech, spíš nabídnout klidné zázemí pro tvůrčí nebo studijní činnost spisovatelům, výtvarníkům, studentům nebo vědcům. Pobyty jsou zdarma nebo za dobrovolný příspěvek, nebo ještě lépe za pomoc s prací. Jezdí sem i různé pomáhající neziskovky se svými programy pro klienty nebo na nějaká výjezdní zasedání. Tyhle tvůrčí pobyty už fungují 11 let, teď je už druhým rokem od června do září úplně plno, takže z toho mám radost. Začínalo se v „hostiňáku“, když dům byl ještě ve stavu před zřícením. Teď máme k dispozici nejen velkou sednici, „vejminku“, ale i letní půdu s oddělenými „kójkami“ a závěsy pro větší skupiny a dokonce se podařilo zachránit část stodoly. Opravili jsme krov a už děláme na vnitřku. A komerční ubytování mám také, ale v odděleném domku.

Jak se díváš na aktivity Magorových následovníků a obdivovatelů, kteří na podzim každoročně vyrážejí na pouť k jeho hrobu?

Mám radost, že jich chodí tolik, a přeju jim ten silný zážitek. Někteří se pak staví na statku a přespí tady, třeba každý rok Hanka Svanovská nebo Betyna Landovská. Ráda je vidím a těší mě poskytnout jim tady zázemí s vytopenou sednicí, v listopadu se to vskutku hodí. Já chodím jen ten kousek do Kostelního Vydří na mši, kterou mívá Láďa Heryán, to je vzácný člověk.

Svou stopu zde v posledních letech svého života zanechala i tvoje matka Juliana Jirousová. Jak zde vaše společné soužití vypadalo a co ti tady po ní zbylo?

Ano, v lednu 2022 jsme se se sestrou Martou domluvily, že mámu přestěhujeme ke mně, abychom líp zvládly péči o ni, byla už hodně nemocná. Máma si rychle zvykla, sedávala u velkého stolu v sednici ve svém červeném županu, četla noviny, večer pokuřovala – takhle si ji pamatují i návštěvy, co sem jezdily. Už moc nekomunikovala, ale zářily jí oči, byla za všechno vděčná a ke všem laskavá. Já jsem se o ni starala, Marta nám pomáhala, a potom i pečovatelky. V srpnu 2023 umřela na posteli v sednici, byla jsem v tu chvíli s ní. Za nic nechtěla do nemocnice, tak jsem moc ráda, že se nám s Martou podařilo její přání naplnit. Bylo to místy hodně náročné, ale v něčem pro mě absolutně zásadní, a pro statek taky. Hodně ji tady teď vnímám, takovou hlídací laskavou přítomnost, asi jako anděla strážného. Zůstaly mi tady po ní všechny obrázky, mám tady ve skříni všechny reprodukce pětašedesáti obrázků svatých, Panny Marie a andělů.

Jaký zájem lidé mají o její obrázky a jak se k nim mohou nejsnáze dostat?

K obrázkům se můžou všichni dostat velmi snadno přes e-shop na adrese www.juliana-jirousova.cz. Všechny obrázky mám stále k dispozici jako tisky na kvalitním tvrdém papíře a vždycky je jich několik i na hliníku. O obrázky je zájem poměrně slušný, já jsem do toho ostatně investovala spoustu času i peněz, abych správně nastavila obchod, vyhledávače a tak. Máma si přála, aby se obrázky co nejvíc šířily. Prodávat je na hliníku začala už dřív, a mě to e-shopování hodně baví. Mám to jako takový odpočinek od všech ostatních činností.

Komu je nyní statek otevřený a co všechno v něm lze podnikat?

Kromě už zmíněných tvůrčích pobytů, zázemí pro neziskovky a ubytování přes Booking.com tady například vedu pravidelné lekce jógy. Sídlí tady Česká společnost Teilharda de Chardin a Chardinova knihovna. Společnost má vlastní web www.teilhard-de-chardin.cz.

Pak tu pořádáme akce naší Astrologické školy pro statečné. Ta sídlí v Praze, ale například týdenní Astrodrama se pořádá tady a já tu mívám i nějaké semináře. Všechno, co se tu děje, se ostatně dá najít na našem webu www.statek-uprostred.cz.

Co tě nyní vedle „hoteliérské“ činnosti hlavně živí?

Celkem mám pět živností. Dělám redaktorskou práci, edituju knihy, které vydáváme v České společnosti Teilharda de Chardin. Ta má kolem 200 členů a jsme zcela nezávislí na grantech, vydáváme knihy jen s pomocí členských příspěvků. A začínám teď pracovat pro filosofický časopis Reflexe. Pak učím jógu, zabývám se evoluční astrologií – a mám ten e-shop s máminými obrázky. Dohromady mě to naštěstí uživí, je to velká svoboda. Nejsem člověk vhodný pro zaměstnání, takže mi ten podnikatelský stres docela vyhovuje, i když někdy je to náročné. Ale bez toho ubytování a obrázků bych se neměla šanci uživit a na rekonstrukci bych nic neušetřila. Přispívá mi na ni i spolek Statek uProstřed a drobní sponzoři. Všem patří velký dík. Podstatné pro mě je, že si můžu sama řídit den, a nejvíc mě baví takové to každodenní plánování a organizace činností.

Zabýváš se tedy řadou rozličných a na první pohled i jen těžko vzájemně souvisejících aktivit. Která z nich je teď pro tebe nejdůležitější a proč?

Ono to zvenka moc nesouvisí, ale až tady na statku a jako živnostnice jsem našla nějakou vnitřní harmonii a pocit, že dělám poslední roky to, co mám, a jsem přesně tam, kde mám být. Dřív pro mě bylo jednoznačně nejdůležitější literární psaní, ale teď mám období, kdy je zásadní filosofie a přemýšlení. To se děje skrze humanistickou a evoluční astrologii, a astrologické symboly. Dokončila jsem doktorát na filosofii a odešla z akademického prostředí kvůli naprosté svobodě myšlení, kterou potřebuju a kterou mi dává právě astrologie. V ní se mi sjednocuje filosofie, křesťanská teologie a psychologie. Své dny organizuju tak, že jejich centrem je pár hodin, nebo v nejhorším aspoň půlhodina na přemýšlení, práci se symboly a filosofií. To je můj „svatý čas“, a když ho někdy nenajdu, jsem velmi vzteklá. Zapisuju si myšlenky, promýšlím teorie, taky vymýšlím, co budu učit v naší astrologické škole s kolegyní Martinou Lukáškovou. Kvůli času a prostoru na myšlenkovou práci vlastně dělám všechno ostatní. Rekonstrukce statku a to všechno kolem je takový obal, který mi ten „svatý čas“ umožňuje. A konečně je to skvělý obal, ne jako dřív věci spíše z nutnosti nebo nemožnosti něčeho jiného.

Máš za sebou i pár literárních opusů, dokonce i nějaká ta ocenění. Máš ještě čas i na vlastní autorské psaní a budou mít možnost se s ním potkat i čtenáři?

Autorské psaní patří do toho mého „svatého času“, i když to už pár let není psaní románů. Píšu teď hlavně astrologické texty, teď hlavně pro účely videí, která natáčím. V tomto roce jsem se ale s radostí vrátila i k čistě filosofické práci, psala jsem pro nakladatelství Biblion komentář k textům filosofa Pierra Teilharda de Chardin, které jsem také sama vybrala. To je autor, kterým jsem se zabývala při studiu filosofie a teď vydávám jeho díla. Ten komentář je docela velký úkol, ještě na tom redakčně pracujeme, a já moc doufám, že se to podaří. Je to docela výzva, protože ten komentář má být pro lidi mimo akademické prostředí, prostě pro normální lidi, takže to s redaktorkou vlastně „překládáme“ do co nejvíc srozumitelné řeči. Pro čtenáře by to mělo být dostupné příští rok.

Jak se na tebe a tvoje aktivity dívají místní vesničané a jak vaše soužití vypadá?

Vlastně ani moc nevím, jak se na moje aktivity dívají místní, nemluvíme o tom. Ale soužití je dobré, se sousedy si vycházím dobře, někdo z nich chodí i na lekce jógy, postupně tady ty lidi trochu poznávám. Ráda bych, aby si uměli trochu lépe představit, čím se zabývám, ale většinou jsou to tak neobvyklé věci, že tu představu ani mít nemohou. Většina lidí neví, co je to redakční nebo filosofická práce, evoluční astrologie, a většina si také neumí představit, že by nejen pronajímali dům cizím lidem, ale dokonce ho půjčovali zdarma. Občas se pak šíří různé řeči nebo pomluvy, ale já to ani nechci vědět. Nedávno jsem si nechala natisknout na sloupek od plotu velkou ceduli, kde je napsáno, co všechno se na statku děje. Občas vidím, že se tam někdo ze vsi zastaví a čte. Lidi, co nechodí na web, můžou bydlet o dva domy dál a nemají nejmenší tušení, co tady dělám.

Z čeho máš ve svém životě největší radost?

Ze života samotného. Že se mi podařilo po čtyřicítce najít svobodný způsob života tady na statku, prostor pro svoje věci, a že ho nemám jen pro sebe. Neuměla bych to tady mít jen pro sebe, to by mi připadalo jako nějaká krádež. Já jsem ale spíše takový poustevník, jenže statek je velmi společenská „bytost“, alespoň já ho tak vnímám, a mně se to s ním podařilo skloubit. Jsem „správcová“ území, které si můžu svobodně tvořit po svém, mám velké štěstí na lidi, co se týká pomoci s rekonstrukcí. A nabízím ten prostor také těm, kdo potřebují mít nějaký čas pro svoje činnosti, dokážou být sami se sebou a pracovat na nějakém díle a čerpat mízu z ducha toho místa. Potkáváme se u práce, při vaření nebo večer u ohně nebo u kamen, ale každý máme svůj samostatný prostor. Je to takový svobodný „svět ve světě“. Ve světě to začíná být ovšem poněkud dramatické, tak uvidíme, jak se to bude dařit dál… Doufám, že se mi nějak podařilo skloubit atmosféru, která tady byla za mého táty, s novým duchem statku. Někteří lidi, co sem jezdívali dřív, litují toho, že to tady měním, ale pravda je prostě taková, že ten dům by už nestál, kdybych ho nerekonstruovala. A jsem člověk budoucnosti. Minulost se nedá zakonzervovat, to by v ní umřel i ten genius loci. Duch místa se musí vyvíjet, jinak je po něm.