Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Františka Jirousová: Ať si z Magora každý vezme to, co sám potřebuje

foto Martin Věchet
foto Martin Věchet

Před pár dny uplynulo sedm let od smrti Ivana Martina Jirouse, jedné z určujících postav českého undergroundu. Loni sice o básníkovi vyšla obsáhlá biografie Magor a jeho doba, o posledních letech života umělce, provokatéra a dozajista nejslavnějšího českého striptéra se v ní ale mnoho nedočteme. Mezeru by tak mohla zaplnit právě vydaná knížka z nakladatelství Kalich nazvaná Mága sestavená z deníkových zápisků jeho dcery Františky Jirousové (na fotce vpravo) a její kamarádky Jany Bauerové (uprostřed), které s ním v těch dobách strávily dost času. Zeptali jsme se autorek nejen na to, na co se čtenáři mohou těšit.

Co se v nové knížce o Magorovi dozvíme a jaký impulz vede k jejímu vydání právě teď?

FJ: Jsou to momentky z každodennosti Ivana Martina Jirouse od roku 1998 do jeho smrti. Knížka vznikla z náhodného nápadu, nebyla nijak plánovaná. Pro Marka Švehlu jsme s Janou obstarávaly dokumenty k jeho knize Magor a jeho doba a protože jsme s Magorem zažily docela dost příhod, napadlo nás vytáhnout pár zápisů z našich deníků, které si léta píšeme. Text, který takto vznikal, začal najednou jevit svébytnost, ukazoval se příběh a způsob pohledu, který by mohl být zajímavý i pro ostatní. Deník může fungovat jako doplnění k tomu, co už o Jirousovi vzniklo filmy, rozhovory a knihy. Právě každodennost není nikde zachycena, jeho režim dne, různé výroky i vtipné nebo hodně divoké i smutné příhody. Jsou tam také podrobné zápisy z festivalů ve Vydří a nakonec i z jeho pohřbu. Nic se tam nehodnotí, ale je to takový docela intimní pohled do všedních Jirousových dnů. Deníky by mohly pomoct pochopit hlavně ta 90. léta a desetiletí před Jirousovou smrtí, ale z nezvyklého úhlu pohledu.

Co ty deníky pro vás dvě osobně znamenají?

FJ: Pro mě jsou: tichým rozhovorem s tátou, poděkováním. A takovým soukromým rozhovorem by měly být i pro čtenáře. Mohly by poskytnout něco jako způsob vidění, vnímání pro lidi, kteří je budou číst. Ne našima očima, ale skrze naše oči. Tak jako film umožňuje podívat se na věci určitým pohledem, ale bez přítomné osoby režiséra, tenhle text by měl umožnit prožít s Jirousem několik let v určité blízkosti. Jako by čtenář mohl být sám přítomen na festivalech, ve smíchovském bytě, u rozhovorů. Možná tam někde jako autorky vystupujeme trochu víc. Jenže právě tím střídáním mého a Janina pohledu se tohle autorství naruší. Ostatně text je určen ke čtení, ne k mluvení o něm.

JB: Tuhle mě napadlo, jak by se na vydání Mágy tvářil a co by k tomu řekl. Patrně nějakou jadrnost. Každopádně nám několikrát dobrovolně uklízel v sednici ve Vydří svůj stůl, abychom podle jeho slov „mohly rozvinout svou grafomanii“, když jsme chtěly deníky psát. Netušil, čemu napomáhá.

A co se z ní čtenář dozví o vás?

FJ: Nic moc. Všechny osobní pasáže jsme vyškrtaly, nechaly jsme jen nezbytné kontexty nebo různé vtipnosti, které nás bavilo číst. Vyloženě z mého pohledu jsou tam občas situace, kdy mě táta buď něčím štve, nebo si uvědomuju, jak ho mám ráda. Nechala jsem tam také několik příhod, kdy jsem se snažila, aby si všiml mého psaní a nějak ho schválil nebo mi pomohl s vydáním knih. Bylo pro mě důležité to tam nechat, abych takhle sdělila, že mi táta s vydáváním mých textů nijak nepomáhal. Nicméně to, co jsem s ním ohledně psaní zažívala, bylo hodně důležité pro můj způsob psaní a pro vlastní sebepřijetí vůbec. Nakonec je možné, že to, jak mě občas štval, nebo jak jsem si i přes všechnu jeho opilost a občasnou skutečnou nesnesitelnost jeho povahy musela tolikrát uvědomit, že za své chování až tak úplně nemůže, může docela rezonovat se zkušenostmi těch, kteří ho měli rádi. Že se na té zvláštní deníkové, jaksi reportážní podobě, může ukázat nějaká obecnější zkušenost s ním jako s člověkem.

Proč jste se rozhodly napsat knihu ve dvojici?

FJ: My jsme tu knihu kromě prologu a epilogu vlastně nijak zvlášť nepsaly, jen jsme vybraly své deníkové zápisy. Známe se s Janou od dětství, jezdily jsme spolu do Vydří na festivaly, Jana jezdila do Prahy, když jsem tam bydlela s tátou. Je pro mě po celé roky jediný člověk, kterému můžu říct skutečně všechno, to je velmi vzácná věc. Měly jsme společné zážitky, společnou touhu být spisovatelkami, společný pohled na svět, obdobné problémy i jejich řešení. Kniha nešla udělat jinak, protože naše pohledy se doplňují. Některé dny zapisovala jen Jana, například podrobné zápisy z festivalů nebo z pohřbu a toho, co mu předcházelo. I psychologicky se oba pohledy doplňují, podle mě i styly psaní, protože od mládí máme svůj vlastní způsob zacházení s jazykem a spoustu vymyšlených slov. Je to prostě jako kamera se dvěma objektivy kdyby jeden chyběl, nefungoval by ani druhý.  

 

Uragán, co pomáhá

Jaký vztah spolu Jana s Magorem měli?

JB: Upřímně řečeno, vůbec netuším, jaký vztah ke mně měl, a moc mě to nezajímá. Jaký vztah jsem k němu měla já, je těžké zodpovědět. Nelze říct, že to byl pouze tatínek mé kamarádky. Tatínci kamarádek jsou úplně jiná, nudná liga. Byl to uragán, který mi v dobách, kdy jsem byla mladicky dezorientovaná, pomohl svým životním příkladem nasměrovat energii a vytrhnout mě z „umrněnosti“ vstříc svobodě. Nemůžu říct, že jsem ho měla jednoduše „ráda“, neboť moje úcta k jeho literárním znalostem a kultivovanému projevu pokud šlo o umění, můj strach z jeho nevypočitatelnosti a nečekané agrese k okolí, jeho náhlé výtrysky dojetí, skutečný zájem o blaho přírody a naopak holý nezájem o své hmotné zabezpečení, absolutní názory, naprostá autorita – to všechno jsou sdostatek husté příměsi, aby dohromady vytvořily třaskavou nálož, z níž nemůže vzejít jednoduchý postoj. Magor byl příliš specifická osoba, neznám nikoho podobného. Ale dá se říci, že pro mě byl jakýsi typ svérázného strýce, kterého vždycky hrozně ráda vidím, protože mě zaručeně vytrhne z mého řádu.

Po delší době ses odhodlala k opravám statku zděděného po otci. V jakém stavu nyní Magorův statek je, co se ti na něm podařilo vylepšit a co s ním případně ještě chystáš dělat?

FJ: Statek jsem začala opravovat hned po tátově smrti v roce 2012. Jenže až tenhle rok jsem udělala fasádu, takže toho si lidi všimnou. Předtím si často mysleli, že tam není uděláno vůbec nic, protože táta neuměl opravovat hmotné statky, rozpadlo se to až do stavu poloruiny. Díky spolku Magorův statek, který jsem se sestrou Martou a bratrem Danielem založila, se statek podařilo zachránil před zničením. Například Mirek Skalák opravil střechu na hlavní budově, nová je i koupelna – teď tam jsou už dvě. Nikdy předtím tam nebyl funkční vodovod, myli jsme se ve studni. Jsou vyměněné elektrické rozvody, zarovnaný terén, rekonstruovaná kanalizace, odvodňovací zařízení pod dvorem, svody ze střech. „Vejminka“ je zevnitř rekonstruovaná už úplně. To jsou všechno věci, které většina lidí nevidí.

Hlavní průčelní fasáda byla až do letošního léta strašlivě otřískaná, ale měsíc a půl jsem ji dělala vlastníma rukama, občas s pomocí přátel, technikou konopné omítky, a jsem moc ráda, že se dům teď tváří tak radostně. Jinak tam pracují místní řemeslníci, já to organizuju, plánuju a sháním prachy, jak se dá. Spolek má asi 30 stálých členů, z jejichž příspěvků se platí různé potřebné „drobnosti“ – nábytek, uhlí, internet…  

Pokoj pro hosty

Na statek mohou lidi jezdit na studijní nebo tvůrčí pobyty. Co se pod tím slovním spojením skrývá a jaký typ příchozích na něm vítáš? A jaký výsledek z jejich návštěv má vzejít?

FJ: Hostinský pokoj otevřený v roce 2014 po rekonstrukci je určen hlavně pro umělce pracující se slovem a pro studenty humanitních oborů. Pobyt je zdarma, nebo za dobrovolný příspěvek. Zatím bývá využit tak jedenkrát za měsíc, občas ani to ne, v létě naopak musím lidi často odmítat. Bylo tam několik scénáristů, spisovatelé, historik. Ráda tam vidím literární badatele i lidi od hudby. Nejčastěji pokoj využívají studenti ke psaní diplomek nebo seminárních prací, hlavně z filosofie, z mého oboru. Žádné výsledky od nich nepožaduju, chci, aby tam nepůsobil žádný tlak na výkon. Letos vyšly dvě knihy, které tam zčásti vznikly. Hlavně chci nabídnout zvláštní soustředěný klid, občas i pocit změněného plynutí času, který na statku nějak funguje. Ani kdyby tam člověk nic nenapsal, tak ta spousta stromů, zvířata, některé romantické a polorozpadlé části statku mohou působit jako impulz ke změně vědomí. Člověka tam může v jeho práci něco nasměrovat, soustředit, vycentrovat. To je ten „výsledek“, který bych si tam u každého přála, i kdyby tam lidi jen několik dnů nehnutě leželi pod stromem a koukali třeba na strakapouda, jak mlátí do kůry stromu, což je mimochodem výtečná podívaná.

Jak by statek podle tvých představ měl jednou ideálně vypadat a co všechno do jejich naplnění ještě chybí?

FJ: Dost už toho je hotovo, takže na pobyt pro dva, tři obyvatele to pár let stačí. Ale hlavně je třeba je rekonstruovat „jizbu“ – hlavní místnost domu, která je v téměř dezolátním stavu. Tam si představuju velkou místnost na semináře, přednášky a soustředění pro neziskovky. Těm bych také ráda poskytovala prostor zdarma. Měl by tam být i Jirousův památník, téměř všechny předměty a dokumenty mám už shromážděné. Možná by časem na půdě mohlo být zázemí na spaní, aby se tam vešlo tak 30 lidí najednou. Na dvoře se dosázejí květiny, nějaké stromy, vytvoří se zákoutí pro přednášky, ohně, čtení. Bude tam časem i „poustevna“, dřevěná chata v „pralese“ – nechávám tam schválně mezi zdmi spadlé stodoly, kde bývalo při festivalech pódium, růst přírodu úplně svobodně. Je úžasné to pozorovat. Už se mi tam usadilo několik bříz a tento rok i kapradí. Drsná svoboda přírody mě tam velmi těší.

Magorovi ctitelé rekrutující se z prostředí časopisu Babylon před pár dny k výročí jeho úmrtí uspořádali tradiční Magorskou pouť k jeho hrobu. Účastníš se taky takovýchto akcí, nebo si to žije svým životem?

FJ: Podobných akcí se obvykle neúčastním, protože je osobně pro povzbuzení nepotřebuju, ale myslím, že zrovna tohle je výborná věc. Tenhle rok jsem se k průvodu připojila poprvé. Šla jsem potmě z Prostředního do Kostelního Vydří, kde jsem průvod zastihla na hřbitově, s lampiony u hrobu. Pak jsme šli na mši nahoru na kopec do Kostelního Vydří. Atmosféra průvodu byla hodně silná, pro ty lidi je velmi důležité se takhle sejít. Pochod je hodně náročný, délka je 20 kilometrů. Obdivuju to, tu trasu chodím jen v létě na pouť. A mše, kterou slouží Láďa Heryán, je duchovní koruna toho všeho, pak pokračuje zábava v hospodě v Dačicích. Připadalo mi, že to lidi posiluje, utvrzuje v myšlence, že má smysl něco dělat, že je na světě pořád radost a že staré vztahy fungují. Že je stále za co bojovat a společně čelit různým nepravostem. Já tohle společenství sice až tak nepotřebuju, mám jiné společenství a jiné způsoby nabývání sil, což ale neznamená, že si toho velmi nevážím. Myslím, že vzniká důležitá tradice. Tomu ale lépe rozumí ti, co tam chodí pravidelně. Například moje sestra Marta chodí i s dětmi vždycky až ze Staré Říše.

V každém ztroskotání se dá najít nějaké světlo

Co pro tebe znamená, že se k odkazu tvého otce stále hlásí tolik lidí? Máš pocit, že ho dokážou vidět takového, jaký byl, nebo v něm jen hledají odkaz bouřliváckého rebela?

FJ: On byl velmi mnohotvárný a hluboký, ale i občas velmi povrchní člověk. Měl víc osobních stránek. Každý si z toho bere něco jiného. Pokud se k němu hlásí tolik lidí, je to jistě důkaz, že jeho odkaz je živý, i když je těžké ten odkaz definovat jednotným způsobem. Mně osobně to vlastně nezajímá, jak ho kdo vidí. Ať si každý z jeho odkazu vezme, co potřebuje.

Lidé Magora obvykle znali jako hanbatého výtržníka a opilce, někteří zase jako básníka nevšedních kvalit. Jaká jeho vlastnost, tvář byla nejdůležitější pro tebe? Z jakých situací, denních dob a za jakých okolností si ho nejvíc vybavuješ, a proč?

FJ: Jaký je Magorův odkaz pro mě? Nejspíš takový: Máme bojovat za poznanou pravdu, i kdyby nás to stálo osobní, to znamená rodinný život, pověst i zdraví. To je věc, kterou je těžko naplnit, ale stejně nad tím často uvažuju. Člověk si něco takového nevolí, je k tomu vnitřně nucen. I když byl táta z pohledu mnohých ztroskotanec, pro mě je příkladem, že v každém ztroskotání se dá najít nějaké světlo. I kdyby ztroskotal ve všem, některé jeho básně jsou dokonalé, a to je pro mě asi nejdůležitější. Jako člověka si ho nejvíc vybavuju, když v opilosti někde řval, doma, v hospodě. S tím holt nic nenadělám. A pak jak leží v depresi na posteli u sebe v pokoji na Smíchově, protože trpěl maniodepresí, a volá na mě přes otevřené dveře: „Franti, jedlas něco?“ To byla taková jeho legrační starost, když jsme tam spolu žili, jestli jsem jedla. Neuměla jsem s ním mít osobní vztah, ani on se mnou. Paradoxně nejosobněji, jakoby až do samotné jeho duše, ho vnímám přes ty texty. Tam se s ním můžu skutečně spojit a komunikovat s ním. I po smrti.

JB: Hodně se mi vybavuje jeho smích nebo řev při festivalech. Jeho obřadné mytí nádobí, jeho klasické hlášky, vypravování historek, slova řečená mimochodem, jako „drž hubu a nic se ti nestane“. Ale nejlepší vzpomínky mám na doby, kdy jsem jezdila za Františkou na Smíchov. Asi to bylo i tou atmosférou Prahy, kterou jsem tehdy teprve začala poznávat. Do smrti nezapomenu na magickou noc, kdy jsme táhli s Františkou a Magorem podzimními ulicemi. Až v sedmnácti letech se ke mně dostal Magorův zápisník a tam jsem teprve objevila jeho práci se slovem. A jeho básnická, potažmo spisovatelská role pro mě zůstala zásadní, především ale způsob, jakým uměl přednášet poezii. V životě jsem neslyšela podobný přednes, člověka to až odvádělo do změněného stavu vědomí. Charakterově jsem si na něm cenila jeho cti, vnitřní síly, upřímnosti a rovné páteře.

Jaké vlastnosti jsi po Magorovi zdědila, a jsi za ně ráda, nebo nerada?

FJ: To těžko můžu sama posoudit. Myslím, že hlavně temperament. Zásobu energie, která je neúměrná mé postavě i tomu, jak působím na ostatní. Pořád se to musím učit zvládat, konstruktivně směřovat, jinak se energie mění v obrovský vztek nebo sebedestruktivní sklony. Ale už jsem se to, myslím, dost naučila. Důležitá je pro mě občasná těžká fyzická práce, dřív to bylo třeba bojové umění. Moje sestra Marta to má, myslím, ohledně temperamentu podobně, každá to ale zvládáme jinak. Za tenhle druh temperamentu jsem ale moc vděčná, to je velmi cenný dar.

Říká se, že ženy si za partnery vyhledávají podobné typy mužů, jako byli jejich otcové. Projevilo se to nějak také v tvém případě?

FJ: Myslím, že dost, ale zvláštním způsobem. Pro mě je model, který se objevoval u nás v rodě – nejen u otce, ale i u mého praděda, částečně i u dědečka – nepřijatelný: muž je autorita, umělec nebo člověk s velkým společenským úkolem, a žena se pro něho do jisté míry obětuje. Žiju sama a vyhovuje mi to tak. Je to pro mě přirozené, v partnerském vztahu jsem vlastně nikdy nežila. Ovšem přitahují mě přesně ty typu mužů, se kterými bych nemohla žít a kteří skutečně odpovídají tátově typu: chytří, sebestřední, s totální autoritou a zároveň s psychickými problémy a tajemstvím. Osobnosti, které zaberou všechno místo pro sebe. Do jednoho takového jsem byla zamilovaná sedm let a také byl jediný, s kým jsem chtěla partnerský vztah zkusit. Naštěstí mě nakonec odmítl. Samotu pro svou práci potřebuju. Neměla bych ani čas na rodinu a lásku chápu příliš absolutně, jako dokonalé propojení dvou lidí. Tuhle potřebu mi naplňuje jedině psaní: hlavní postava mých knih je vždy muž, když ho tvořím slovem, tak tohle dokonalé propojení zažívám – což je samozřejmě jen jedna stránka toho, proč píšu.

Magor sice nikdy neměl žádné oficiální funkce, přesto byl ve své době zásadní postavou pro existenci společenství, jehož členové na dlouhou dobu významně spoluurčovali osud téhle společnosti. Vidíš v dnešní rozdělené a rozdrobené české společnosti někoho, kdo by na něj nějakým způsobem navazoval, a pokud ano, tak v čem?

FJ: Mně se hlavně nezdá společnost nijak výrazně rozdělená ani rozdrobená. Připadá mi, že za totality byla neskonale rozdrobenější. V undergroundu byli lidé nezvykle semknutí, ale byly to ostrůvky uzavřené od okolí. Teď si cením toho, že se zintenzivnila komunikace mezi lidmi. Mohou si vyměňovat názory a většinou je za to nikdo nezavírá, rozhodně ne v té míře, jak to bylo za totality. Diskuse se často vede velmi nevhodnými prostředky, ale to je asi tím, že se rozhovoru teprve učíme. Za totality nebyl žádný skutečný rozhovor mezi rozdílnými skupinami možný, tak není divné, že se nepodařilo vytvořit kultivované prostředí po pouhých několika letech od revoluce. Připadá mi, že všude kolem vidím akční a zajímavé lidi, kteří se snaží něco dělat, na každém kroku a ve všech typech společností, kde se pohybuju, a jsou to spolky různorodé. Jen se možná změnilo to, že těch lidí je víc a působí v užším okruhu. V undergroundu byly víc vidět hlavní vůdčí osobnosti, kterých ale bylo málo. Jednoduše: vůdčích osobností vidím víc, s různorodějšími zájmy, všude, kam přijdu. Nerozumím řečem o rozdrobenosti a marnosti, nic takového nikde nevidím.

Čím se vlastně živíš „v civilu“ a jaké máš nyní před sebou další plány a projekty?

FJ: Před čtyřmi lety se mi konečně podařilo najít pro mě dokonalé zaměstnání: jsem knižní redaktorka odborné literatury. Pracuju především pro nakladatelství Karolinum. Těší mě na tom nejvíc, že redaktor je za knihou skryt velmi neosobně, přesto se účastní celého úžasného a složitého procesu přípravy knihy k vydání, od rukopisu až po předání čtenáři. Práce mě uklidňuje a je to vlastně jediná „normální“ věc, kterou v životě mám. Není to sice mé povolání, to vidím v psaní, literárním i filosofickém, ale je to dokonalé zaměstnání.

Mé plány jsou: připravit k vydání dizertaci z filosofie o Teilhardovi de Chardin, dopsat rozepsaný román a pokračovat ve filosofické práci. Ale ne už v akademickém prostředí, ze kterého jsem po dokončení doktorátu odešla. A pracovat na rekonstrukci statku, fungovat jako správcová, poskytovat útočiště všem, kdo potřebují najít místo pro svoji tvůrčí práci, a to zdarma a ve zvláštním klidu a atmosféře toho místa. Všechno mi to teď konečně připadá propojené.

JB: Už několik let pracuju v samizdatové knihovně Libri prohibiti. Archivuju pozůstalosti exulantů. V knihovně není stanovena fixní pracovní doba, což mi vyhovuje. Můžu se snáz věnovat psaní svých knih. Poslední roky se mi od kořene mění život i způsob uvažování o něm a nemám představu, jak to nakonec dopadne. Měla jsem plány, z nichž nezbyl ani popel, takže si netroufám nic naznačovat.

 

Comments

comments

Vyhledat