Márdi a Martin Černý: Máme to rozdělený. První má jednu kytaru a 300 písniček, druhý 300 kytar a písničku žádnou
Kapela Vypsaná fiXa oslaví už ve středu 21. srpna na Střeleckém ostrově v Praze své 30. narozeniny speciálním koncertem. Jako předskokany si pozvala spřízněné kapely včetně prakticky stejně starého souboru Rudovous. Ten nemůže chybět, neboť je jeho kapelníkem bezmála „pátý člen“ Fixy, tedy její dlouholetý zvukař Martin Černý. Chlapík, bez něhož si frontman jubilujícího souboru své koncerty už ani nechce představovat. Oba pány jsme proto vyzpovídali, čím je pro ně jejich spolupráce důležitá. V zákulisí červencového festivalu Vlčkovice přitom museli důkladně překřikovat aktuálně vystupující kapelu a vsuvka „smích“, kterou na příštích řádcích často uvidíte, by v podstatě mohla být uvedena za každou větou dotazovaných i tazatele samotného.
Nejdřív pro připomenutí pro méně obeznámené čtenáře. Martine, ve kterých kapelách jsi vlastně dosud hrál?
Martin:
Neviňátka, Rudovous, MCH band, Lunochod, Šedesát devět, Zuby Nehty, Echt!, Nana Zorin, Casio Loyal. Záskoky v jinejch kapelách už ani nepočítám.
Jak se vám líbí kapela toho druhého, tedy Márdimu Rudovous a Martinovi Vypsaná fiXa?
Márdi:
Rudovous je dobrá kapela. Na mě to působí jako směs Rakousko-Uherska, Hašlera a Toma Waitse, takový je podle mě Rudovous. Když nějak přijmeš ten zpěv, ve kterým ze začátku slyšíš příšernej skřípot, tak nakonec zjistíš, že to je vlastně normální hudba. Aspoň mně se už tedy líbí.
Martin:
Pro mě je to zapeklitá otázka, protože…
… si to teď po letech nechceš rozházet?
Martin:
O to nejde, ale z pozice zvukaře máš strašně analytickej pohled, takže ty písničky, který jsi slyšel tisíckrát, moc nejde posoudit. To jde u nových věcí. Když přinesou nový materiál, tak u něj jsem aspoň chvilku posluchač, ale během dvou, tří koncertů už jsem zase analyzátor. Už si je rozebírám na zvuky a až zpětně si teprve uvědomím texty a další věci. A samozřejmě mám svoje favority – ty písně, který Márdi odmítá hrát (smích).
Márdi:
A který to jsou? Teď je šance je zase oprášit.
Martin:
Třeba Duchové…
Já jsem věděl, že to bude hned na začátek píchnutí do vosího hnízda.
Martin:
Ale vůbec ne. No hele, rozhodně bych s tou kapelou nestrávil patnáct let, kdyby se mi to nelíbilo (smích).
Márdi:
To jsem chtěl říct. Když přišel, tak říkal, že vydrží rok…
Martin:
Nikdy předtím jsem nejezdil s kapelou furt dokolečka. Byl jsem primárně klubový zvukař, a říkal jsem si, že nevydržím poslouchat furt ty samý věci. Zaplaťpánbů tahle parta nemá stabilní playlist, takže co koncert může přijít jakýkoliv překvapení, s čímž já jsem úplně v pohodě.
A co zvukař znamená pro vás, a proč je to zrovna tady Martin?
Márdi:
Tak Martin je to proto, že po nahrání desky Fenomén přišel producent Dušan Neuwerth, říkal, že bychom měli mít dobrýho zvukaře, a přivedl Martina. Dušan s námi odjel k Fenoménu celou šňůru a říkal: „Hele, já teď odejdu, ale vy potřebujete na tomhle místě mít takovýho člověka, jako jsem já“, a domluvil Martina.
A zjistili jste, že měl pravdu?
Márdi:
Já jsem to měl těžký, protože nesnáším změny. Všechno chci mít pořád stejný, takže jsem se úplně vyděsil, co to k nám přišlo, a chvíli mi to trvalo. Ale zjistil jsem, že je to chytrý, příjemný a nekonfliktní člověk, zvykl jsem si a vím, že je to neoddělitelná součást naší party, kterou potřebujeme. A on se podle mě hodně posunul ve zvučení naší šílený party, která v tom bordelu, co dělá, není úplně jednoduše nazvučitelná. A strašně se zrychlil, takže já to vidím jenom pozitivně.
Martin:
Dušan mě znal, protože jsem chvíli jezdil s Priessnitz a pak s Umakartem. Prostě jsem byl přiveden a schválen.
Jaký má vlastně takový zvukař u takovéhle kapely životní rytmus? Zbývá ti vůbec čas ještě na něco dalšího? Ostatně při pohledu na hodně řídký seznam koncertů Rudovouse to vypadá, že jistě nezbývá…
Martin:
Kromě Fixy je druhá hlavní věc samozřejmě spánek, takže se do těch hodin, kdy nespím, musím vejít s koncertama. Jezdit s takhle vytíženou kapelou, to člověku zabere víkendy, a pak se to blbě dělí mezi ni a tu vlastní, když ti všichni nabízejí zase jenom o pátcích a sobotách. Naštěstí je spousta koncertů, který se dají dělat mimo ně, na spoustě míst se začalo hrát ve všední dny. Ale na svou omluvu bych řekl, že v tom nejsem sám, protože další čtyři lidi v Rudovousu hrají taky v jiných partách.
Márdi:
Ale Pítrs teď dělal festival a Rudovouse tam pozval, takže hráli před námi. Tam jsem tam zjistil, že Martin je nejenom zvukař, ale taky nekompromisní kapelník. Já sám bych tam někdy potřeboval jít na stáž, abych viděl, jak se dá vyvolat respekt celý party, když je tam velký šéf. Hrozně se mi to líbilo.
Tak zpátky k otázce. Jak tedy vypadá běžný den zvukaře, tedy spíš noc zvukaře?
Martin:
Vstanu tak hodinu před tím, než pro mě přijedou. Dám si snídani, během čištění zubů zazvoní telefon, že už jsou za vrátky. Tak si je dočistím, vyběhnu, převezmu volant, protože řídím auto pražský party, a jedeme. Během jízdy mi začne nabíhat kafe a tak se konečně úplně probudím, a dojedeme na místo. Většinou tam nejezdíme nijak extra brzo, protože nemusíme připravovat nějaký šílený scény, nazvučí se, sežere se catering a jede se domů.
Márdi:
Odehraje se.
Martin:
No to taky, ale já to mám tak nějak v tom zvučení.
Takže spát se jde kdy?
Márdi:
Tak ve tři, když přijedeme domů.
Martin:
Já tedy nevím, jak to má kapela, ale u mě si spánek přijde, když se mu chce. Přijedu domů, pustím si třeba ještě film, přečtu si knížku a jdu spát se svítáním.
A jak vypadá běžný den hvězdy?
Márdi:
Tak to já nejsem, ani celebrita. Jak říká Xavier Baumaxa, my jsme jenom „polobrity“, to je hezký spojení, který nás vystihuje. Mám to ostatně s Martinem tak nějak stejně. Většinou se přijede tak ve dvě nebo taky ve tři. Pak se svalím do postele a jdu spát, ráno se vzbudím a normálně funguju.
Ráno je v tvém případě kdy?
Márdi:
Všechno se změnilo, když se mi narodila dcera, celý můj režim. Teď už je tedy velká, tak se to trochu vrací do normálu a jsem už v pohodě, ale nějak mi zůstalo to vstávání, takže se málokdy stane, že vydržím spát dlouho, i když jdu spát ve tři. Nejpozději v devět se z té postele vyhrabu a pak normálně funguju v rámci různých celodenních vzorců podle toho, co se děje. Teď jsme třeba měli osm koncertů za dvanáct dní, tak to jsem měl pocit, že rozumím tomu, co mají cyklisti na Tour de France – jak jedou, svalí se do toho svýho sběrnýho autobusu, a zase je pak vzbudí na další etapu. A někdy jdu i se psem, když se ráno vzbudím. Teď jsem začal víc chodit do lesa. Asi je to příznak, že jsem starší, a zjistil jsem tam ke svému překvapení, že ta energie tam fakt je. Že to, čemu jsem se smál, prostě existuje.
A v čem jste dnes tedy jiní než dřív, nejen v civilu doma?
Už nedělám takový scény, když se jezdí pozdě, což nesnáším, a na to jsem byl hroznej. Já to tedy pořád nemám rád, ale zjistil jsem, že se vždycky všechno stihne. Takže co se týče fungování kapely jako tělesa, tak se dostávám do většího klidu, že všechno klapne, že to dopadne dobře. Vzpomínám si, jak jsme nedávno přijeli do Děčína, Pítrs měl před koncertem bouračku, přijel se zavázanou hlavou, před námi tam hrála nějaká kapela, která měla nějakou ultrashow s konfetama, všechno tam porozpojovali, my jsme měli na zvukovku osm minut. A on to dal. Když jsem to viděl, tak jsem byl nadšenej a už se přestal stresovat. Snažím se být víc pozitivní, nehádat se a neprudit. Takže v tom jsem se změnil. A v čem jsem se nezměnil? Někdy nemám dobrou náladu, ale většinou se ten koncert odlifruje. Snažím se ostatní moc neštvat, což jsem dřív tedy dělal.
Martin:
Můžeš mi trošku připomenout otázku?
Márdi:
V čem ses změnil, a v čem ne.
Martin:
Z technický stránky určitě ve zrychlení práce. To souvisí i s tím, že tahle parta se s ničím nechce moc zbytečně dlouho párat. Když zjistili, že existujou digitální pulty, kde se dá uložit scéna na flešku a pak znovu vyvolat, tak už je neudržím na pódiu déle než pár minut. Protože oni vědí, že to stejně vždycky nějak dopadne, což já se snažím, aby to dopadlo, a zbytečně je netrápím.
Márdi:
Jeho vůbec nejde vytočit.
Martin:
Jak říkal v Pulp Fiction pan Wolf: „V časové tísni jsem strohý.“ Je to tam třicet minut jízdy, budu tam za deset, takovýmhle způsobem pracuju, což je super. Jsem rád, že mě to spolupráce s Fixou naučila. Protože jsem byl zvyklej na klubový zvučení, díky tomu, že tam aparát znám, že jsem byl furt na jednom místě, tak se rychle vypořádám s kapelami, které vidím poprvé v životě. A tohle mi zase ukázalo druhou stránku. Tedy jezdit s kapelou, kterou znám, a vypořádávat se zase s různými aparáty a různou akustikou.
A co se nezměnilo?
Márdi:
Furt mi dává mikrofon, na kterej zpíval Iggy Pop. Musí se do něj proto strašně tlačit. Když jdu jednou za čas shodou náhod zvučit mikrofony parťáků, tak mi tam za tu samou hlasovou energii leze z odposlechu úplně jiná odměna (smích).
Martin:
To není vůbec pravda (smích).
Márdi:
Ne, fakt do něj musíš ze sebe vydat všechno. Ale pak jsem to slyšel nahraný a musím uznat, že potom jde všemu hezky rozumět. Ale když pak přijdeš k vedlejšímu mikrofonu, tak do něj jenom trochu ťukneš a skoro ti to urve hlavu, ale tady ze sebe musíš vydat všechno.
Martin:
Ale ono jde pořád o tu samou věc. Protože když má být mikrofon nastavený na Márdiho, což je poměrně hlasitej zpěvák, tak zase vedle na Kryštofa je nastavenej úplně jinak. A potom je přece jasný, že to tam pro Márdiho může být nebezpečný, protože ho prvním slovem odešle na pultu do červenejch.
Márdi:
No vždyť jsem si i na něj přesto zvykl, přijal jsem ho, beru ho jako že do toho prostě víc dáš zevnitř. Prostě je to mikrofon, na který zpíval Iggy Pop.
Martin:
Anebo taky Robert Plant, Patti Smith… Když to bylo dost dobrý pro ně, tak to musí být dobrý i pro tebe (smích).
Kdo z vás dvou má víc kytar? A jaký je nejdivnější nástroj, který každý z vás má?
Márdi:
Tak já mám svou Jolanu a pak ještě druhou úplně stejnou, kterou jsem si koupil na náhradní díly. A mimochodem Martin, kterej nástroje někdy opravuje, ji měl deset let doma a až covid ho donutil, aby ji dal dohromady (smích). A pak mám vlastně ještě třetí kytaru, což je tedy taky Jolana, ale ta už je dost rozmontovaná. A všechny jsem si koupil kvůli tý jedný kytaře, kterou mám celou dobu, abych na ni měl náhradní díly. Takže je mám tři, pak akustiku a ještě jednu starou prasklou akustiku. A nejdivnější nástroj, který mám, tam ani nevím, jak se jmenuje – je to takový dřevo s kovovými lístečky…
Martin:
Kalimba.
Márdi:
No vidíš, tak to mám, ale v životě jsem na to nic nehrál. A pak ještě klávesky od mý o deset let mladší ségry, které měla, když byla malá. Na nich jsou totiž asi čtyři dobrý rytmy a já na nich dělám všechny demáče. Ale teď mi žena koupila k narozeninám velký klávesy. Namítal jsem, že už klávesy mám, ale ona prohlásila: „Musíš se posunout“ (dlouhotrvající smích). Jinak v tomhle směru nemám nic, ale ve sběratelství je Martin úplně na opačným pólu.
Tak nějak jsem to tušil, Márdi mě tedy nepřekvapil. Tak už se těším na vyvrcholení, na ten příběh…
Martin:
Nekonečnej příběh. On Márdi má jednu kytaru a 300 písniček, já mám 300 kytar a žádnou písničku. Tuhle jsem počítal, jestli mám víc triček, nebo kytar, a vyšlo mi to na ty kytary. Tak jsem tam započítal i košile, a fakt se to zase převrátilo. Jenomže pak jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl počítat ještě baskytary, a byli jsme zase tam jako na začátku. Ale vtipný je, že samozřejmě celou dobu hraju na jednu jedinou baskytaru, kterou nikdy nestřídám.
Márdi:
Kdyby to prodal, tak podle mě do konce života už nemusí zvučit.
Martin:
Ale to zase není pravda, protože já mám fakt divný kytary. Já kupuju ty ošklivý káčátka, který nikdo nechce.
A jaký je tedy ten tvůj nejdivnější nástroj, protože to už opravdu něco znamená?
Když tedy pominu svoje dva tereminy, tak to možná bude běloruská kytara s vestavěnýma efektama. Anebo spíš domácí varhany Casio Symphonytron 8000, což byl takový varhanní systém, který vyrobila firma Casio v 80. letech v počtu asi sto kusů. Jel jsem si pro to do nějaký vesnice za Vídeň, kde jsem to koupil za 200 eur. To bude asi ta největší rarita, ale různých podivností mám fakt spoustu.
A teď, Márdi, upřímně: Zvládli byste to všechno odehrát bez Martina?
Márdi:
My se s ním cítíme jistě. Vzali jsme si ho s sebou i na cestu do Japonska, protože dobrýho zvukaře kapela fakt potřebuje, stejně jako manažera. Oba dva jsou ten základ, bez kterýho kapela nemůže fungovat, aspoň v našem případě určitě. Ale třeba Martin v Rudovousu zvládne všechno, hraje a taky si zvučí, což já třeba už vůbec nechápu.
Martin:
Zvukař zrovna tady, to je vážná pozice, protože tahle kapela nemá osvětlovače, nemá bedňáky a žádný tyhle příbuzný profese, který běžně jezdí separátní dodávkou. Na místě jich bývá jako psů a kapela pak přijde až k hotovýmu. Tak tady se mi líbí, že si kluci komba odnesou sami, udělají si zvukovku.
Márdi:
Musíš být v kontaktu s realitou, to je podle mě strašně dobrý. Asi by mě nebavilo, kdyby to bylo jako ve filmu Ať žijí duchové, kde jim všechno zařídili ti skřítci. To by mě tedy rychle začalo štvát.
Martin:
Ale hlavně co si neuděláš sám, to nebude udělaný pořádně.
Ptal se a fotografoval Jiří Janda
Comments
