Metronome Festival 2026: V kotli na Nicku Caveovi a Stingovi
foto Jiří Janda
Můžete mít za sebou spousty koncertů a festivalů, a přitom vlastně pořádně neznat, jaké je to pořádně těsně pod scénou na velkých akcích. Když vás obvykle coby fotoreportéra s fotopasem hezky protáhnou do pitu, odkud máte kapely a muzikanty blízko, někdy i skoro na dotek, a naštvaní fanoušci, kteří si odstáli dlouhé minuty (nebo hodiny), aby si zblízka vychutnaly svou modlu, vám po ty tři vyhrazené písničky jenom tak koukají na záda, než vás pořadatelé zase vypoklonkují pryč. Když už neděláte fotografa v deníku nebo agentuře, tak si po téhle rychlovce aspoň v klidu můžete odněkud zezadu vychutnat zbytek večera.
Ale poctivě si jen tak s mobilem stoupnout do davu a snažit se tak jako ostatní ulovit obrázek nadivoko, k tomu někdy zmlsaný fotograf jen tak sám asi nedojde. Pokud ho k tomu ovšem někdo nepostrčí. Stačí nedostat fotopas, a pak to může jít samo. Kupříkladu na Metronomu se mi to naštěstí podařilo. Sice jsem neviděl na vedlejší scéně předposlední kapely po oba hlavní festivalové dny, ale zážitek z davu při koncertech Nicka Cavea a Stinga stál za to.
Nejsem jistě sám, kdo si zejména v posledních letech nenechá ujít žádnou příležitost, kdy se tady Nick objeví, a moc dobře vím proč. Není to jenom jeho fyzická nezdolnost, kdy chlapík s vzezřením, výstrojí i vizáží kavárenského povaleče po dlouhé hodiny kmitá mezi klavírem a fanoušky, s nimiž si při zpěvu jakoby mimochodem potřásá rukama, ale taky přímo „během služby“ uděluje autogramy na jimi podávané desky či knížky. Ale zejména je to samozřejmě jeho muzika.
I když máme písničky tisíckrát naposlouchané, tohle se prostě musí zažít naživo, pokaždé znovu. V mém případě posedmé, pokud dobře počítám. Jeho set trval dvě a půl hodiny, zazněly na něm písničky od jeho dávných začátků s Bad Seeds po zatím nejnovější desku Wild God. Že k silnému zážitku nepotřebuje nic jiného než svůj hlas, nástroj a správně naladěné publikum, dokázal zážitek při závěrečné Into My Arms poté, co kapela spolu s vokalistkami zmizela v šatnách.
Jenom ve třech, podobně jako kdysi v dobách Police, hrály v neděli hlavní hvězdy – Sting s dvojicí svých spoluhráčů. Set byl oproti Caveovu asi o půlhodinu kratší, což ani moc nevadilo, protože až tak silný zážitek zase nepřinesli. Ale kdo si chtěl připomenout jeho písničky jak z dob Police, tak i jeho sólových alb, jistě nebyl ani v nejmenším zklamán.
Co se týče změny dějiště festivalu, žádná nečekaná překvapení asi nepřinesla. Když se festival z městského změní v skoro předměstský, má to svoje přednosti (vejde se tam víc lidí) i svoje mouchy (u Stromovky ve stínu stromů šlo dřív potkat spoustu známých a pokecat s nimi někde na zahrádce, tady se to na vyprahlé ploše až tolik nedařilo). A ani na největší hvězdy nebyly tribuny úplně zaplněné, což se, pokud mě paměť neklame, na původním místě moc nestávalo. Ale muzika byla skvělá a ani nepršelo a nebouřilo, i když chvílemi byl vzduch cítit jako před bouřkou. Resumé: tak zase za rok na Metronomu.
Comments
