Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Michal Cihlář: Se zlomeným ukazováčkem ukrytým pod hozenou rukavicí

Michal Cihlář / Foto Jiří Janda
Michal Cihlář / Foto Jiří Janda

Už jenom týden bude v Západočeské galerii instalována výstava rozhodně nejpopulárnějšího českého tvůrce linorytů Michala Cihláře nazvaná Zátiší s hozenou rukavicí. Pokud vám také doma už dlouhá léta z krásně vyrovnané řady vinylů už dlouhá léta do pokoje trčí slavná deska Garáže s jeho nezapomenutelným obalem, máte nejvyšší čas utíkat koupit lístek na vlak do Plzně (pokud jste ji ale naopak mezitím „zařízli“ pěkně do lajny, tak vám už asi bohužel není pomoci). Ještě před koncem výstavy přinášíme velký rozhovor s Michalem. Nejen o této výstavě (a také několika dalších probíhajících souběžně v jiných městech), ale i o tom, jak pracuje a cestuje se svou ženou, výtvarnicí Veronikou Richterovou. A o tom, že to správné lino najdete třeba i někde u popelnice…

 

Nestravitelná šedivá kaše

Čím ses zabýval v uplynulém období, kdy byli všichni připoutáni doma, a jak jsi to jako umělec na volné noze zvládal?

S odstupem těch dvou covidových let mám pocit, že to byl jen jeden jediný podivný nemastný neslaný rok. Té době totiž naprosto chyběly nějaký normální důležitý časový předěly, jako je třeba cestování, různý zajímavý vernisáže, nečekaná setkání nebo docela obyčejné televizní zprávy. Nešlo se ničeho kloudnýho zachytit, všude jen samé negativní informace, zákazy, nařízení. Taková nestravitelná šedivá kaše. Jako když koukám přes igelit. A navíc taky zmizel důležitý prvek vzájemný důvěry, protože nikdo si nemohl být jistý zavirováním lidí nejen ve svém okolím, ale ani sám u sebe. Naše rodina měla štěstí, tragédie se nám vyhnuly, šlo vždycky o poměrně lehký průběh bez ztráty čichu. Dodnes vlastně se ženou netušíme, jestli jsme tu nákazu taky prodělali… 

Co všechno se ti tedy podařilo vytvořit?

V tom bezčasí jsme se mohli plně soustředit na naši práci, kterou už minimálně pětadvacet uplynulých let děláme výhradně v soukromí naší půdy nebo našeho dvorku. Svobodné povolání, které není vázáno na každodenní dojíždění za povinnostmi, si hájíme už od promoce, práci si vymýšlíme a řídíme sami, jsme v tomhle smyslu naprosto soběstační. A když covid opustil Čínu a v březnu 2020 nám doma přestaly zvonit telefony, chodit maily a nikdo nic nechtěl, tak to byla vlastně velká radost. Já třeba za těch 35 měsíců udělal v klidu přes 30 nových grafik, což je pro mě neuvěřitelný tvůrčí rozlet. Přitom jsme s Veronikou úplně nejvíc času trávili nad naším společným dílem, což byla koncepce, texty, grafická úprava a ve finále i vydání fotografické knihy Japonsko v detailech, na které jsme pracovali už rok před lockdownem. Kniha obsahuje nejen 1166 fotografií z cesty po Japonsku z jara roku 2017, ale taky množství různých doprovodných informací, jejichž sepisování nám zabralo dlouhý noci. Všechny fakta jsme ověřovali, byla to děsná a nekonečná práce, v necovidovým režimu by to snad ani dodělat nešlo. V květnu 2021, když přišlo první  uvolnění, jsme knihu vlastním nákladem vydali a Veronika si kvůli ní svůj založila e-shop. Jenže pak zase přituhlo, cestovat se pořád nedalo a turisti, kteří by si mohli třeba naši knihu před cestou na letní Olympiádu koupit, nedostali od japonského císařství víza, protože se Japonsko světu dokonale uzavřelo.   

Neměli jste doma s manželkou Veronikou ponorkovou nemoc, když oba tvoříte v ateliérech vedle sebe? A jak to zvládala ona?

Veronika Cihlářová / Foto Jiří Janda

Ne, za dvacet devět let od svatby máme svoje aury už dost čitelný. Celé naše produktivní životy trávíme doma spolu a každý si dělá hezky na svým. Dávno už se při práci o práci nebavíme. A mluvit o práci u oběda žena odmítá. Když někomu z nás práce třeba zrovna jde, tak je to posvátná chvíle, která bohužel nebývá v danou chvíli pouhým okem viditelná. Tak se snažíme preventivně chovat ohleduplně. Hřebejk to kdysi v televizi přesně popsal slovy, že i pozdrav bolí… Já Veronice navíc fotografuju veškeré její plastiky z pet lahví, přičemž výslednou fotku už nepovažuji za pouhou reprodukci, ale za mé vlastní dílo. Kompenzuju si tím zlomkem vteřiny, kdy zmačknu spoušť, ty hodiny prosezené u linolea. V tomto směru se díky fotografování bezvadně propojujeme. Je to takový oslí můstek mezi tvorbou grafika, který stále pracuje ve formátu 2D, a tvorbou sochařky, která tvoří jen ve 3D. Snažíme se být při práci vzájemně tolerantní, protože naše pracovny na půdě nedělí žádná příčka. Proto už celkem i ztišuji rádio, protože žena má ráda ticho, případně jako skvělý kompromis dáváme naopak hodně nahlas nějakou četbu z CD nebo rozhlasového archivu, která nám bezvadně pomáhá odreagovat se od vnějších ruchů. Doporučuji třeba Rok perel od Zuzany Brabcové…  

Co tě vlastně dnes živí, a jak dobře?

Dodnes mě vlastně živí dávná nálepka, že jsem solitérní a trochu umanutej vyznavač poctivýho řemesla. Teď už jako starý linorytec můžu bazírovat i na vyšších cenách mých grafik. Přece jen linoryty dělám přes čtyřicet let a kupci si už zvykli na to, že je tisknu jen v malinkých nákladech. Taky si myslím, že jsem si nikdy nezdiskreditoval svoje jméno…

Dost určující jsou vždycky už samotný začátky. První samostatnou linorytovou výstavu jsem měl v roce 1982 v pražském dopravním podniku a typický pro tu dobu bylo, že se o ní nesměl dovědět můj profesor ani vedení UMPRUM. Pak hned přišly čtyři hodně neoficiální Konfrontace, které pořádali kamarádi z Akademie a nás, pár umprumáků, tam přizvali jako hosty. Na další neoficiální společný výstavy, kterých jsem se taky mohl párkrát účastnit, se jezdilo až do Galerie H bratří Hůlů do Kostelce nad Černými lesy. Tam jsem poprvé vystavoval s takovými hvězdami předešlé generace, jako byli Rittstein, Ivan Kafka, Aleš Veselý, Gebauer, Lindovský… Takže ty hodně důležité „zářezy na pažbě“ jsem získal ještě coby student VŠUP. Paradoxní je, jak už jsem se zmínil, že na vysoké škole tehdy platil debilní, a taky dost přísný zákaz mimoškolního vystavování. 

Náskok v očích odborné veřejnosti

Sláva tě tedy provází prakticky od prvních krůčků…

Vlastně jen díky této své drzosti a prokazované pracovitosti jsem se poměrně brzo a dobře etabloval v té správné předlistopadové alternativní kultuře. A to byla po převratu docela velká výhoda, protože v povědomí odborné veřejnosti jsem tím získal docela slušný náskok… A pak, a to je asi druhý důvod, proč je o mou práci zájem, že jsem se hned na začátku devadesátých let, jako snad jediný z kolegů linorytců, pěkně zeširoka rozkročil mezi volnou grafikou a tou užitou, která dokázala můj rukopis bezvadně zviditelňovat, i když jsem třeba zrovna nikde nevystavoval. Svými linoryty jsem ilustroval nejen knihy, obaly LP i CD, ale později i tramvaje, autobusy a billboardy pro zoo. Vyplatilo se mi, že jsem všem zakázkám dával vždycky stejnou důležitost jako své tvorbě volné, takže s některými kousky, třeba s obdélníkovým obalem LP Garáž, mě mají lidé spojeného dodnes… Moje slabost pro užitou grafiku ale časem vyprchala, ilustrování knih nebo design obalů LP jsou dnes placeny daleko hůř než v devadesátých letech. Dnes, kdy se všechna práce dělá zběsile rychle na počítačích, po mě manuální linorytovou práci požaduje taky už jenom určitý druh estétů. Takže jsem se konečně s úlevou přepnul jen na vlastní autorskou tvorbu, ve které si bez stresů řeším jenom svoje osobní inspirace. O stabilním příjmech ale rozhodně mluvit nemůžu. Na druhou stranu mi zase nehrozí žádná umělecká inflace, kterou teď tak často u kolegů vídám a která jde ruku v ruce právě s pravidelným přísunem bankovek za opakovaně rozprodaná díla.   

Na čem teď hlavně pracuješ, a kde tvoje nové věci lidé uvidí?

Zátiší České zboží

Teď pracuju spíš na sobě, abych se trochu zregeneroval a odpočinul si po víc než půlroční přípravě a pak následné instalaci mé veliké výstavy v Masných krámech Západočeské galerie v Plzni. Jde o prostornou bývalou tržnici, takže v součtu mají všechny její stěny do délky přes 220 metrů. A já trpím fóbií z prázdnoty, takže jsem musel celý prostor galerie pořádně zaplnit, abych mohl být s expozicí spokojenej. Vystavuji tam svoje práce za posledních čtyřicet let, převážně linoryty s námětem zátiší, což je moje veliké a letité téma. Ale najdete tam i trochu koláží, kreseb, všelijaké doličné předměty k zátiším a taky různé fotografie, některé jsou i kolorované. Hlavně mám radost z kolekce 66 nearanžovaných fotek autentických „zátiší“ erotických pomůcek, které jsem při cestách do zahraničí tajně pořizoval v sexshopech různých metropolí. Na této výstavě se vlastně všechno točí kolem tématu zátiší, včetně názvu celé výstavy: Zátiší s hozenou rukavicí. K této příležitosti mi vydal KANT v úpravě Roberta V. Nováka i stejnojmennou knihu. V jejím úvodu vedu nejen o zátiších rozhovor s Pavlem Kosatíkem, závěrečný text mi napsal Marcel Fišer. Takže moje nové věci se dají vidět nejen v téhle monotematické monografii, která mi dělá radost, ale hlavně naživo a až do konce srpna na té plzeňské výstavě. Prezentuji tam dvě stovky mých prací na papíře, včetně dvou linorytů z letošního ledna… 

…a co se od tebe dá nyní očekávat?

Co se očekává? Žena očekává, že si konečně u sebe uklidím, protože několik let jen hromadím věci a už mi to přerůstá přes hlavu. Těšil jsem se, že pořádek udělám hned po vernisáži, že to bude taková terapie a očista zároveň. Jenže za devět dní vypukla válka, vyrojily se nejistoty, všechno kolem ovládl zmar a moje energie něco jen tak vylepšovat rychle zmizela. Nevím, kde ji hledat, ale asi opravdu platí, že si člověk zvykne i na šibenici, protože pozvolna se k myšlence na hloubkový úklid zase vracím.

Proti uměleckému populismu

Budeš to koronavirové období nějak výtvarně reflektovat? 

Nebudu. Já tahle témata, která hýbou osudy mnoha lidí i celou společností, vnímám jako velmi laciná. Nemůžu se zbavit dojmu, že když už někdo v danou dobu začne vytvářet tato témata s pocitem, že se takové aktuální dílo musí okamžitě vystavit, aby správně zarezonovalo, že jde jenom umělecký populismus. O škvíru, v níž se může dotyčný zviditelnit. Jasně že vím, že Picasso namaloval Guernicu hned po jejím vypálení, ale to byl Picasso! Nedokážu si představit, že by podobný gesto udělal ve svý době třeba Gogh, nebo Modigliani. Ale nechci to rozhodně paušalizovat. Viděl jsem třeba kolekci barevných velkoformátových fotek Dušana Šimánka, který až s precizností archeologa dokumentoval na bílém pozadí různě pošlapané a poztrácené roušky. To bylo dojemný, intimní i nadčasový.

Důležitou součástí tvé tvorby jsou i cestovní deníky. Jak jsi jako cestovatel zvládal to, že se nikam jezdit nesmělo, a kam se nyní chystáš vydat, aby sis to vynahradil?

Zátiší s vizitkami

Každý deník má z principu za úkol reflektovat denní události, i když zrovna žádné nejsou nebo je úplně mrtvo. Můžete se vypsat aspoň z pocitů, z nějakých reflexí, z úzkosti. Ale psát cestovní deníček, když člověk není na cestě, to je blbost. A protože cestovat za pandemie nešlo, tak mi paradoxně scházel jen ten samotný pocit být na cestě a něco objevovat, ale nikoliv touha udělat si zase další deníček. Tomu se i sám divím, protože tyhle cestovní deníky si dělám už od roku 1989 a v kufru jich mám už sto tři. Když vloni v létě přišlo konečně rozvolnění, tak jsme s Veronikou odletěli na deset dnů do Bukurešti, protože jsem v Rumunsku nebyl přesně padesát let. Těšili jsme se, ale Ceaușescův duch byl nějak stále ve vzduchu a retrodeprese byla čím dál tím hmatatelnější. Nakonec jsme odlet přebukovali a vrátili se předčasně. S popsaným deníkem. A pak byla další vlna covidu a na nějaký plánování nebyla vhodná doba a vlastně ani chuť. Do normálu jsme se vraceli až teď v květnu, kdy jsme s Veronikou v italském Sanremu v botanické zahradě instalovali její výstavu plastových rostlin a plodů. Tím se v čase jakoby vracíme zpět do března 2020, kdy už jsme tam s touto výstavou měli odjíždět, ale během toho týdne v Bergamu narostl tak neuvěřitelně počet nakažených a mrtvých, že nám Italové cestu rychle zrušili… Pokračovali jsme na Moravu instalovat naše dvě další výstavy. Shodou okolností mám v Muzeu města Tišnov právě výstavu mých cestovních deníčků, které opět doplní nějaké suvenýry a nálezy z cest. Veronika zase v Galerii Josefa Jambora ukazuje svá nová díla ovlivněná tropickou vegetací, nazvala to PET tropicana 2.0. K vidění jsou obě do 2. října 2022, vždy od středy do neděle.  

 

Jiskření nečistot

 Čím to je, že se linorytu alespoň u nás věnuje tak málo lidí, když je to tak vděčná technologie?

Nemyslím si, že v Čechách dělá linoryt málo lidí. Osobně jich znám minimálně třicet a každý z nich je naprosto osobitý a s vlastním výtvarným rukopisem. Každý má vyhraněný názor a každý z nich je solitér. To mi přijde ohromně pozitivní, protože jiné grafické obory jako litografie, sítotisk a koláž poskytují azyl i všelijakým nanicovatým autorům… A já vlastně, když nad tím přemýšlím, neznám nikoho, kdo by dělal špatný linoryty!

Sám víš, jako praktikující linorytec, jak s tebou lino samo spolupracuje, jak tě těší, jak ty nečistoty, které při tisku samovolně vznikají, dávají každé grafice nenapodobitelné jiskření a takový svěží tvůrčí nadhled. Možná bude dobrý, když tady některá jména kolegů zmíním, protože mě jejich práce svým způsobem stále inspiruje a motivuje dál něco stejně dobrýho dělat. A taky si jejich grafiky mohou čtenáři hned vygooglit, protože ty reprodukce děl, které uvidí, přesně ilustrují moje slova o šťavnaté škále techniky linorytu. Výčet začnu kamarády Zbyňkem Hrabou, Pavlem Piekarem, Petrem Palmou, Karlem Halounem, Frantou Štormem a Pablem de Sax, pokračuji dvěma tvůrci monumentálních linorytů Honzou Vičarem a Vojtěchem Kováříkem, dál je to třeba Miloš Sláma a Ladislav Sýkora, David Cajthaml, ilustrátoři Magdaléna Růtová, Tereza Říčanová, Chrudoš Valoušek, Juraj Horváth, Matěj Lipavský, Lucie Raškovová. Ex librista Martin Majonlín, z předešlé generace hlavně Ondřej Michálek, Jindřich Růžička a Jan Holoubek. Z přátel, kteří už linoryty nedělají, protože se naplno věnují sklu, animaci a filmové režii nebo malbě a konceptuálnímu umění, je to Zdeněk Lhotský, Michaela Pavlátová a Michal Pěchouček… A je mi moc líto, že uprostřed pandemie a práce zemřel můj kolega Ivo Křen, autor výjimečných mnohobarevných linorytů. 

 

Je dost těžké nezkazit hotovou grafiku podpisem.

A proč se to často bere jako „dětská“ záležitost, když se v širší veřejnosti využívá hlavně v základních uměleckých školách?

Pořád se objevují linorytci noví, hlavně mezi studenty výtvarných škol. Já to chápu tak, že jen dospělý člověk se může linem opravdu infikovat, když sám objeví a docení, co mu linoryt nabízí. Dítě v nějakém výtvarném kroužku splní více či méně zadání učitele, dostane pochvalu a pak jde řádit na hřiště. Nebo si jde dřepnout rovnou k počítači. Nemá prostě nutkání samo od sebe rýt do lina. A pak, když dospěje, šíří zcestnou myšlenku, že linoryt je jen pro děti…

Co je při tvorbě linorytu nejtěžší?

Tryzna za ptáčka

…asi se odhodlat. Protože mi rytí zabere vždy mnoho dnů a tisk mnoho hodin. Když osm hodin šmrdlám tiskařskou kostí po celé rubové ploše papíru, aby hezky dolehl na barvou naválenou matrici a výsledný otisk nebyl prašivý, ale jenom stoprocentně kvalitní, tak mám zatraceně namoženou pravou ruku… A pak, možná to vyzní srandovně, ale je dost těžké nezkazit hotovou grafiku podpisem. Některé papíry se totiž nedají gumovat. A v posledních letech taky tisknu linoryty, jejichž tvar není obdélníkový, ale kopíruje přímo po obvodě obrys zobrazovaných věcí. Třeba zátiší. Takže napsat pod tisk do jediné vodorovné linky číslo nákladu, název a všechny dny, ve kterých grafika vznikala a pak ještě přidat suverénně vypadající podpis, aby se mi tužka nezapíchla do papíru, nebo celá řádka neletěla do kopečka, to je poměrně dost vyčerpávající fáze. A zkazit si nemůžu dovolit nic, protože všechno tisknu jen v šesti, nebo maximálně v osmi kusech. A taky je někdy docela těžké odhadnout rychlost schnutí namíchané barvy. Už párkrát se mi stalo, že mi barva zaschla na linu přímo při tisku. Jindy zase neschne vůbec…

Stává se ti ještě někdy, že si zaryješ rydlo do palce?

Ne, to se mi už dlouho nestalo. Ale asi před deseti lety jsem si při temperamentním stírání barvy z dlaní do kusu hadru dokázal zlomit ukazováček…

Jakou obecně věštíš linorytu budoucnost? A kdy asi dojde použitelné lino?

No, jak jsem naznačil, budoucnost linorytu je veliká. Už proto, že grafik k němu vlastně nepotřebuje žádný tiskařský stroj a na lino při troše štěstí narazí u popelnice. Do současných lin, některá jsou i korková, nebo do „lin“ z umělých hmot se ale nedělá dobře. Buď jsou měkká nebo moc tvrdá, nebo nejsou dokonale hladká. Jestli se budou rodit další a další linorytci, tak budou mít časem problém najít dobrý materiál. Ale mě to může být už jedno, já mám zásoby určitě do konce života.

 

Comments

comments

Vyhledat