Michal Němec (Jablkoň, Krajina Ró): Když už nebudu mladý já, ať jsou mladí aspoň moji spoluhráči

Kapelník skupiny Jablkoň Michal Němec se rozhodl oživit svou hudbu novou muzikantskou krví. Společně s Tomášem Frolíkem z kapely The Bladderstones a jeho spoluhráči i zpěvačkou Aničkou Břenkovou na jaře založil skupinu Krajina Ró. Natočili desku, na vystupování před publikem si zatím museli nechat zajít chuť. Obě hlavní osobnosti kapely nám v rozhovoru prozradily, co jim společné hraní dává.

Co vás přimělo založit si kromě Jablkoně ještě druhou kapelu?

N: Odstěhoval jsem se před čtyřmi lety do Slaného, Tomáš bydlí za rohem. Znali jsme se už skrz Johnnyho Jůdla, který s námi oběma basuje v našich kapelách, a navíc teď bydlí hned pode mnou, vlastně je to můj domácí. Chodili jsme na pivo, a když jsme s Jablkoní dotočili poslední desku, tak jsem dostal chuť zkusit to jinak. A to je těžké, protože já jsem furt stejný, takže mě napadlo, že potřebuju nějakou silnou osobnost, která by to natlačila někam trochu jinam. Nejjednoduší bylo oslovit Tomáše. Ani jsme nevěděli, co to bude za styl, čekali jsme, že se to nějak vyvine. Název jsme po delším přemýšlení vybrali podle mé oblíbené písničky od Jablkoně.

F: Johnny byl pro nás zásadní. Známe se dlouho, byl to původně můj učitel na „zušce“ a vlastně i člověk, který mě celkově dostal k hudbě. Máme spolu kapelu The Bladderstones, kde děláme taky autorskou hudbu, i když zaměřenou jinak. S Michalem jsme párkrát zašli na pivo, a tam jsme se dohodli.                                

N: Můj původní záměr byl, abychom byli mladí – tedy kromě mě, já už s tím nic neudělám – ale aby kapela byla mladá, aby ti lidi uvažovali jinak než já. Takže jsme přemýšleli o mladém basákovi, ale nakonec jsme stejně skončili u toho Johnnyho. Jsme na malém městě a sehnat basáka, aby to fungovalo, není jen tak. A ostatně zase až tak starej není, co já bych za to tedy dal.

„Hele, počkej, to je moc Jablkoň, jdeme někam jinam.“

Jak písničky Krajiny Ró vznikají, když mají dva hlavní autory?

N: Jiné je to v tom, že skladby vznikají tak, že si s Tomášem sedneme, a něco si hrajeme. Je jedno, kdo přinese motiv: děláme to dohromady, aby si to sedlo. Kdysi jsem takhle v začátcích Jablkoně pracoval s Ingo Bellmannem, zkoušeli jsme si, co se nám líbí. Já na to hodně dám, protože ve chvíli, kdy se to takhle mezi dvěma lidmi protne, v tom bodě je to prostě už hotové.

F:Já mám úplně jiný hudební background, takže jsem se někdy snažil Michala cíleně odklonit od těch jeho normálů. Někdy to z mé strany bylo možná až za hranou. Říkal jsem mu: „Hele, počkej, to je moc Jablkoň, jdeme někam jinam.“

N: Mě to tedy dost překvapilo, protože mám pocit, že ta hudba je dost odlišná od Jablkoně. Ale možná je to prostě tím, že zpívám, že dělám většinu textů, tak je v tom hodně cítit, že jsem to já. Ale jinak to vnímám, že je to zvukově jiné. Tomáš je nejen výborný kytarista, ale navíc se umí přizpůsobit různým žánrům, i když normálně hraje blues, tak tady ho nehraje, ale vymýšlí ty zvuky, což mu strašně jde a baví ho to. J dělat takovéhle věci a tímhle směrem prostě neumím.

Jak deska v nynějších těžkých dobách vznikala?

F: Vlastně jsme měli štěstí, protože začala vznikat ještě předtím, než se tenhle průšvih s covidem stal. Takže nás to na začátku ještě nijak nedemotivovalo, start byl super. Deska měla vyjít na jaře, a tak se nám to i trochu hodilo protože jsme ve studiu lehce nestíhali a některé věci jsme potřebovali dodělat.

N: Na konci března jsme měli poslední frekvenci, deska byla z 90 procent hotová, když začal ten nouzový stav. Kluci byli do té doby zvyklí něco přinést, udělali si zkoušku, a tam to dali dohromady. Ale my jsme to nestíhali, protože taky učí a mají svoje kapely a abychom to při zkoušení dávali dohromady, to by se nestíhalo. Takže jsme to chystali jenom my dva s Tomášem, příležitostně se přidal i Johnny a samozřejmě Anička, nakonec jsme všechno předložili Míšovi Noskovi, ten udělal bicí a pak se už nahrávalo. Fungovalo to krásně.

…nicméně před publikum jste se zatím nedostali.

F: Bohužel, touhle dobou už jsme měli dávno koncertovat, chtěli jsme za sebou mít  minimálně šňůru ke křtu.

N: Je proto otázka, jestli nás lidi vůbec uvidí, protože jde o to, jak dlouho já ještě na tomhle světě vydržím. Je to zmatek nad zmatek a kdoví, jak dlouho ještě bude pokračovat. Ale já jsem v tomhle naštěstí optimista.

Co si od posluchačů slibujete?

F: Hlavně máme skvělý feedback, už po prvních vlaštovkách jako Ječmen a pšenice nebo Hotel Blázen máme dobré reference, takže věřím, že zákazy skončí a my to rozjedeme.

N: Důležité je, že i když jsou kluci mladí, tak jsou to zkušení muzikanti, už vyhraní z jiných kapel. Žádní amatéři, jako jsme byli my, když začala hrát Jablkoň. Já už po těch letech mám nějaké ty zkušenosti taky, a Anička, i když sice k koncertováním ještě moc zkušeností nemá, je herečka a na pódiu je jako doma. Takže není důvod, abychom hned poté, až se to uvolní, nezačali rychle koncertovat. Samozřejmě že chceme, aby to bylo co nejdřív.

„Dosud ještě naprostá většina lidí nepoznala, že je to hudba i pro ně.“

Jaké publikum očekáváte?

N: Už před těmi víc než 40 lety, kdy jsem s muzikou začínal, jsem měl pocit, že když něco uděláme a kapele se to líbí, tak se to přece musí líbit každému. A zůstává mi to celý život, takže mám pocit, že dělám vlastně střední  proud, hudbu pro všechny. Ale bohužel dosud ještě naprostá většina lidí nepoznala, že je to hudba i pro ně. Takže netuším, kdo by na nás mohl přijít, ale můj subjektivní pocit je, že je to hudba srozumitelná a že ji může poslouchat kdekdo.

F: Rozhodně očekáváme všechny věkové kategorie…

N: …a v oděvu všech barev a stylů.

A jak to vypadá s Jablkoní?

N: Zatím spí, ostatně stejně jako všechny další kapely. Ale jinak je to hotový, fungující útvar, kde je repertoár, stačí ji jen vzbudit.

Vystupujete už skoro půl století, jak se za tu dobu změnila vaše muzika i přístup k ní?

N: Jablkoň vydala přes dvacet desek, a každá je jiná. Některé jsou si podobné, a některé jsou úplně odjinud. Mě vždycky bavilo dělat všechno možné. I kdybychom se ve chvíli, kdy Krajina Ró vznikala, rozhodli, že to bude rock, nějaký tvrdý bigbít, tak by mě to bavilo úplně stejně. Mě opravdu baví téměř všechna hudba, a ten přístup se nemění. Teď cítím, že to, co dělám s touhle kapelou, je výborné a jsem s tím spokojený. Někdy se s něčím moříme, pořád t není ono, ale ve chvíli, kdy nám to sepne, tak mívám pocit blaženosti, který mě uspokojuje, a ten je pořád stejný. Ostatně už jsem párkrát dělal režii nějakým kapelám, a mě to bavilo skoro stejně, navíc jsem přišel k práci, která mě bavila. Sice je kolem toho spousta práce, ale ve chvíli, kdy něco vzniká a mám pocit, že je to dobré, tak i když to zabere spoustu času, tak ve chvíli, kdy to sepne, mě to baví a je mi úplně jedno, jestli to bylo před 30 lety v Jablkoni nebo teď s Krajinou Ró. Baví mě, když se mi to začne líbit. Když se to líbí, tak jsem šťastnej, a je to pořád stejný.

Nebojíte se, že zákazy zamávají dosavadním fungováním hudby a koncertů?

F: Já doufám, že se svoboda toho, co a kde člověk může hrát, nakonec nevytratí. Možná není na škodu, když si posluchači uvědomí, že ty možnosti, které tu měli, vlastně nemusí být naprostá samozřejmost. Teď lidi vidí, že přímý kontakt s kapelami není možný, takže bych byl rád, kdyby víc hledali hudbu, která má svou hloubku. Aby šli dál za horizont a hledali zajímavější věci. A aby si živého vystupování víc vážili. Vždyť tady jsou některé kapely pomalu světového formátu, ale ani když byly koncerty povolené, tak to často nikoho nezajímalo.

N: Vnímání hudby se mění už delší dobu spolu s médii, na kterých se poslouchá. Teď nastal velký zásah a jsem zvědavý, jak se to vyvine. Určitě to bude nějak úplně jinak, ale vůbec netuším jak, stejně jako jsem dřív netušil, že se přestanou prodávat cédéčka. Když na nás teď přijde nějaký mladý kluk a řekne, já vás mám strašně rád, já jsem si stáhl všechna vaše cédéčka, tak já mu rozhodně nebudu říkat, že je to blbý, protože jsem rád, že nás poslouchá. A taky chápu, že si drahá cédéčka nemůže koupit. Když jich máme dvacet, tak je to velká investice. Tohle byly věci, které člověk dřív netušil a vůbec nečekal, a teď zase nějakým způsobem, který se nedá předvídat, se to vyvine dál, a jestli je to proto, že jsme se zrovna do téhle doby strefili se vznikem kapely, což asi nebude běžné, jestli je to dobře nebo špatně, to vlastně nevím. Je to zvláštní situace a jsem hrozně zvědavý, kam se to posune. Ale doufám, že se to vyvine k prospěchu věci.

Comments

comments