Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Scott Ian z Anthrax je jedním z největších fanoušků Mr. Bungle i jejich členem. Rozhovor nejen o muzice

Fotokoláž: Buzz Osborne
Fotokoláž: Buzz Osborne

Skupina Mr. Bungle se velkolepě vrací. Pološílená, avšak poměrně virtuozní kapela, kterou sestavil Mike Patton před založením Faith No More, se rozrostla o bubeníka Davea Lombarda (Slayer, Dead Cross) a druhého kytaristu Scotta Iana (Anthrax). Po Zoomu se nám dostalo následujícího interview.

Vydáváte nové verze skladeb z prvního dema Mr. Bungle. Jak moc se ty písničky změnily?

Přesně to nevím, slyšel jsem je v demo kvalitě a kapela sama už nevěděla, co tam tehdy dělala, ale moc nejspíš ne. Rozdíl je hlavně v tom, že jsme je nahráli pořádně a ne na čtyři stopy –  název alba The Raging Wrath of Easter Bunny Demo je jenom fórek.

Jaký jsi měl tehdy z těch demonahrávek dojem?

Původní kazetu jsem slyšel už v roce 1986 a líbilo se mi to – měl jsem vždycky rád věci, co byly hlasité a brutální a rychlé a byl v nich nějaký humor, což všechno Mr. Bungle splňovali. Znělo to naprosto šíleně. Když pak Mike začal zpívat ve Faith No More a ke mně se donesly jejich nahrávky, říkal jsem si – he, to je ten samej kluk? On umí zpívat takhle?

A když ti poslali rozdělané písničky pro současné album, co sis říkal?

Nemohl jsem se dočkat, až toho budu součástí! Hudebně to bylo hodně náročné, jejich písničky jsou dost rychlé a některé riffy je fakt těžké zahrát, takže to byla i celkem dřina se naučit. A aranžmá se nepodobají žádnému standardnímu aranžování skladeb a mají třeba sedm minut a jsou tam desítky změn. Bylo to náročné, ale té hudbě jsem rozuměl: když Mr. Bungle ty písničky někdy v roce 1985 skládali, byli ovlivněni tím, co jsem dělal já s S.O.D. a Anthrax a kapelami, které jsem poslouchal. Bylo to v pohodě, jen mi chvilku trvalo pobrat ta aranžmá, na partu teenagerů byli tehdy strašně pokročilí, co se týče skládání hudby.

Nevím, jak přesně je to s lockdownem tam, kde jsi teď ty, ale změny jsou celosvětové – je pro tebe jako pro hudebníka situace o hodně jiná než dřív? 

Všechno, co jsme letos měli dělat, se zrušilo, a je zvláštní nevědět, co bude dál: s Anthrax třeba máme obvykle dopředu jasno tak na dva roky. Normálně bych ti teď povídal, že naše další album vyjde na začátku roku 2021, pak vyrazíme na turné a na něm budeme do poloviny roku 2023. A teď prostě nemáme žádný rozpis… což je samozřejmě špatné v tom smyslu, že je pandemie a já nechci, aby byla pandemie, ale má to i výhody – platí to klišé, že když se jedny dveře zavřou, tak se otevřou jiné. To se mi děje v osobním životě: nikdy bych nemohl trávit tolik času s rodinou, nemohl bych zahlásit “beru si dva roky volna” – ale zároveň mám to štěstí, že mám i hodně práce. Chystáme virtuální koncert s Mr. Bungle, skládáme muziku pro další album Anthrax a ještě dělám hudbu pro jeden film – o tom ještě nesmím mluvit, ale objeví se příští rok. To by se bez Covidu nikdy nemohlo stát. Takže přicházejí nové příležitosti, ale každý musí změnit způsob svého fungování a najít si cestu – což činí všichni lidi z kapel už několik měsíců.

Mr. Bungle (zleva Trevor Dunn, Scott Ian, Mike Patton, Trey Spruance, Dave Lombardo), foto Eric Larsen

A co se děje v Anthrax?

Pracujeme na písničkách, máme spoustu nápadů, ale snažíme se přijít a to, kdy a kde se dostaneme do jedné místnosti a zahrajeme si je společně. Protože tak my fungujeme. Naše písničky vznikají tak, že kapela je celá najednou ve zkušebně a celé dny hrajeme a hrajeme a přicházíme na to, co je ta písnička zač. A to zatím nemůžeme.

Je o hodně jiné být v kapele, když je ti padesát něco, než když je ti dvacet něco?

Jo, hlavně proto, že jsem někdo jiný a že mám rodinu. Když je ti dvacet a jsi sám, máš nulovou zodpovědnost. A to se změní, když založíš rodinu – pro mě to je priorita. Takže pro mě se situace změnila už před dvaceti lety, když jsem potkal svou ženu. Jde o vyvážení profesního a osobního života, což zejména v době, kdy jsme na turné, není jednoduché, ale člověk najde způsoby, jak to řešit.

A když stojíš na pódiu… je to rozdíl, teď a před 30 lety?

Nevím přesně, kdy ten moment nastal, ale v jednu chvíli jsem si toho začal mnohem víc vážit. Když jsme byli mladí, tak jsem si toho samozřejmě považoval taky, ale všechno svištělo mnohem rychleji. V osmdesátých letech jsem byl pořád v pohybu, žil jsem jen muzikou a bylo těžké mít od toho jakýkoli odstup. Když se kouknu na období mezi rokem 1984, kdy jsme vydali album Fistful of Metal, a rokem 1991, kdy jsme nahráli Bring the Noise… udělali jsme toho za těch sedm let strašně moc. Vydali jsme šest alb, to se už dneska dávno nedělá, že by kapela vydávala album každý rok. A do toho jsme pořád jezdili po světě: až do roku 1992, kdy jsme jeli turné s Public Enemy, jsme neustále koncertovali, vůbec jsme se nezastavili. Nešlo se zamyslet nad tím, co se nám to děje, a ocenit to.

 

A mám dojem, že od nějakého toho pozdějšího bodu se – další klišé – dokážu zastavit a “přivonět si k růžím”, jak se říká. Ne že bych se o to nějak vědomě snažil, přichází to samo. Jak stárnu, jsem schopný mnohem víc žít v přítomnosti a vážit si toho, co děláme, užít si čas na pódiu i ty chvíle po koncertě, zamyslet se tam nad tím, co jsme právě udělali, cítit to a užít si to.

Dřív prostě bylo všechno rychlejší, možná se v tom směru změnil i celý hudební byznys, vydávalo se každý rok nové album; to dneska nikdo nedělá, teď je to tak jedna deska za tři roky. Takže máme víc času a prostoru. Tohohle jsem si rozhodně během své kariéry všimnul, třeba když jsme jeli turné se Slayer na závěr jejich kariéry: bylo to přes sto koncertů a dal jsem si fakt záležet na tom, abych vnímal každý večer, nejen kvůli svojí kapele, ale i kvůli Slayer: tímhle to pro tyhle kluky končí, po tomhle turné se to uzavře, to je přece zásadní věc. A bylo to skvělé.

foro Eric Larsen

Vždycky mi trošku vrtalo hlavou, jak vzniká to, že má muzikant svůj vlastní model kytary. Ty to tak už máš dlouho (Scott Ian má vlastní modely kytar Jackson, pozn. aut.). Jak to funguje, oni tě osloví a postaví ti kytaru podle toho, co preferuješ?

Ano. Se mnou to bylo tak, že jsem už od 80. let miloval kytary Jackson, a v jednu chvíli se mi poštěstilo, že mě oslovili a zeptali se, jestli bych chtěl mít svůj vlastní model: protože kapela měla úspěch a když mě na ni lidi uvidí hrát, tak si ji třeba koupí. U jiných muzikantů to může být jinak, někdo dostává za hraní na něčí vybavení peníze. Já dostanu peníze, když se prodá můj model kytary, ale neplatí mi za to, že na jejich kytaru hraju. Za endorsementy se tudíž někdy platí, ale nemusí to pak být tak, že je to zrovna ten nejoblíbenější nástroj toho muzikanta. Takové nabídky jsem taky v minulosti dostal, ale já chci prostě hrát na kytaru, kterou mám rád.

Co děláš, když nehraješ?

Odpočívám, haha. Právě jsem se vrátil z dlouhé procházky se ženou a synem. Je to skvělé.

A až se všechno zase změní – nechci říkat “vrátí k normálu”, protože nemyslím, že se věci vrátí k normálu, ale že se nějak změní… každopádně “normál” pro mě je hrát koncerty a mít publikum… tak potom budeme všichni spokojenější. Budeme si toho všeho ještě víc vážit, když nám teď ta možnost byla odejmuta a ještě to tak bude. Podle mě to budou tak dva roky, než se budou věci dít tak, jak chceme my. A kapela pak bude o to lepší.

Chceš něco zmínit na závěr?

Snad jen ať si lidi užijí album Mr. Bungle – já tu kapelu pořád vidím očima jejich příznivce. Jsem jedním z největších fanoušků Mr. Bungle na světě a je pro mě pořád ještě úlet, že jsem zároveň jejich členem.


Album The Raging Wrath of Easter Bunny Demo vychází 30. 10. na labelu Ipecac, virtuální koncert se koná o den později:

Mr. Bungle presents “The Night They Came Home” – A Virtual Live Concert Experience

31.10.2020

Comments

comments

Vyhledat