Nerez v umění: Michal Gabriel

V rámci našeho seriálu Nerez v umění, který připravujeme ve spolupráci s firmou Italinox, přinášíme další kousek mozaiky. S nerezí pracuje i věhlasný sochař a pedagog Michal Gabriel. Bylo super si na návštěvě v jeho “pracovním bytě” v centru Prahy nechat vyprávět o zkušenostech s tímhle výjimečným materiálem.

Žralok (1 m)

Vaše první zkušenosti s nerezí proběhly po revoluci…

Jednalo se o vrata Národní galerie. Na nich jsem zjistil, že nechci pracovat tím způsobem, že bych přetvářel plechy, že to pro mě není cesta. Pro sebe jsem to ttéma ak úplně uzavřel. Na konci 90. let ale přišel kamarád, který pracuje v Třinci, s nabídkou: Bude se tam konat sympozium a mimo jiných materiálů nám nabízeli i litou nerezovou ocel.

Sympozia jsem se zúčastnil a pomáhal jsem ho i pořádat. Na soše Čepel, což je skutečně čepel o výšce asi 180 centimentrů, jsem si vyzkoušel, co dělá nerezová ocel při nalití.

Nabízí mnoho možností, ale člověk se jí musí podřídit, nemá  otisk jako bronz. Takže jsem ji nemohl použít tak, jak jsem si původně představoval, na modelované sochy, které mají nějaké struktury a povrchy. Cestou bylo použít ji pro jednoduché tvary, což nastalo jak u sochy Čepel, tak u Agave: ta existuje v bronzu i nerezové oceli, ale v nerezli je skládaná, jednotlivé díly jsou k sobě dovařené.

sochy Agáve a Čepel

Před asi 4 roky pak přišla nabídka od firmy Kasper, přímo od majitele, pana Kaspera, který mě vyzval, jestli bych pro ně neudělal nějaké sochy, které by zrealioval ve svojí fabrice. Možnosti fabriky byly jednoduché – oni dělají plechařinu, například obaly na speciální stroje, umějí plechy ohýbat a spojovat s filigránskou přesností, ale nic tam nelijí. Před továrnou jsem viděl sochu kolegy Čestmíra Sušky, která je krásná, ovšem podřídil ji možnostem plechu: Co nejmenší dotvarování, jen jednoduché ohyby, a v tom velkém formátu to fungovalo. Ale já jsem chtěl zůstat sochařem, podřídit materiál soše. Uvažoval jsem, jak si to uchopit, a protože se v Brně ještě zabývám technologií 3D tisku, která pracuje s vrstvením materiálu, rozhodl jsem se ten postup použít do oceli. Nemůžu pracovat s tak tenkým materiálem, aby úplně vymizela struktura, tak jsem si řekl, že to naopak proměním v přednost a budu pracovat se skládaným rastrem.

PTÁCI

První socha, kterou jsem pro něj udělal, jsou dva ptáci vyskládaní z lamel – mezi těmi lamelami jsou mezery, takže sochy v určité fázi, když je člověk obchází, zprůhlední. Stačí udělat dva tři kroky. Po čase jsem ale zjistil, že na tohle přišlo logicky víc lidí. Usoudil jsem, že půjdu do větší složitosti, a další socha vypadala tak, že jsem opět použil lamely, ale do nich vložil figuru. Je to lamelový sloup, ve kterém levituje stojící figura. K ní jsem došel opět pomocí 3D, kdy jsem naskenoval dceru, jak se dívá do nebe. Vytiskl jsem ten objekt, trochu ji domodeloval v ruce – mám na to takovou speciální hmotu – znovu naskenoval a vložil do lamelového sloupu. Na fotce je vidět, že je socha seskládaná tak přesně, že dosahuji poměrně realistických tvarů. Ta socha je vložena do lamel, které ji vynášejí, a když ji obcházíte, pod určitým úhlem se objeví ona figura.

Připadlo mi, že už se dotýkám něčeho, s čím je možné pracovat. A navíc tu má nerezová ocel tu zvláštnost, že povrch sochy tvoří řezy a ty jsou víc lesklé než upravená plocha plechu a nádherně chytají světlo: S každou proměnou světelnosti okolí se proměňuje i socha. Někdy vypadá jako negativ. V okamžiku, kdy dostane barevné světlo nebo stojí vedle stromu, pochytá barvu. Když jsem ji tvrdě nasvítil v galerii, proměnila se v takový hologram. Je velmi aktivní. V okamžiku, kdy je aktivní okolí – divák nebo světlo – okamžitě reaguje.

Musím ale zjistit, co udělá dál, je to zatím interiérová záležitost: později už se mezi lamely nedostanu. Nedají se dočistit. Nevím, co udělají venku po čase, zda začne materiál šednout… ale to možná nebude vadit, hmotově bude v pořádku, jen tam nebudou takové lesky.

V okamžiku, kdy jsem začal být schopen pracovat s nerezovou ocelí jako s hmotou, to pro mě tedy začalo být zajímavé téma. Dál jsem udělal dvě malé sochy, na kterých jsem si vyzkoušel, kam jde zajít s detailem vzhledem k tloušťce vrstevnic. S rastrem můžu pracovat jako s výtvarným prvkem a v počítači při prvotním rozřezání určit, jakým směrem půjdou vrstevnice. Musím samozřejmě pracovat s vlastnostmi materiálu, aby socha třeba nežádoucím způsobem nepružila.

ŽRALOK

Potom jsem si s panem Kasperem domluvil, že uděláme větší sochu – Žraloka. Na malém přípravném modelu jsem si vyzkoušel směry (vrstevnic ano vrstevnic) a usoudili jsme, že půjdeme dál a zkusíme 7 metrů. A to funguje.

Tohle je úplně jiný způsob práce, než na jaký jsem byl zvyklý. Na začátku ro funguje jako tradiční socha, žraloka vymodeluju do definitivního tvaru. Tenhle vychází z menšího žraloka z laminátu. Toho jsem naskenoval. V počítači proběhly digitální procesy, se kterými mi pomáhá syn – sochu jsme “rozřezali” na pláty,tuto část bych vypustil na co jsme ale museli zvolit speciální postup, v podstatě jsme na sochu promítli rastr těch plechů. Tím jsme dostali řezy žraloka, a s těmito segmenty dál pracovali.

Ve fabrice se řezy přenesly na plechy, ty se vyřezaly, očíslovaly a sesadily k sobě. Což je zjednodušený popis, ve skutečnosti to bylo složitější, muselo se třeba vymyslet, kudy povedou mezi vrstvami čepy… Žralok je sestavený z asi 800 dílů, takže fabrika byla v jednu chvíli pokrytá pláty, které se sesazovaly. Kupodivu to tak netrvalo dlouho. Vynechám li vymodelování a naskenování sochy tak práce v počítači spočívající v hledání a zkoušení řezů, spojování jednotlivých lamel I vymýšlení čepů propojujících lamely navzájem trvalo  asi 2-3 měsíce, Příprava výrobních výkresů ve fabrice asi také 2-3 měsíce, ale vyřezané  bylo vše asi za půl dne, to bylo neuvěřitelné. Příprava výroby sochy byla nakonec mnohem delší než vlastní vznik sochy . A tohle jsou pro mě úplně jiné a nové zkušenosti. Do procesu fyzického vzniku sochy    nemůžete už vstupovat, zatímco když dělám sochu klasicky, můžu dělat změny v průběhu práce. Je to pro mě jiný svět a je to zajímavé!

Žralok má 6 tun a je to moje zatím největší zrealizovaná socha z nerezi. Mohutnější by byl zatím nerealizovaný  Karel IV., který by vyšel asi na 23 tun. Existuje jen v podobě o výšce asi 120 cm, váží 300 kilo. Bylo to pro Karlovy Vary, ale asi se nezrealizuje, i když bych byl moc rád. Je ale dobře, že to neběželo moc rychle, u Žraloka se objevila spousta technických momentů, které bylo třeba vyřešit, a v tom rozměru by to bylo komplikovanější. Jsem rád, že nespěchám.

Stal jste se držitelem německé ceny NordArt 2018 …

Na místě je celý český pavilon s výstavou, kde mám několik soch, ty už ale nemají s nerezí nic společného. Koncepci výstavy jsme dávali dohromady s ředitelkou galerie města Trutnova Mgr. Lucií Pangrácovou Ta také dala výstavě název Na hranici bezmezného a budoucího a podnázev zní Dematerializovaná socha a materializovaná malba. Z mých soch tam bylo Zrození Venuše, Gravitační koberec, Z očí do očí, dále tam vystavují  sochaři, Tomáš Medek, Pavel Korbička, Monika Hrčicová, Dušan Váňa a Tomáš Pavlacký. Z malířů František Matoušek, který vytváří iluzivní obrazy z vytrhávané džínoviny, Milan Houser, který používá nalévané laky.  Dále práce Petra Nikal, který pracuje s hliníkovým prachem a nebo Skryté podoby Jiřího Davida.

Právě jste také zahájil výstavu v Plzni ( galerie-plzen.cz ). Co na ní máte?

Je v Galerii města Plzeň. Není přímo retrospektivní, je zaměřená hlavně na figuru. Sklepení je zaplněné hejnem ptáků, musel jsem zařadit i Zvířata, Střelce – Archanděl Gabriel, pak reálné houby odlité do bronzu, v jiné místnosti mám Jogínky, figurální sochy pokryté strukturou  ze žaludových čepiček – došel jsem k tomu, že vytvářejí rastr, díky kterému si divák může představit detaily sochy. Já mu ji rozrastruju a on si představí, co tam chce vidět – tohle nebyl původní záměr, k tomu jsem došel a budu takhle dělat ještě další věci. V jiné místnosti mám jednoho z Hráčů – ti jsou teď všichni na Bastionu vedle Policejního muzea (https://www.sculptureline.cz/cs/praha-2018/hraci.76 ). A je tam i má první věc, asi 30 let stará socha z dob, kdy mě bavila konfrontace s Egyptem a primitivními kulturami. Tu si jedinou držím…

Moc děkujeme za rozhovor!

V seriálu Nerez v umění dále vyšlo

• Aleš Veselý: Dívat se do nebe
• Výtvarník Marian Karel: V Louvru mě pochopili až se zpožděním
• Výtvarník Ladislav Vlna: Barvy skryté v oceli
• Obrazem: Nerezové objekty Martina Janíčka
• Ladislav Vlna – rozhovor k výstavě na Kampě
• Ladislav Vlna – tip na výstavu
• Tři úžasní světoví sochaři, kteří tvoří z oceli

Děkujeme firmě Italinox, www.italinox.cz

Comments

comments