O Popeleční středě 1945 jsem se podruhé narodila, vzpomíná na bombardování Prahy devětasedmdesátiletá pamětnice
Luisa Troníčková
Všichni si již brzy připomeneme události 14. února 1945, kdy bylo zahájeno bombardování Prahy. Toto datum má pro pamětnici paní Luisu Troníčkovou (97) zvláštní osobní význam. Sama neváhá prohlásit, že právě o Popeleční středě roku 1945 se „podruhé narodila“. Její vzpomínka přitom začíná poměrně obyčejně, každodenní cestou do práce.
„Ten den jsem šla do práce do Sázavské ulice č. 25. Byla jsem tam zaměstnaná jako písařka u české exportní firmy. Kancelář zřídil podnikavý šéf v přízemí domu, bylo nás tam více, „schováno“ před totálním nasazením do Reichu. V poledne jsme poslouchali hlášení v rádiu, že na říšském území se nenachází žádný bojový svaz, a v tu chvíli se rozhoukaly sirény, oznamující nálet,“ svěřila se pamětnice v dopise adresovaném Janu Korseskovi (ODS), starostovi Prahy 2.
Starostu centrální městské části zaujala tato osobní vzpomínka natolik, že se při příležitosti blížících se oslav rozhodl paní Luisu navštívit a pohovořit s ní osobně. „Velmi si našeho setkání vážím. Pamětníků, jako je paní Troníčková, není mnoho,“ uvedl Jan Korseska po setkání s paní Luisou, její dcerou a vnučkou ve společenské místnosti Nemocnice sv. Alžběty, kde se pamětnice momentálně zotavuje. Při této příležitosti jí předal dárek – vzpomínkovou knihu Popel Popeleční středy, kterou Praha 2 vydala k sedmdesátiletému výročí události.
Společné listování publikací vyvolalo v paní Luise živé vzpomínky. Z dnešního pohledu jsou vlastně do jisté míry pozitivní – zásah jejího pracoviště při náletech se jí totiž podařilo přežít víceméně zázrakem. „Šéf tehdy stačil stáhnout plechové rolety a doběhnout do průjezdu. My už jsme vyběhnout nestihli, přikrčili jsme se ke zdi, která sousedila s průjezdem, a už padal strop, sypalo se sklo a zbytek domu se propadl doprostřed místnosti. Za chvíli bylo po všem,“ vypráví paní Luisa.
„Podařilo se nám dostat do průjezdu a pak na ulici. Z poloviny domu zbyla hromada cihel a v ní zůstali ti, co byli v bytech. Na Vinohradské třídě chybělo několik domů, všude kolem plačící lidé a trosky. Rozběhla jsem se domů do Nuslí, vyděšená, na ulici leželi mrtví, nohama jsem drtila sklo z oken a výloh…“ pokračuje ve svém vyprávění. Na tuto tragickou událost by dle svých slov nejradši zapomněla. Přesto má ale datum 14. února spojené i s podstatně veselejšími vzpomínkami.
V její rodině paradoxně 14. únor pravidelně oslavují – ke stejnému datu se totiž o mnoho let později narodila její vnučka. „Babička vždycky říká, že slaví moje narozeniny spolu se mnou, protože se tehdy, 14. února, podruhé narodila,“ vysvětluje vnučka paní Luisy, Martina. Více než hodinový rozhovor pamětnice se starostou Korseskou poté skončil na pozitivní notě. Oba si totiž přitakali v tom, že jsou zapálenými fanoušky amerického jazzmana Glenna Millera. Pro Luisu Troníčkovou je to hudba jejího mládí.
„Popeleční středa musí být pro pamětnici jako je paní Troníčková těžká vzpomínka. My si ale tyto události připomínat musíme, a musíme je předávat dál těm mladším, aby nezapomněli,“ konstatuje Jan Korseska. Sám se o to zasadí organizací vzpomínkových akcí, kterých ke 14. únoru připravuje Praha 2 hned několik.
Comments
