Ondřej Bezr: Blues Alive dostává minimálně evropské parametry

O dramaturgii mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku, který letos uskuteční od 16. do 18. listopadu, se již pětadvacátým rokem stará hudební publicista Ondřej Bezr. Jak říká, trpělivost přináší růže, takže se mu ve spolupráci s booking agentem a již dva roky současně šéfem přehlídky Štěpánem Suchochlebem daří dovážet největší hvězdy blues z USA. Kromě toho šumperská přehlídka iniciativně vytváří prostor jak pro začínající bluesmany, tak pro pořádání speciálních hudebních projektů. Letos to bude pocta pro legendární pány z Rolling Stones – Micka Jaggera a Keitha Richardse, kteří letos slaví 80. narozeniny. Před festivalem jsme se Ondřeje zeptali, jak si Blues Alive nyní stojí.

Pokud letopisy nelžou, tak je na tobě výběr muziky na Blues Alive už čtvrt století. Čekal bys tehdy, že se festival vyvine do takovéhle podoby, že za to budete dostávat mezinárodní ceny?

To samozřejmě vůbec ne! Kdysi mi Vladimír Mišík o svém předskakování Rolling Stones na Strahově v roce 1990 řekl, že to pro něj byl splněný nesněný sen. A pro mě je stejně nesněný sen současná podoba Blues Alive. Když jsem do týmu jako dramaturg vstoupil, prioritou pro mě bylo jednou dovézt aspoň jednoho „originálního amerického bluesmana“, byť třeba méně známého. To se povedlo už téhož roku. Pak jsem si zvýšil laťku a říkal jsem si, že by bylo super dovézt někoho z bluesové špičky, a to nejlépe nějakou legendu. To se povedlo celkem brzy v osobnostech Louisiana Reda, Jamese Cottona nebo Huberta Sumlina. Za vrchol svého snažení jsem si vytýčil, že jednou v Šumperku zahraje Johnny Winter, jehož jsem obdivoval od puberty. I to se povedlo. Ale to, že bude festival jednou vypadat tak, že drtivá většina účinkujících bude ze zahraničí, z té většiny většina ze Spojených států, že budeme zcela běžně sahat mezi držitele Grammy a několikanásobné majitele nejprestižnějších žánrových ocenění Blues Music Awards, že budeme dokonce muset tu a tam nějaké skvělé nabídky zvenčí odmítat, protože už nemáme ten který rok prostor v programu, to mě tedy vážně nenapadlo. V tomhle kontextu je ta cena, kterou jsme si před pár lety přivezli z Memphisu, vlastně jen ta příslovečná třešnička. Ovšem velmi sladká.

Co za tu dobu bereš jako vaše největší úspěchy, a co se vám v Šumperku naopak (zatím?) nepovedlo?

Vlastně jsem je asi vyjmenoval v předchozí odpovědi. Co se nám zatím nepovedlo? No, seznam našich přání, koho dovézt, je pořád hodně dlouhý a každým rokem narůstá. Jsou na něm umělci, o které se snažíme i víc než deset let, ale jejich časové možnosti se prostě míjejí s datem konání Blues Alive. Je potřeba být trpělivý. A že přísloví „trpělivost přináší růže“ není vylhané, o tom svědčí i letošní ročník, protože třeba kapelu G. Love & Special Sauce jsme na tomto seznamu měli skutečně snad patnáct let, Roberta Finleyho od chvíle, kdy jsem ho jako „šedesátiletého nováčka na scéně“ zachytil a s Tommym Castrem jsme jednali poprvé někdy, tipuji, před osmi lety. A takových příkladů by mohla být spousta.

Jak předání „žezla“ ve vedení festivalu Štěpánovi Suchochlebovi za dva roky festivalem zacloumalo, v čem je jiný, a co naopak zůstává při starém?

Strašně nemám rád slovo „srdcař“, ale v tomhle kontextu mě jiné nenapadá: jsme všichni v první řadě „srdcaři“, máme rádi hudbu, máme rádi celý ten festivalový cvrkot. V tom je ten festival stejný, jako byl před čtvrtstoletím. Ostatně, z takového srdcařství jeho zakladatelky Petry Matysové také vznikl, tam nebyl vůbec žádný finanční nebo podobný kalkul. Jinak ale Štěpán skutečně festivalem zacloumal hodně. Myslím, že dostáváme v mnoha ohledech skutečně minimálně evropské parametry, protože Štěpán je zkušený a pracuje v hodně širokém záběru, má jasnou vizi. Spoustu těch věcí běžný divák nevidí, odehrávají se v zákulisí. Ale jsou samozřejmě i viditelné věci. Zmíním jen velkokapacitní vyhřívaný stan, ve kterém letos už druhý rok budeme mít druhou scénu, takže jsme mohli zvýšit jak počet účinkujících, tak diváků.

Máš pocit, že se Češi konečně dostatečně naučili chodit na blues, nebo je (alespoň pro potřeby festivalu) zbytečné je přesvědčovat, když kulturák stejně zaplní Němci, Poláci a kdovíkdo ze světa ještě?

Samozřejmě k nám zahraniční návštěvníci jezdí, ale není to zase tak vysoké číslo, aby hlediště nějak „ovládli“. Primárně Blues Alive děláme a vždycky budeme dělat pro české fanoušky. My naštěstí nemáme (a to bych rád zaklepal na dřevo) o návštěvníky nouzi, i letos jsme, a to navzdory zvýšené kapacitě, vyprodaní. Je to nějaký zázrak, že každý podzim dostane tolik Čechů chuť poslouchat blues, protože, po pravdě řečeno, jinak v Česku bluesová muzika moc nežije a už mnohokrát jsem zažil, že i známý americký umělec, který v Šumperku plnil funkci headlinera a nadšeně mu aplaudovalo tisíc lidí, třeba v Praze přilákal na svůj samostatný koncert jen pár desítek nejvěrnějších. Je to záhada.

Co dnes slavní bluesmani říkají, když slyší slovo „Česko“, a jakou zásluhu na tom Blues Alive má?

No, takhle jsem se žádného neptal. Ale nedělejme si iluze, že po jednom dobrém koncertě pro hodně lidí v Šumperku (pro mnohé Američany tedy „kdesi v Evropě“ bez bližšího určení), se naše země nějak vepíše do jejich povědomí jako bluesová oáza. Na druhou stranu musím říct, že jméno festivalu ve světových kruzích už zní celkem dobře, nemusíme manažerům a agentům muzikantů složitě vysvětlovat, co jsme zač, protože o nás vědí a často se sami nabízejí. Hodně nám pomohla zmíněná cena Keeping The Blues Alive Award, protože díky ní jsme vstoupili – omlouvám se za neskromnost – do jakéhosi „VIP klubu“. Když manažeři vidí, že tuhle cenu máme, vědí, že se nemusí strachovat o naši serióznost. A to je k nezaplacení.

Jaký je zájem o sérii doprovodných koncertů po českých a moravských městech, a podle čeho jste na ně vybírali účinkující?

Zrovna včera jsem byl na zastávce letošní Blues Alive Tour v pražském Jazz Docku. Bylo to nádherné, hlediště plné, účinkující opravdu nadšení z reakcí publika. Letos tuto šňůru absolvuje jako hlavní účinkující americké duo Memphissippi Sounds. Jeden z jeho členů Cameron Kimbrough, vnuk bluesové legendy Juniora Kimbrougha, se mě po koncertě ptal, jak jsem je objevil – odpověděl jsem mu po pravdě, že na internetu. Ten je samozřejmě pro nás primární zdroj informací, co si budeme nalhávat. A spolu s chlapci od Mississippi a z Memphisu jede v našem bluesovém tourbusu jejich předjezdec Jan Fic, český bluesový písničkář, kterého na Blues Alive považujeme tak trochu za našeho „odchovance“, protože před lety, když začínal sólovou dráhu, zvítězil v naší soutěži Blues Aperitiv. A vypracoval se skvěle, letos vydal už třetí opravdu vynikající desku.

Co se tebe osobně týká – jak moc se ti Blues Alive zaryl pod kůži, a v čem tě oproti běžné pozici koncertního/kavárenského povaleče změnil?

Odpovím stručně. Mám osmnáctiletou dceru, šestiletého syna a sedmadvacetiletý festival. To jsou tři moje děti.

Jaký by měl být festival za dalších 25 let, kdo by ho měl dělat, a proč to máš být právě ty?

Za pětadvacet let mi bude pouhých osmdesát. Tedy tolik, jako je letos Micku Jaggerovi a Keithovi Richardsovi, jejichž narozeniny budeme taky v Šumperku speciálním koncertním blokem slavit. Když můžou tihle kluci ve svém věku natočit tak skvělé album, jako je Hackney Diamonds, proč bych já nemohl v osmdesáti dělat skvělý festival?

Comments

comments