Petr Jan Juračka: Hustej vědec s dronem, co fotí brebery a leze na K2
Petr Jan Juračka je hustej. Ne, vážně. Je. Na tohohle vtipného týpka jsem narazila coby na lektora fotoškoly Nikonu, kde nás zasvěcoval do tajů makrofotografie. Kurz probíhal na Přírodovědecké fakultě UK, kde jinak působí coby vědec přes různé vodní organismy, takže nám přinášel různé podivné tvory a jejich obaly a vůbec to bylo velmi dobrodružné.
Nabyla jsem dojmu, že s ním musíme udělat nějaký článek. Než k tomu došlo, stihnul připravit knihu, udělat hromadu fotek, vydat novou edici kalendářů a vylézt na K2. Taky natočit nějaká videa popularizující vědu a tunit drony. Ani nezmiňuju statusy na sociálních médiích, které jsou vtipnější než většina toho, co plodí profesionální komici. Tak kde začnem?
Chtěl jste se už jako malý stát vědcem? Nebo fotografem?
To bylo moje dilema mezi zhruba jedenáctým a patnáctým rokem života. A pak jsem se rozhodl pro obojí. A dělám to tak pořád, přijde mi, že se to dobře doplňuje.
HLAVNĚ POHLAVNÍ ORGÁNY
A byl jste divné dítě?
To každopádně. Vím, že na mě vzpomínaly učitelky ve školce i škole ještě pár let. A některé možná dodnes… Se školkou jsme byli třeba jezdit na koních a mě nejvíc zajímalo, jestli mají poníci menší pohlavní orgány, než velcí koně. Nějaký ježdění mě bylo úplně volný. A takhle to bylo se mnou se vším.
Narodil jste se se zrakovým postižením, přesto děláte extrémně kvalitní fotky vyžadující asi dobré vidění, jak se to povedlo?
Práce rodičů, speciální oční školka, hodně štěstí. A oči drží! Klep klep!
Máte talent popularizovat vědu… máte rád lidi?
Nesnáším je. Teda takhle. Nesnáším lidi tam, kde jich je moc. Jako třeba v létě někde na památkách anebo v přírodě. Anebo v Praze, přestal jsem skoro úplně jezdit metrem a začal chodit pěšky, když to jde. Nevadí mi hodně lidí na přednášce na festivalu a už vůbec ne u obrazovek. Mám rád práci s davem a čím víc lidí je v publiku, tím mě to baví víc. Na TEDx jich bylo v sále tuším 700 a to bylo konečně takový fajnový – čím víc lidí tam je, tím vyšší je šance, že tam bude blbec se se stejným smyslem pro humor, jako mám já a začne se smát u mejch někdy dost trapných fórů. To mě dycinky uklidní. Lidi rád vlastně mám, ale s mírou… víte jak.
Hodně fotíte makro, čím je specifické?
Makro je hlavně pro lidi, co mají velikou představivost a píli. Já nemám ani jedno, takže mě vždycky dostane, když se nějaká fotka povede. Nechápu, že vůbec něco takovýho můžu dělat. Je to přesně proti tomu, co já jsem za člověka. Možná proto mě to tak baví. Nevím. Ale je to jedna z nejkrásnějších fotografických oblastí, ne-li ta nejhezčí.
SVĚT SHORA
Další věc, kterou u vás je často vidět, jsou drony. Co s nimi dokážete a máte někdy pocit, že je celkově předronováno? Nebo že ty věcičky mohou nadělat paseku?
Předronováno rozhodně je. A znamená to jedinou věc – lidé jsou zvídaví. Pro mě to je dobrá zpráva, kdyby je nezajímalo, jak vypadá svět shora, nekupovali by ročně desetitisíce létajících kamer. Průšvihy jsou jistě za dveřmi, neb jsou mezi námi i lidé, co startují třeba na Ruzyni, aby si hezky vyfotili letadla shora. Ale naše legislativa jde zatím s dobou a v rámci Evropy nezaostáváme.
BRRUTAL
Hodně fotíváte na horách, včetně těch fakt velkých. Lézt se spoustou vybavení musí být extrémně náročné i fyzicky. Ale vy neděláte dojem někoho, kdo se nějak vyžívá v trénování a péči o kondici… nebo se pletu?
Mno. Je pravda, že před K2 jsem tomu zas tak moc nedal. Já vím, to zní divně, ale prostě to tak je. Ale co jsem se vrátil, už to budou dva roky, makám poctivě. V Praze se snažím chodit na stěny a bouldery. Když mám šanci, běhám. Hodně jsem omezil prasárny k jídlu a začal víc spát. Ta změna je postupná, ale baví mě to. Teď jsme se zrovna vrátili z Alp a mám dojem, že to začíná bejt na dobrý cestě. Baťoh 18 kil a užil jsem si to. Když mě po summitu potkal v hospodě místní skialpinista a potěžkával moji techniku, se kterou jsem byl na vrcholu, shrnul to na celou chatu jedním slovem: „brrrrrutal!“. Nejsem sice fyzicky nějak geneticky disponovanej člověk, ale pravidelným cvičením to třeba ještě lehce zvrátím. Třeba ještě není pozdě.
SEXY MALÉ VODNÍ PLOCHY
Čím se zabýváte při své vědecké práci a hodláte u toho zůstat?
Mě to baví a zůstat u toho je celkem logický. Nemám jen jedno téma, spolu s Adamem Petruskem se zabýváme ekologií malých vodních ploch, to je strašně sexy, ale takhle to nejspíš nevyzní. Se studenty se pak vrtáme v různých metodách vědeckého obrazu a tam vidím svoje pole do budoucna možná slibně. Je otázka, jak se věci vyvinou. Ale věda mě baví, ještě aby ne. To ani člověka nudit nemůže.
Na které své fotografické zářezy jste nejvíce hrdý?
Asi Bajkal ze severu, grónské ledovce, K2, Kilimandžáro, na dron v Ekvádoru anebo na mikrofotografii posledních měsíců – to ještě není hotové. To nejlepší by se mělo objevit knize, kterou píšu už sedm let a měla by vyjít letos v září. Tam bude všechno a zároveň stručně. Na to se těším a chápu to teď jako vrchol všeho.
Co byl váš největší kariérní průšvih?
Těžko říct. Měn se dějou různý divný věci skoro pořád. Třeba se mi stalo, že jse odlétal do Grónska a až pár dní před odjezdem jsem si uvědomil, že mám v té době vernisáž u Škody. Prý už jsem měl i veselejší vernisáže… snažil jsem se o připojení satelitním telefonem v průběhu, ale moc nám to tehdy nevyšlo.
Jak vaše aktivity komentuje rodina?
Obvykle dvěma slovy: „Už zase?“.
Nějaké nesplněné sny nebo cíle tak dlouhodobé, že těžko řešit, zda nastanou?
Je to složitý. Cílů je moc, život jeden. Rád bych vylezl zase o stupínek těžší boulder a dotáhl do konce jeden fotografický projekt, na kterém makám čtyři měsíce a věřím v něj. A pak? Se uvidí.
petr.juracka.eu
www.facebook.com/petrjanjuracka/
Comments
