Povídání o hostitelské péči po roce. Co je nového?

Víte, co se skrývá pod pojmem „hostitelská péče“, když jde o dětské domovy? Před necelým rokem jsem o této alternativě k náhradní rodinné péči povídali s Terezou Šindlerovou, zakladatelky projektu SPOLUŽIVOT. Tentokrát si povídáme se Sylvou Slovákovou, koordinátorkou hostitelské péče.

Před rokem jsme si s vaší kolegyní povídali o hostitelské péči a projektu Spoluživot. Co se za ten rok událo nového?

Za poslední rok se toho stalo hodně. Hostitelská péče se dostala víc do povědomí veřejnosti. Oslovili jsme už 480 zájemců, což je velký posun oproti lednu 2024, kdy bylo jen 256 hostitelů na zhruba 4 200 dětí v dětských domovech po celé České republice. Rozšířili jsme spolupráci s dětskými domovy a OSPODy, kde často cítíme snahu systematicky podpořit tuto formu péče, a to nás moc těší. Vytvořili jsme metodiku hostitelské péče a nástroj Cesta k hostitelské péči, které celý proces usnadňují a zvyšují bezpečnost vztahů. Nově nabízíme zájemcům i stávajícím hostitelům vzdělávání a zprostředkováváme odbornou psychologickou podporu. Jsme kompletní podpora pro každého, kdo se rozhodne do toho jít. Řekla bych, že jsme se za ten rok opravdu pevně usadili v sedle.

Jak představujete hostitelskou péči lidem, kteří o ní nevědí?

Jednoduše: je to především vztah. Dítě z dětského domova má možnost poznat blízkého člověka nebo rodinu, která s ním tráví čas. Není to adopce ani pěstounství. Dítě zůstává v dětském domově, ale pravidelně se vídáte třeba na procházkách, výletech, o víkendech nebo prázdninách. Dítě poprvé zažívá, že ho někdo chce poznat jen tak. A že si samo volí, jestli vás pustí do svého světa. Často říkám, že nejde o velká gesta, ale o obyčejné chvíle – vařit spolu večeři, povídat si, dívat se na film. Pro děti je to ale úplně nový zážitek.

Jste koordinátorkou hostitelské péče. Co taková práce obnáší?

Je to velmi krásná, živá a rozmanitá práce. Jsem v osobním kontaktu s každým zájemcem i hostitelem. Jsem takový kamarád na telefonu (smích). Připravuji zájemce na jejich roli hostitelů, spojuji je s dětskými domovy, provázím je celým procesem a dohlížím na to, aby se vztahy rozvíjely bezpečně a citlivě. Jsem také v kontaktu s OSPODy, vychovateli i psychology a nabízím hostitelům podporu formou intervizí, supervizí nebo krizových konzultací. Sama jsem hostitelkou už 21 let, takže dobře vím, jaký je to dar i závazek, jaké přináší radosti i výzvy. A hlavně vím, že vztahy potřebují péči, stejně jako děti i dospělí.

Na čem pracujete teď, co vás tíží a co vás těší, jak se Spoluživotu žije?

V loňském roce nám hodně pomohla mediální podpora. Náš spot běžel v kinech i v televizi a zapojili jsme se do veřejných besed o ústavní péči v rámci turné filmu Amerikánka. Přivedlo nám to desítky nových zájemců. Mnozí z nich prošli školením a dnes je podporujeme a doprovázíme jako hostitele.

Jsme aktivní v pracovní skupině, kde jsou zástupci ministerstev i neziskovek, a řeší se reforma ústavní péče. Velkou posilu teď máme v Nadaci Sirius, která nás podpořila nejen odborně, ale i organizačně. Společně s nimi pracujeme na tom, aby se hostitelská péče dostala do širšího povědomí a měla jasně nastavený rámec. To nám dává možnost věnovat se nejen zájemcům a hostitelům, ale i práci na systémové změně. Věnujeme se také osvětě ve firmách, připravujeme komunitní setkání a na podzim spustíme novou kampaň. Chceme, aby se co nejvíce lidí dozvědělo, že i oni mohou někomu změnit příběh a že k tomu stačí opravdu málo.

Co nás tíží? Že je stále více dětí, než hostitelů. Jsme v kontaktu s dětskými domovy, kde děti o hostitelství opravdu stojí, ale chybí dospělí, kteří by jim ten vztah mohli nabídnout. A přitom víme, že jsou mezi námi lidé, kteří by o to měli nejen zájem, ale skvěle by to zvládli, jen o té možnosti třeba nikdy neslyšeli, nebo nevědí, jak začít.

A co nás těší? Jednoznačně každý nový vztah dítěte a hostitele. A taky obrovská sounáležitost, která vzniká mezi námi všemi, kdo v tuto péči věříme a zajišťujeme ji pro děti. A skvělé je i to, že odborná veřejnost hledá cesty ke spolupráci. To všechno je náš hnací motor.

Jací lidé jsou typicky hostiteli? Jaká povaha a vlastnosti jsou podle vás dobré pro to, aby byla spolupráce smysluplná?

Neexistuje ideální hostitel. Důležité je především to, aby byl člověk vyrovnaný, otevřený a trpělivý. Není potřeba být dokonalý, mít terapeutické vzdělání nebo velký dům. Mnohem důležitější je umět být opravdový, pro děti čitelný a předvídatelný. Schopnost naslouchat, dodržovat dohody, neslibovat víc než mohu dát, a být stabilní. To je základ. Děti potřebují autenticitu a pocit bezpečí. Hostitelem může být jednotlivec, pár, rodina, senior, dvě ženy, dva muži… kdokoliv, kdo má vůli, čas a možnost nabídnout dítěti podporu, přijetí a pozornost.

Co má člověk dělat, když ho taková aktivita zaujala a uvažuje o zapojení?

Základní informace najdete na našem webu www.spoluzivot.cz. Stačí nám napsat nebo zavolat. Domluvíme si rozhovor, kde všechno vysvětlím, společně probereme možnosti a pokud se rozhodnete pokračovat, provedu vás celým procesem krok za krokem.

Co se vyžaduje od hostitele? Co je méně vhodné povahové nastavení či sociální situace?

Hostitel by měl být stabilní, spolehlivý a otevřený práci na vztahu. Potřebuje mít dostatek času i vnitřního prostoru věnovat se dítěti. Pokud člověk prochází složitým životním obdobím nebo očekává, že mu dítě dá vděčnost nebo zacelí jeho vlastní bolesti, nebude to fungovat. Dítě má právo být dítětem a tak je důležité k němu přistupovat.

Jak se člověk připravuje, než se setká s dítětem? Jak probíhá kontakt a jak se dohlíží na to, aby se všichni cítili dobře?

Než se s dítětem setkáte, projdete školením, kde probereme vaše očekávání, hranice, specifika vývoje dětí i možnosti podpory. Vysvětlíme, jak funguje systém péče kolem dítěte, jak řešit typické situace a jak navázat bezpečný vztah. Potom zprostředkujeme propojení s dětským domovem, kde se hostitel představí, probere své možnosti a zjistí, jak to v domově funguje. Následuje setkání s dítětem v jeho bezpečném a známém prostředí. Vztah se rozvíjí postupně, podle tempa dítěte. Jsme v pravidelném kontaktu s hostiteli i s domovem a nabízíme intervize i individuální podporu.

Jak dlouho obvykle hostitelství trvá?

To je velmi individuální. Hostitelé obvykle vstupují do vztahu s představou, že bude dlouhodobý, často i celoživotní. Důležité je, aby byl smysluplný, respektující a pro obě strany bezpečný. Ráda bych řekla, že existují záruky „až na věky“, ale pořád je to vztah a nikdo dopředu neví, jak se bude vyvíjet. Někdy ho ukončí dítě, jindy hostitel. Vždy se ale snažíme, aby byl konec citlivý, srozumitelný a dobře opečovaný, včetně terapeutické podpory, pokud je potřeba. Naším hlavním cílem je, aby dítě nebylo retraumatizováno a mělo jistotu, že o něj bude dobře postaráno.

Na jaké problémy typicky narážíte a jak se řeší?

Někdy se objeví odlišná očekávání. Hostitel má pocit, že dítě málo reaguje, nebo dítě nerozumí, proč se věci dějí jinak, než si představovalo. Může se stát i to, že hostitel váhá, jestli situaci zvládl dobře, nebo má pocit, že by měl dělat víc. V takových chvílích je důležité všechno vysvětlit, hostitele citlivě provázet a poskytnout mu podporu. Klíčová je průběžná komunikace, prevence nedorozumění a bezpečný prostor, kde se dají obtíže sdílet a hledat řešení. Hostitel potřebuje vědět, jak reagovat. On je ten dospělý. A právě v tom jsme mu k dispozici.

Funguje něco podobného v zahraničí? Jak?

Ano, v zahraničí existují podobné programy, například „befriending“ ve Velké Británii, kde dospělý doprovází ohrožené dítě jako přítel a průvodce. V USA a Nizozemsku fungují krátkodobé pečovatelské pobyty. Na doporučení první dámy Evy Pavlové jsme nově v kontaktu s belgickou organizací Parrain-Ami, která má 30 let zkušeností s hledáním dobrovolnických hostitelských rodin a podělí se s námi o své know-how. Modely se v jednotlivých zemích liší, ale základ je stejný: nabídnout dítěti z ústavní péče blízký vztah mimo zařízení.

Co máme ještě o hostitelské péči vědět?

Je to možnost, jak změnit jeden konkrétní příběh a často i ten svůj. Hostitelská péče není pro každého, ale pokud vás to osloví a cítíte, že to s vámi rezonuje, může to být jedna z nejhlubších cest, kterou se vydáte. Za těch 21 let mohu říct, že jsem se s dětmi naučila víc, než jsem si uměla představit. A žiji to celým srdcem. Je tolik lidí, kteří mají ve svých životech prostor někoho takto podpořit. Pokud mezi ně patříte, pojďte to zkusit s námi.

Comments

comments