Čas vos, nový román Aleny Mornštajnové, vyjde za dva měsíce v nakladatelství Host. Má vyprávět o moci minulosti a síle květin.

Autorka o knize říká:

„Je to román o cestě k obyčejnému lidskému štěstí. Protože život nedá nikomu nic zadarmo a být šťastný nebo spíš spokojený, což je pro mě synonymum, dá prostě velkou práci. Je to i kniha o tom, že život na malém městě má taky svoje nástrahy a někdy je pěkně zrádný. Kniha o tom, že ne všichni lidé jsou dobří. S tím se prostě nedá nic dělat. Kniha o tom, jak vzniká nenávist a zášť mezi lidmi a jak těžké je odpustit, protože nenávist se zaryje pod kůži. Kniha o tom, že každý by si měl najít něco (nejen někoho), co mu bude naplňovat život. Co se pro něj stane vášní a ve chvíli krize záchranou.“

Ukáz­ka z kni­hy Čas vos:

Ptáč­ník vyšel z lesa a zasta­vil se. Jaro měl rád, voně­lo pří­sli­bem nové­ho počát­ku. Zhlu­bo­ka se nade­chl, jako by chtěl nasát a vstře­bat sílu, jíž slu­neč­ný den ze země vyta­ho­val rost­li­ny a pro­bou­zel stro­my k životu.

Zve­dl oči k oblo­ze. V azu­ro­vé mod­ři zahlé­dl čer­nou teč­ku. Krou­ži­la v sou­střed­ných kru­zích nad polem a poma­lu se sná­še­la níž a níž. Dra­vec. Při­lo­žil k očím dale­ko­hled a pohle­dem na dlou­há vějí­řo­vi­tě roze­vře­ná kří­d­la s tma­vý­mi kon­ci se pře­svěd­čil, že hádal správ­ně — po kořisti pát­ra­lo káně les­ní. Chví­li sle­do­val lad­né oblou­ky a pak dráhu, po níž pták zmi­zel smě­rem k lesu. Oči­ma pře­jel po obzo­ru, po obrá­že­jí­cích polích až k ces­tě, a vtom jeho pozor­nost upou­tal pohyb na zahra­dě Vág­ner­či­na dom­ku. Cho­dil kolem něj téměř den­ně a pokaž­dé ho pře­kva­pi­lo, kolik prá­ce už noví maji­te­lé na pozem­ku zvládli.

Sta­ré stro­my a divo­ce ros­tou­cí keře, kte­ré dří­ve zasti­ňo­va­ly výhled, ze zahra­dy zmi­ze­ly, a tak měl ze své­ho vyvý­še­né­ho sta­no­viš­tě posta­vu pře­chá­ze­jí­cí po zahra­dě jako na dla­ni. Kvů­li nefo­rem­né­mu pra­cov­ní­mu oble­če­ní bylo těž­ké roz­po­znat, jest­li je to muž, nebo žena. Zaost­řil dale­ko­hled na správ­nou vzdá­le­nost a díval se, jak žena, ano, už si byl doce­la jis­tý, že jde o ženu, boří rýč do země, opí­rá se do něj nohou a namá­ha­vě obra­cí jeden vyry­tý drn ved­le druhého.

Žena se narov­na­la, asi aby si odpo­či­nu­la, a najed­nou, jako kdy­by v zádech vycí­ti­la Ptáč­ní­kův pohled, se prud­ce oto­či­la a zadí­va­la se smě­rem k lesu, pří­mo k mís­tu, kde stál. Ptáč­ník odtr­hl dale­ko­hled od očí a ucouvl za nej­bliž­ší keř. Při­pa­dal si hlou­pě a náh­lý ústup mu na nála­dě nepřidal.

Proč utí­ká? Proč se scho­vá­vá? Vždyť nedě­lá nic špat­né­ho, jen zahlé­dl něco neče­ka­né­ho a na chví­li pro­pa­dl zvě­da­vos­ti. Vyšel ze své­ho úkry­tu a zvol­na se vydal k měs­tu. Rych­lým pohle­dem nená­pad­ně zale­těl k domu. I pou­hým okem si vši­ml rýče poho­ze­né­ho na nedo­kon­če­ném záho­nu. Žena už na zahra­dě nebyla.

Sestou­pil na ces­tu a začal šla­pat do mír­né­ho kop­ce. Když míjel Vág­ner­čin dům, dáv­no už na nepří­jem­ný oka­mžik zapo­mněl. Krá­čel s pohle­dem upře­ným dopře­du, pono­ře­ný do vlast­ních myšlenek.

„Hej, vy!“

Zpo­ma­lil, roz­hlé­dl se a pak se oto­čil smě­rem, odkud se ozval žen­ský hlas. Nebyl si jis­tý, jest­li volá na něj, ale nikdo jiný na uli­ci nebyl. Za plo­tem Vág­ner­či­na domu stá­la žena. Pod­le Ptáč­ní­ko­va odha­du jí moh­lo být něco mezi čty­ři­ce­ti a pade­sá­ti. Jed­nou rukou se při­dr­žo­va­la plo­tu a ve dru­hé sví­ra­la mobil.

„Proč mě špe­hu­je­te?“ křik­la, pus­ti­la se plo­tu a o kou­sek ustou­pi­la, jako kdy­by chtě­la zmen­šit vzdá­le­nost mezi sebou a poo­tevře­ný­mi dveř­mi za zády. Vyso­ko posa­ze­ný hlas chví­le­mi pře­chá­zel do nepří­jem­ně piskla­vých tónů, kte­ré svý­mi ost­ny boda­ly Ptáč­ní­ka do uší. Na té žen­ské bylo pichla­vé snad úpl­ně všech­no. Dlou­hé paže vyku­ku­jí­cí z ohr­nu­tých ruká­vů ošun­tě­lé zele­né bun­dy, kte­rou Ptáč­ník zdál­ky pova­žo­val za pra­cov­ní vato­va­ný kabát. Hube­né nohy v plan­da­vých tep­lá­kách. Špi­ča­tá bra­da, dlou­hý úzký nos a oči, hlav­ně oči… I ze vzdá­le­nos­ti těch pár met­rů, kte­ré je od sebe děli­ly, viděl, jak je vztekle mhou­ří a chys­tá se vypus­tit z pusy dal­ší nesmysl.

Ptáč­ník se zasta­vil a zno­vu se roz­hlé­dl, jest­li žena mlu­ví oprav­du s ním.

„Vidě­la jsem vás. A dneska to neby­lo popr­vé. Potu­lu­je­te se tady kolem a oču­mu­je­te. Chce­te mě okrást? Tady ale nic cen­né­ho není, tím si může­te být jistý.“

Proč to říká? Proč by něco tako­vé­ho dělal?

Více si přečtěte na webu nakladatelství Host, kde můžete knihu i pořídit.

Comments

comments