30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Ondřejem Štindlem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Chystají se i výroční soutěže o ceny!

Ondřej Štindl je jednou z nejzásadnějších postav historie Radia 1. Podívejme se na rozhovor, který vznikl pro knihu Život v éteru, Za přepis díky Vojtěchovi Tkáčovi!

Ondřej Štindl na křtu Života v éteru, 2023

Vezmeme to od začátku, kde se vlastně vzala první vysílačka?

Můj táta byl v malé politické straně, která se jmenovala Liberálně demokratická strana a už dávno neexistuje. Měli družbu s jednou francouzskou stranou, kterou zprostředkoval český emigrant a skvělý myslitel Zdeněk Vašíček. Mimochodem, možná znáš hospodu Petra Placáka na Libeňském ostrově v zahrádkářské kolonii, jejíž výrazným prvkem je právě Vašíčkova busta. Tenhle člověk měl známou ve Francii, která pracovala v komerční rozhlasové stanici NRJ. Při návštěvě Prahy zmínila, že je lokální rádio dobrý prvek budování komunity. Seděli jsme v hospodě s kolegy ze stávkového výboru Pedagogické fakulty, nechyběl ani Pavel Hronek, který během stávky řešil technické a distribuční záležitosti. Skupina okolo něj používala zkratku TRS. Začátkem roku 1990 se dostal do Rumunska, kde potkal kluky, kteří si na koleji zařídili vlastní rádio. Čuměl, jaká to může být zábava a dobrá věc mít svou stanici. O něco později jsme seděli v hospodě s tátou a vykládal mi, že jim nějací Francouzi chtějí dát rozhlasovou vysílačku a nikdo netuší, co by si s ní počali. Neměli pro ni využití, a tak jsem mu řekl: „Hele, já bych možná věděl.“ Informaci jsem předal Pavlovi Hronkovi, který přivedl ještě Davida Litváka, Lukáše Rouse a Vladimíra Vintra. Nápadu se organizačně ujali a Pavel s Vladimírem odjeli nějakým starým automobilem do Paříže za Zdeňkem Vašíčkem, kde skutečně vyzvedli rozhlasovou vysílačku, jednoduchý mixák, dva gramofony a nějaký mikrofon. Šlo o set, se kterým bylo možné začít vysílat.

Kam jste vysílací set umístili?

Technika byla uložena na Zeleném pruhu. Chodili jsme hlídat, aby se náhodou někdo nevplížil do desátého patra a neodnesl si naše zařízení. Vzniku rádia ujali Pavel Hronek a Vladimír Vintr, já u úplných začátku na místě tolik nebyl. Řešili například i všechny domluvy a povolení s Úřadem vlády.

Do rádia jsi tedy naskočil, až kdy jsi začal vysílat?

Mívali jsme schůze, kde jsme naivně plánovali, jak bude všechno fungovat a co bude kdo dělat. Někdy na podzim 1990 jsem měl pocit, že už to začíná usínat. Těsně po revoluci jsem byl přesvědčený, že se zázraky dějí každý den a pokud člověka na jaře napadlo zařídit si soukromé rádio v zemi, kde nic takového neexistovalo, a na podzim ještě nefunguje, tak je to průser. Byli jsme pořád děti. Potom mi zavolali, ať přijdu pod Stalina, kde už se fakt vysílalo. Když jsem tam přišel, anténa už byla pověšena na vlajkovém stožáru a rádio vysílalo.

Po slavném zabavení vysílačky se řešila licence…

Měli jsme pocit, že všechno trvá hrozně dlouho. Během festivalu a prvních dnů vysílání vznikly kontakty s Richardem Nemčokem, který měl na starosti bar pod Stalinem a zároveň chystal klub Bunkr. Asi byl taky trochu naivní, stejně jako my všichni ostatní. Měl pocit, že všechno půjde rychleji, než nakonec šlo. Nikdy mu nedělalo problém myslet ve velkém a řekl si, že bude mít klub, se kterým se spojí rádio. Vnímal to jako spojení, které bude přínosné pro obě strany. V říjnu 1990 proběhlo první vysílání pod Stalinem, na konci roku jsme získali zpátky vysílačku a 15. února už jsme začali vysílat z prostor, kde později vznikl Bunkr. Pořád ale šlo o pirátské vysílání, žádnou licenci jsme neměli. 

Naše aktivity pod Stalinem měly pozitivní publicitu a ohlas. Nepřemýšleli jsme moc strategicky, ale vyplatilo se pokračovat co nejrychleji, dokud si nás lidi pamatují. V únoru byl náš restart prezentovaný jako společná akce všech, co by chtěli vysílat a zatím nemůžou. Nešlo jen o jednu naši partu, účastnili se i další lidi. Motal se tam třeba Ladislav Faktor, který pak měl své Rádio Faktor, ale taky Richard Kraus s Rádiem Classic nebo zakladatelé Country Radia. Prozatímní licence pak přišla v řádech týdnů nebo měsíců, mám pocit, že jsme se dočkali na jaře 1991. Tou dobou jsem strávil čtyři měsíce v Anglii, protože šlo o poslední šanci něco takového absolvovat. Když jsem se v květnu nebo červnu vrátil, tak už Radio 1 licenci mělo a regulérně fungovalo. (Licenci rádio získalo 25. března 1991, pozn. aut.)

Když si vybavíš první legální vysílání Radia 1, jaké vzpomínky ti naskočí?

Byl jsem v trochu specifické situaci. Na pár měsíců jsem odjel do zahraničí a tím z vývoje rádia úplně vypadl. Došlo k rozepři, kdy z rádia odešel Pavel Hronek, který byl prvním šéfem. Jeho místo po dohodě s Jirkou Neumannem obsadil Vladimír Vintr. Vrátil jsem se na jaře a rádio už bylo rozběhlé. První studio sídlilo nahoře ve vybydleném bytě, kde potom vznikla kavárna Bunkr. Vedle se nacházela kancelář. Abych něčím přispěl, tak jsem začal dělat Strašidelný zámek.

Nejlepší kompliment mi dala známá, která měla pořad puštěný a její máma se prý lekla, že komunisti udělali převrat. V pořadu se hlasovalo telefonicky a z lidí, kteří volali, všichni věděli, jak se věci mají. Jednou se ale dovolal voják, který mě chválil, že ne všichni mladí jsou úplně zblblí.

Myslíš, že se některým posluchačům písně skutečně líbily, i když by to nikdy nepřiznali?

Vybíral jsem fakt špatné písničky. I lidi, kterým se tenhle styl hudby jinak líbil, by si řekli, že tohle nebyla úplně nejlepší chvíle jejich oblíbených muzikantů. Nejenže jsem vybíral strašný český pop, ale zároveň jejich nejdivnější písničky.

Byl jsi u natáčení prvních jinglů. Kdy se objevily myšlenky, že by Radio 1 mělo mít náležitosti jako jingly?

Hodně jinglů udělal Ondřej Ježek, první hudební natočil Petr Kumadžas. V té době jsem dělal hlavně reklamy. Motal jsem se po rádiu a dostali jsme úkol natočit pět reklam, dostali jsme prostor v barrandovském studiu. Sebevědomě jsem rozhodl, že to tam prostě půjdu udělat, aniž bych se v životě něčeho podobného účastnil. S kolegyní Lenkou, která dělala na obchodním, jsme reklamy vážně natočili. Myslím, že to místo bylo i vtipné.

Pak už zvuková produkce zůstala organizačně a výrobně na mně, řešil jsem především reklamy. Jednou až dvakrát za týden jsme reklamy natáčely u Honzy Marka, který měl Landscape Studio v Hloubětíně. Když vyšel čas, tak se natočil i nějaký jingle.

Vybavíš si, jak třeba vznikal jingle s rozcvičkou, který má přes pět minut?

Měli jsme ve studiu chvíli čas a natáčení nás všechny bavilo. Účastnili se i Jarda Jehlička, David Skoumal nebo Luděk Jasiok, který je dnes docela úspěšným architektem. Občas jsme přivedli i profesionální speakerky.

Hodně věcí vznikalo impulzivně. Člověk měl pořád v živé paměti sound československého rozhlasu, ke kterému patřila i rozcvička. Řekli jsme si, že si natočíme vlastní rozcvičku. Vznikla spontánně a bez větší přípravy. David Skoumal nahrál klavírní motiv a Honza Marek přimíchal ruchy podle mého povídání, které bylo z větší části improvizace. 

Představoval sis už tehdy, co by se dál mohlo dít s Radiem 1 pak?

Měli jsme naivní představy, nemůžu říct, že bych se tím tolik zabýval. Všichni jsme věřili, že rádio ekonomicky samo od sebe chytne, což se nestalo. První rok jsme byli nějakým způsobem placení, ale najednou se ukázalo, že vůbec nejsou prachy. Lenka Wienerová dostala stanici z dluhů, to je její neskonalá zásluha a bez ní by šlo Radio 1 do kytek. Plánovitým úsilím vytáhla rádio z průšvihu. Mysleli jsme si, že to bude sranda, která nás zároveň uživí. Vyplnilo se to jen na 50 %, tedy tou srandou, což nakonec není málo.

Jaké osoby spojené se prvními roky Radia 1 si ještě vybavíš? V rozhovoru pro DVTV jsi zmiňoval třeba Ericha Seidla.

Vybavuju si, jak se Richard Nemčok vždycky choval trochu jako monarcha. Ale jako velkorysý král. Jednou se ujal bezdomovce z Českých Budějovic. Myslím, že se jmenoval Luboš a bydlel v tom vybydleném bytě, odkud jsme potom vysílali. Kromě studia a kanceláře se tam nacházela kuchyňka, kde měl Luboš kavalec. Pamatuju si, že vedle kavalce stála stolička, na kterém ležel rozečtený román Proti všem od Aloise Jiráska. Luboš pak dělal různé práce okolo klubu a myslím, že si během téhle éry našel i ženu. Vypadalo to, že se mu změnil život. V druhé půlce 90. let jdu po Příkopech a proti mně Luboš. Povídám: „Čau Luboši, co teďka děláš?“ A on s naprostou samozřejmostí odpovídá: „No, zrovna jsme měli divadelní turné v Kanadě. Hráli jsme Hamleta.“

Staré studio R1

Pamatuješ si takhle barvitě i na některé posluchače?

Tehdy jsme hodně zvedali telefony. Uspokojovalo to narcismus, chtěli jsme být známí. Někteří posluchači volali pravidelně. A někteří z nich byli blázni. Když člověk vysílal přes noc, tak lidi nebyli moc střízliví, ostatně občas ani my ne. Tehdy vysílal Marcel Novotný alias Pípa, který měl metalový pořad a jednu dobu vysílal i ráno. Jednu domu mě chodil střídat po mé noční směně. Kromě toho, že byl Pípa hvězdou nezávislého rádia, tak byl hvězdou rodícího se českého pornofilmu. Do studia vždycky přišel navoněný, což mi připadalo hrozně nemetalácké.

Velkou postavou počátků Radia 1 byl i Mirek Šulc, vůbec nevím, co s ním teďka je. Byl hvězda, na jeho večery v Bunkru chodilo hodně lidí. Měl takový bodrý a upřímně naštvaný hlas, když ho něco zlobilo. Měl holku Věrušku, která v tomhle byla docela podobná, jejich roztomilé hádky slyším dodnes. 

Dávné studio v klubu Bunkr, foto archiv Radia 1

Posílali posluchači i dopisy a dary?

Ve své době jsme byli populární ve věznicích. Jednou nám přišlo vydání vězeňského časopisu z Pankráce, které bylo skoro celé o Radiu 1. Dostávali jsme jímavé dopisy.  Dlouho nám připadalo, že to, co zažíváme, je úplně normální. Ne až tak docela. U příležitosti druhého výročí Radia 1 jsme pořádali koncert v Lucerně, odkud se pak lidi přesouvali do Bunkru. Všichni jsme byli dost opilí a vedli filozofické řeči o hudbě. Jan Gregar zvaný Puding mně hloubavě vysvětloval, co je to rock’n’roll. Při relaci v rámci jiného výročí, kde jsme vykládali historky spojené s rádiem, zavolala holka a líčila, že při poslechu Radia 1 přišla o panenství. Na naši otázku, kdo tehdy moderoval, odpověděla: „No ten kluk, co ráčkuje.“ Člověk ani nemá tušení, u čeho všeho zprostředkovaně byl.

Ondřej Štindl ve vysílacím studiu v Říčanské, foto archiv radia 1

Prožíval jsi silně i stěhování a nová sídla Radia 1?

Odstěhování z Bunkru znamenalo velkou změnu. Ale nemůžu říct, že by pro mě byla nějak zvlášť emotivní. Měl jsem hodně rád místo na Výtoni. Šlo o přízemní byt, ze kterého jsme vysílali jen krátce. Ráno jsem se po noční směně mohl projít okolo řeky. Nedaleko odtud bydlel Vincent Venera, který se v rádiu často zjevoval, což bylo občas na překážku hladkého fungování.

Ozzyho nepustil

Ze studia na Výtoni se koukalo přímo do ulice?

Je to tak, studio bylo na úrovni chodníku. Jednou jsem měl otevřené okno a okolo tří hodin ráno vidím kymácejícího se chlapíka, co na mě řve, ať pustím Ozzyho. Býval jsem občas trochu arogantní a říkám, že ani náhodou. V hlavě mi probleskla obálka Blesku s mým nekrologem a titulkem „Nepustil Ozzyho“.

Studio R1 v Londýnské ulici (montáž)

A jak jsi potom vnímal nové místo v Londýnské?

Na Výtoň i do Londýnské už jsem chodil jen na své vysílání. Ale v souvislosti s Londýnskou jsi pamatuju na velkou vymoženost v kuchyňce – měli jsme mikrovlnku. Mohli jsme si v ní rozpékat pečivo! Vrazil jsem tam na několik minut rohlík a skončilo to hustým žlutým smradlavým kouřem po celém studiu a přilehlých prostorech.

Když se pak studio přesunulo nahoru a měli jsme okno do dvora, tak to mělo něco do sebe. Noční vysílání končilo postupným rozsvěcováním dvoru, což se mi líbilo. Potom se Radio 1 přestěhovalo na Vinohrady do Říčanské ulice, kde to pro mě mělo sentimentální hodnotu, protože jsem z přilehlé Hradešínské. Když jsem si ve studiu sedl za mikrofon, tak jsem ze židle viděl okno svého dětského pokoje, ve kterém jsem žil do svých 23 let.

Zde bývalo studio Radia 1 (Výtoň, Praha, foto Veronika Rose)

Proč jsi vlastně opustil kancelářskou práci v rádiu?

Tím, že jsem se potřeboval věnovat jiné práci, která by mě uživila. Rádio přesto dělám většinu svého života. Ze všech svých činností se mu věnuju nejdéle. Kdybych měl říct, která práce mě definuje nejvíc, tak by to bylo rádio. Je to taková kotva. V posledních letech jsem začal psát scénáře, články a knížky. Ale pokud je člověk to, co dělá nejdelší dobu, tak je odpověď jasná.

Dveře studia Radia 1 v Londýnské ulici

Chceš u rádia zůstat, dokud budeš živ?

To nevím. Poslední dobou si říkám, že 56 let už je docela věk. Kdyby se mě někdo zeptal v roce 1992, jestli budu rádio dělat ještě před šedesátkou, tak vlastně nevím, co bych odpověděl. Takový věk byl tehdy nepředstavitelný.

Prošel jsi osobně nějakým moderátorským vývojem?

Rádiem prošlo hodně kluků a holek, co brali vysílání, jakože seznamují lidi s novou hudbou. Josef Sedloň nebo Standa Zima dodnes informují ve stylu „píseň, kterou vám pustím, se jmenuje takhle, složil ji tenhle a je zajímavá tímhle“. Já takový nikdy nebyl, protože jsem se v muzice tolik nevyznal. Dnes možná vyznám, ale jen v úzké výseči toho, co mě zajímá. Když si vzpomenu na své vysílání v roce 1993, tak jsem chtěl vést vtipné řeči a být tím klukem, co zajímavě povídá a pouští do toho nějaké písničky. Časem jsem si uvědomil, že jsou ty písničky o dost zajímavější než moje řeči. Tím, že jsem měl doma tři malé děti, tak jsem úplně nemohl poslouchat a užívat si poslech hudby. Rádio se stalo jediným místem, kde jsem si mohl muziku pustit nahlas. Seděl jsem ve studiu sám a pouštěl si písničky, které jsem chtěl právě slyšet. Postupně jsem se do písní přestal tolik montovat a nechal je hrát.

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments