Recenze: ADRIANA ŠTEFAŇÁKOVÁ – GENESIS / METAMORPHOSIS /6’7

Genesis jako zárodek omezení 

Metamorfóza pouhým podřizováním se

Identita jako nekonečná fragmentace 

Obrazovka jako rámec, kam vtěsnat musíš se

Tanečnice Adriana Štefaňáková, rezidenční umělkyně divadla Ponec pro rok 2026, včera představila své autorské představení Triptych. Projekt navazuje na Adrianinu fascinaci mísící se s nechutí k sociálním sítím, kterou rozvíjela již ve své předchozí sólo performance Privacy Policy (2025). Problémy tzv. on-life světa, světa, kde již nelze rozlišovat mezi realitou žitou či online, umělkyně ukazuje prostřednictvím současného tance s prvky grotesky, podloženými psychologickým výzkumem a momenty z každodenní reality.

Privacy Policy odkrývalo alter ega vznikající skrze algoritmizaci našeho světa v obecné rovině. V případě Triptychu jde Štefaňáková hlouběji do nitra jedince. Do digitální a algoritmické metamorfózy, kterou si každý z nás prochází. Do hlubin stylizovaného self, které pro sebe chce ukrást aspoň jeden virální moment. Jsme to však stále my, když plníme chtíče Velkého Bratra jménem sociální sítě?

Triptych sleduje cestu od vzniku k rozkladu identity. Tato cesta je v autorčině představě složena ze tří částí: Genesis, Metamorfóza a 6’7. První dvě části ukazují narušení, kterého jsme se, stejně jako Adam a Eva, dopustili. „Pouhá” realita světa nám již nestačí, a tak naskakujeme na plody pokušení, utrháváme si algoritmické jablko, které odhaluje zranitelnost našich identit. Poslední část je pak realitou zahlcenou informacemi a bojem o pozornost.

Důležitým prvkem celého představení je omezování. Nejen obsahové, ale i pohybové. Rozmáchlé pohyby? Špatně! Do boku? Špatně! Pohyb je nutno směřovat pouze nahoru, dolů, dopředu, dozadu. Přesně tak. Teď jste skvěle „in the frame”, teď už jen stačí přidat konzistentní posting a algoritmus vás bude milovat. Hlavně nevybočovat. Mimo rámec obrazovky nebo trendující téma.

Jak říká britský psycholog J. C. Flügel, jako jedinci ve společnosti máme potřebu se začleňovat, současně však vybočovat. Algoritmy naši touhu po začlenění ještě zvyšují. Kromě módních trendů a konfekčních velikostí se v této době „musíme” podřizovat i v otázce pohybů. Jaký pohyb se do světelného obdélníčku, který zrovna sociální síť preferuje, vejde. Standardizované kráse jménem 60-90-60 již odzvonilo a nahradila jej formulka 9:16. Představení ukazuje bolestnost limitovaných pohybových kvalit, kterým tanečníci aktuálně čelí, smrskávajících se na krátké, pohybově velice restriktivní TikTok dances. V jedné části performerka podléhá algoritmickému diktátu, sama však chřadne, v druhé svobodně tančí, algoritmy ji však šikanují neviditelností. Adriana se tím ptá: Přece musí existovat nějaké řešení mimo tyto dva polarizující scénáře. Ale existuje? Otázka zůstává nezodpovězena.

Kromě problematizace současné kultury digitálního šumu se Adriana dotýká i aktuálních politických, pro umělce zcela stěžejních témat kulturního fundingu. Omezení se tak rozprostírá od pohybů, těl, obrazovek až k mizivé finanční podpoře, kterou stát kulturním činitelům nabízí. Tuto kafkovskou hypernormalizační realitu reflektuje minimalisticky pojatá scénografie v podobě různě velikých obdélníků, do kterých se jedinec musí vtěsnat. V průběhu představení se na ně promítají virální doomscroll videa či sarkastické texty typu: 

Producer: Funding availability report 

Choreography: Reduced ensemble structure revision 2026 

Performers: Originally 6, Present 1

I když má Adriana privilegium být rezidentkou divadla Ponec, nezajišťuje jí tento status dostatek prodaných lístků na představení, peněz na produkci ani oddech od sociálních sítí.

Představení kombinuje taneční prvky s groteskou, která místy působí nezbytně teatrálně a symbolicky. Spoluperformerka Liubov Maltseva přináší na podnose suchary symbolizující digitální cookies, focení afektovaných selfies či přehnané herecké projevy a výlevy. Když se tato teatrálnost však smíchá s povětšinou abstraktním vedením diváka skrze současný tanec, vychází harmonické a ryzí dílo kombinující metaforickou abstrakci s palčivým „křikem o pomoc”. Tělo není chápáno jako fixní identita, ale jako něco neustále formovaného pohledem, tlakem a zkušeností.

Dílo je skvělým sociopolitickým pohledem na aktuální stav společnosti a výmluvnou reflexí světa pod drobnohledem algoritmů, bariér cookies a hranic svítících obrazovek.

koncept, choreografie, účinkující, kostýmy, scénografie: Adriana Štefanáková

kostýmy, scénografie: Liubov Maltseva

místo: divadlo Ponec

Comments

comments