Recenze: Dekkadancers – A.I.

Foto Pavel Hejný

LIDÉ, CO SI HRAJÍ NA STROJE, NEBO STROJE CO SI HRAJÍ NA LIDI?

Inscenace A.I., jedna ze stálic souboru Dekkadancers, se opět vrátila na mola Jatek78. Proč je to právě toto angažmá, které se zdá být tím divácky nejoblíbenějším?

Původní námět inscenace vznikl již v roce 2020, kdy „během příprav kulminovala první vlna pandemie covidu-19,” vzpomíná jeden z choreografů Ondřej Vinklát. Kromě Covidu byl tento rok průlomový i v oblasti deep learningu a vývoje umělé inteligence. Ač se myšlenka „stroje, který umí myslet” formovala již od 50. let minulého století, v roce 2020 vyšly první modely (GPT-3 a OpenAI), které sesadily člověka z trůnu jediného tvora schopného psát, a staly se akcelerátory pro využívání umělé inteligence v každodenním životě.

I přes to, že v roce 2020, roce, kdy A.I. spatřilo světlo světa poprvé, byla AI, v porovnání s dnešními dny, teprve v kolébce, se dostalo představení obrovského zájmu. Od té doby se umělá inteligence vyvinula neskutečným způsobem. V roce 2022 se dostala od vývojářů k veřejnosti – vyšel ChatGPT a AI se stala kulturním fenoménem. Následné roky 2023–2025 se pak strojové myšlení stává skutečně rovnocenným spoluautorem naší reality – formuje co vidíme, čemu věříme, jak se chováme – a právě těmto změnám v lidskosti se představení zabývá. „Vzpomínám si, že když jsme v roce 2020 chystali premiéru, bavili jsme se tím, jak nebezpečně aktuální to téma je. Hráli jsme si s myšlenkou, že pokud bude představení dlouhodobě úspěšné a budeme ho hrát dostatečně dlouho, možná nás jednoho dne samotná A.I. nahradí i na jevišti – a za nás nastoupí naši surogátní tanečníci, bez nároku na honorář a únavu.” říká Štěpán Pechar, který byl za odvážné kreace v A.I. dokonce nominován na Cenu Thálie.

Otázka, v čem má umělá inteligence navrch a kde naopak nezastupitelnou roli sehrává nedokonalost lidskosti, se prolíná všemi dějstvími. Jsme to my, lidé, co si hrají na stroje , nebo to jsou stroje, které se hrají na nás, lidi? Představení je sestaveno z více částí, kdy každé tematizuje jinou problematiku, kterou AI lidem přináší. Chladnost a krutost nekonečných životů v gamingu, generovanou přesnost, programovatelnost lásky či důležitost energie, kterou AI pro své bytí potřebuje.

Poslední část představení je pak vedena spíše abstraktně, a působí jako jakési flashbacky LLM (large language model, což je typ AI modelu, který je natrénovaný na obrovském množství lidského inputu, čímž je schopen generovat napodobeninu lidskosti). Jak říká Pechar, „vedli jsme nekonečné debaty o tom, jak celé představení zakončit, až jsme se shodli, že A.I. se na konci rozplyne do všeho jako jakýsi všudypřítomný ‚bůh‘, kterého už prostě nejde ‚vypnout‘”. Lidství je v této části již překonáno a světu i pódiu velí roboti – smutný konec, anebo smutná realita, do které se hrneme? To je na každém z diváků.

Jelikož inscenace vznikla již před šesti lety, nejen já, ale i samotní choreografové se obávali, jak budou rozvahy o AI stárnout s časem. Jelikož je však celé představení fyzickým divadlem a ke kritice AI používá právě privilegia lidského těla, které AI zatím nemá, působí představení stále aktuálně. Jediné, co může působit kapku staromódně, jsou scény s robotickým hlasem, jaký už AI nemá. Jinak je produkce celé inscenace provedena do nejmenšího detailu dokonale. Těla tří protagonistů, Štěpána Pechára, Ondřeje Vinkláta a Viktora Konvalinky, na hudbu, sebe navzájem, i na světelné provedení reagují s nevídanou přesností a lehkostí, až se tají dech.