Recenze: THE LAST DINNER PARTY v Praze

„When I was a child

I never felt like a child 

I felt like an emperor 

With a city to burn“

The Last Dinner Party, Caesar on a TV Screen

„If you are truly wild at heart, you’ll fight for your dreams“

David Lynch, Wild At Heart

Naposledy jsem zažil tak strhující nástup vítaný tak freneticky nadšeným přijetím při památném vystoupení Lany Del Rey v komorním prostředí pražské Archy, právě s takovou bezprostředností a nasazením vstupuje Abigail Morris po instrumentální orchestrální „předehře k extázi“ slovy „I am not the girl I set out to be Let me make my grief a commodity“ do očekávaně úvodní Burn Alive. Nakonec jedná se o The Last Dinner Party, nově korunované monarchy barokního popu jak o nich píše NME a kapelu, kterou nedávno Brian May z legendárních Queen, nadšený jejich koncertem v londýnském Hammersmith Eventim Apollu, označil za novou britskou rockovou Royalty, a ten už to musí vědět. Pokud jsme v Praze mohli zažít Davida Bowie, Bryana Ferryho anebo Sparks jako už pány v letech a mohli o jejich heyday v roce 1974 jenom snít, byli jsme teď vzápětí katapultováni neskutečně závratně strhující Ceasar on a TV Screen k podobným aktuálním výšinám, v té chvíli bylo již naprosto jasné, že tenhle koncert bude předmětem legend. A také prožít jak kontrastem teatrální extravagance s naprosto odzbrojující bezprostřední upřímností tenhle žánr a totálně maximalistický art pop kombinující glam punk s ohlasy viktoriánské dekadence The Last Dinner Party právě tak silně funguje. Je to hilarious a dojemné zároveň a především ve vší té intenzitě neskutečně přirozeně autentické.

       „Psaní textů je pro nás celé o autenticitě, pro mě a pro Abby, která napsala většinu textů na albu Prelude to Ecstasy,“ říká Lizzie Mayland, rytmická kytaristka a další z výborných zpěvaček v kapele „všimly jsme si, že lidé reagují na věci, které jsou super super osobní, v podstatě čím specifičtější budeš, tím víc to může v lidech rezonovat. Myslím, že rozhodně musíš být opravdu osobní abys lidi zasáhl“. A právě na tomhle koncertě v prvních řadách se spoustou dívek oblečených v ohlasech viktoriánských šatů s bílými stuhami ve vlasech se lidé mnohem víc než o natáčení videa na mobily pokoušejí o správnou intonaci, ač to v komorní Beautiful Boy není vůbec snadné, zato v následné On Your Side když se Abigail odmlčí a zpívá místo ní celý sál je výsledný efekt ohromující. Je to další z jejích písní o uvolnění se z toxických vztahů, kdy může být vzorec navyklý v dětství, kdy nemáte žádnou identitu dokud vás někdo neosloví („I’m just a mirror Pretty glass, an empty heart I’m just a mirror I don’t exist without your gaze I fade away“, Mirror) opakován v dospělosti, přes mohutnou ambivalenci v On Your Side („bite me again“) až po archetypální obraz dívky s vlkem na řetězu v Portrait of a Dead Girl, kde motiv ochrany splývá s pocitem ohrožení a oběť žije s pocitem, že agresor je i tím kdo jí může dovolit aby ze vztahu odešla a v podstatě nechává všechno na něm, zde ale již sílu se ze vztahu uvolnit nachází („Oh, anyone could kill me And I’d never ever let it be you“). Očekávaně patří tahle věc k vrcholům koncertu, s hymnicky obecenstvem opakovaným motivem („Give me the strength“) a neuvěřitelným muzikantstvím, kdy hudebně vede k ohlasům Bowieho Ziggy Stardusta s neuvěřitelným kytarovým sólem Emily Roberts, tahle drobná tichá dívka zde v krajkovém plášti je s kytarou naprostá beast a Mick Ronson by mohl být na gradaci téhle úžasně vystavěné písně právem hrdý. Ústředním tématem The Last Dinner Party je nadšená extatická euforie vycházející z radosti z nalezení vlastní identity se vší láskou a silou, které uvolnění ze vzteku, pocházejícího z hluboké nejistoty a potřeby být milován, provází. A právě proto The Last Dinner Party pro tolik lidí tak moc znamenají. „Vypadá to, že hodně lidí se propojilo s tématy alba,“ odpovídá basistka Georgia Davies na otázku na co jsou nejvíc hrdé, „jsou mezi nimi ti, kteří byli ve školách ostrakizováni pro svoji sexualitu, pro svůj vkus ve způsobu jak se prezentují anebo kvůli hudbě, kterou poslouchají. A teď mají pocit jako když v nás našli něco na způsob svojí komunity.“

       S Abigail Morris se potkaly jako nováčci na King’s College v Londýně, v době, kdy Abby putovala někdy v roce 2019 po pubech s klavírem a svými prvními písněmi (Mirror a Burn Alive), společně chodily do klubů jako The Windmill v Brixtonu a v hospodě sepsaly „manifest“ jaká by měla být jejich budoucí kapela a to včetě barev (emerald, burgundy, cream) a látek (samet), v záhlaví útržku linkovaného papíru pak stálo „dekadence“. Ve stejné škole potkaly kytaristku Lizzie Mayland a pak na doporučení kamaráda kytaristku (a flétnistku) Emily Roberts, absolventku prestižní Guildhall School of Music and Drama, která do té doby již hrála mimo jiné i v hudebním souboru provázejícím v londýnském Duke od York’s Theatre v roce 2017 představení Our Ladies of Perpetual Succour (u nás uváděné v Činoherním klubu jako Sopranistky) a s ní klávesistku Auroru Nishevci, na Guildhallu vystudovanou skladatelku a dirigentku. Společně se rozhodly stvořit si kapelu svých dětských snů a maximalisticky si začaly brát vlivy z nejrůznějších žánrů. „Glam rock, historická móda…,“ říká Georgia Davies „od Pýchy a předsudku přes Davida Bowie k Effy Stonem ze Skins, cokoliv co nám přišlo zajímavé. Věděly jsme, že jsme odlišné od ostaních kapel, které navazují na post punk.“ A Lizzie Mayland doplňuje „představovaly jsme si tu radostnou zábavnou kapelu jakou bysme chtěli vidět, když jdeme ven. Vypadá to, že ta postpunková záležitost s upovídaným chlápkem, který předvádí mluvené slovo přes kytary už odchází a éra maximalismu je před námi.“ Vždycky chtěly být především živá kapela, jejíž skladby se postupně dotvářejí na koncertech a až poté jsou nahrány. S alternujícími bubeníky (zde v SaSaZu je to Casper Miles) od konce roku 2021 prakticky nepřetržitě koncertovaly a až poté s citlivým producentem Jamesem Fordem natočily album Prelude to Ecstasy, které se okamžitě usadilo na prvním místě britských charts, aby se vzápětí stalo nejprodávanějším britským debutem od roku 2015, 2024 Brit Award for Rising Star na sebe nenechal dlouho čekat.

       Pokud mě první nadšené poslechy alba vedly svojí extravagantní okázalou nádherou k Roxy Music a Sparks z nich slyším prakticky pořád (právě jako jejich další vzory Florence + the Machine, St. Vincent, Lanu Del Rey a Queen), s postupujícím časem mně přijde jeho fantazijní svět podobně silný jako u majestátního monolitu A Night at the Opera a pokud jsem u hraní Emily Roberts ponejprv myslel na Paula Manzaneru, právě tak postupně víc a víc vnímám jak je představivost jejího promyšleného účelného stylu paralelní fantazii Briana Maye, jehož osobitost tolik lidí napodobovalo aniž by dosud někdo opravdu uspěl. Je jen logické, že právě on si ji tolik oblibil a tak moc si jí váží. A pokud mají být skladby pro připravované druhé album ovlivněné pod vlivem návštěvy Japonska steampunkem, na gradaci koncertu se teď podílejí dvě dosud nevydané novinky Big Dog a The Killer, dá se z nich vycítit i Abbyino vyrůstání s otcovou sbírkou desek, s Dr. Johnem, Big Billem Broonzym a Jerry Lee Lewisem, postavami velkých chlápků, kteří jsou také trochu sleazy, jen místo legendárního klavíristy je teď Zabijákem dívka, ona. A jestli si někdo mohl lámat hlavu kdo by mohl být anglickou odpovědí na Lanu Del Rey, může jí být nečekaně právě Abigail Morris, nejen pro bravurní cover verzi Ride v přídavku, ale právě i pro tu bezprostřednost, se kterou se vrhá do prvních řad, při My Lady of Mercy, jejíž refrén je vystavěný tak aby připomínal Nine Inch Nails, se jeji křičící tvář zničehonic objeví jen několik desítek centimetrů od vás. A závěrečná Nothing Matters, ta nejpřímočařejší a nejopravdovější milostná píseň jakou si přála napsat s představou Lynchova Wild At Heart a nezkrocenou „energií uprchlého koně v poušti“, ztělesňuje její představu radosti aby tak vyjádřila statement, že The Last Dinner Party nejsou bezkrevná kapela.

       Dvakrát poděkuje Anně Vaverkové, která dnes vystupovala jako předkapela a právem ji ocení, zatímco hlasitost publika při čekání na přídavek evokuje zážitek jaké je to být vystaven působení Swans v bezprostřední blízkosti pódia, snad jen kmitočet je znatelně vyšší korespondující tak s produkcí My Bloody Valentine. A já s poukazem na novinářská klišé o koncertech roku dodávám, že můžete mluvit o štěstí pokud se vám podaří zažít párkrát za život něco takového.

THE LAST DINNER PARTY

support act Anna Vaverková

Praha, SaSaZu

10.11.2024

setlist:

Prelude to Ecstasy (intro)

Burn Alive

Caesar on a TV Screen

Second Best

Beautiful Boy

On Your Side

Gjuha

Sinner

Portrait of a Dead Girl

The Feminine Urge

Mirror

Big Dog

My Lady of Mercy

přídavek

The Killer

Ride (Lana Del Rey cover)

Nothing Matters

Comments

comments