Report: Mike Patton (Mondo Cane) – Italské covery v Miláně
Mike Patton (Prato, 31.8.), foto Andrea Marchetti
Mondo Cane je projekt, se kterým přišel Mike Patton před necelými deseti lety. Cover verze italských písní s doprovodem orchestru se staly i albem, i koncertním programem, který se příležitostně vynořuje doteď.
Loni mělo Mondo Cane pár představení v Jižní Americe, letos se dočkala dvakrát Itálie: 31.8. hrál Patton italské šlágry na náměstí v toskánském městě Prato (částečně s využitím tamějšího orchestru),na 2. září pak připadl koncert v moderním, ovšem po italsku slavnostním a noblesním milánském divadle Teatro degli Arcimboldi. To vzniklo v roce 2002 v bývalé průmyslové čtvrti na severu, pojme něco přes 2300 lidí a Patton ho záhy vyprodal.
Frontman Faith No More a řady dalších projektů je aktivní, 13.9. vydává společné album s francouzským mistrem Jeanem-Claudem Vannierem. Jak ukázal program v Pratu, na koncertech Mondo Cane se ale jedná o italské písně s občasnou výjimkou, jako bylo na obou nynějších shows Retrovertigo z repertoáru Mr. Bungle (kteří ohlásili několik comebackových koncertů v USA… ale zpátky do Itálie).
Psát o samotném milánském koncertě je plán možná ne zcela skvělý. Byl to tak mimořádný zážitek, že se možnosti slovního popisu zdají omezené. Zkusme to aspoň faktograficky.
Pattona doprovodil stejně jako v Pratu malý orchestr, částečně jde o staré známé tváře, které můžete vidět na videozáznamech z původních koncertů, ovšem smyčce byly z Prata. Dirigoval univerzální a temperamentní Cheche Alara, který si mezi přídavky vystřihl s pomocí melodicky hvízdajícího kolegy i jednu vlastní sklabu na klávesy. Řasa hudebníků nástroje střídala, skladby využívaly všechno možné od perkusí po theremin. Klávesista Enri Zavalloni byl obesta ěn několika krásnými klaviaturami, mezi kterými přeplouval podle potřeby. Část hráčů obstarávala i doprovodné vokály. Kromě italských hitů od Celentana a dalších více i méně známých protagonistů došlo i na velmi neobvykle, plně a radostně působící starou španělskou skladbu, kde se Pattonův variabilní hlas stal nástrojem doplňujícím životem kypícího hráče na trumpetu. A závěr patřil stejně jako v Pratu skladbě Retrovetrigo od Mr. Bungle. Mnohokrát se ukázalo, že Patton je ve skvělé hlasové formě a ta mu umožňuje skvělou variabilitu projevu a zároveň to, že má hlas pod kontrolou, ať zrovna udivuje precizními výškami, vžívá se do italského seladona, nebo huláká někde v hloubkách.
Mezi písničkami žertoval v italštině s publikem (“Jak je v Miláně? My jsme na Měsíci. Cože? Vedro? Jo.”), a bylo potěšující vidět na jeho tváři lemované copánky(!) radostné uspokojení z vydařeného večírku.
Na akci putovali fanoušci z celé Evropy. Mondo Cane mělo jen dva koncerty, takže přijeli lidi z Polska, z Londýna i z Prahy. Většinu publika tvořili ovšemže místní, nadšení a temperamentní milovníci italského popu i čehokoliv pattonovského, a takto vzniklo ohromně rozmanité publikum: chlápci v trikách Faith No More, holky s vytetovaným Mikem na končetině, zvídavé starší dámy… a samozřejmě prostě normální lidi 30-50. Bylo fajn, že ocenili Pattona i orchestr nadšenou ovací vestoje, protože si to tahle smečka fakt zasloužila. Od první chvíle dokázala vtáhnout do dění, prožívali jste s nimi dobrodružství plné radosti ze života, fandili jste jim, aby každý tón vyzněl správně, těšili jste se z radosti z veselého zvuku a muzikanstkého mistrovství. Bylo mimořádně radostné užít si staré italské emotivní šlágry tady a teď, být tam s nimi. Bravo!
—-
Mike Patton, Mondo Cane
Teatro degli Arcimboldi, Milano, Itálie
2.9.2019
Mike Patton (Prato, 31.8.), foto Andrea Marchetti – www.marchettiandrea.eu
Comments
