Reportáž: Festival Pohoda 2018

Festival Pohoda 2018 byl opětovně skvělý. Necelé tři dny naplněné různorodou hudbou, která hrála i barvami. Došlo i na lehčí, pár hodin trvající déšť, avšak obávané bouřky se letišti naštěstí vyhnuly.

První den, tedy čtvrtek, nabídl hned dvě velká jména, a sice Ziggyho Marleyho a Chemical Brothers. Co se Ziggyho týče, hudba byla minimálně dobrá, avšak velmi jednolitá, ale co mi vadilo nejvíc, byl fakt, že jeho proslovům o lásce, humanitě, toleranci a svobodě mi šlo těžko uvěřit, necítil jsem, že by to šlo od srdíčka. Tolik silných proroctví je na jednoho člověka moc. Chemical Brothers začali až s úderem půlnoci a jelikož jiný koncert v tu chvíli neprobíhal, bylo před hlavním pódiem Pohody solidně narváno. Set to byl velmi podobný tomu, co jsme slyšeli na Metronome festivalu v Praze, avšak atmosféra byla o poznání lepší. Úžasným zážitkem byla skladba Believe, která alespoň částečně uspokojila naakumulovanou touhu po dropu někde tam uvnitř v hrudi. Pohoda má prostě svůj unikátní „vibe“, kterému je velmi těžké nepodlehnout už v počátečních pár silných okamžicích, třeba už první den.

foto Michal Augustini

Druhý den už byla i pořádná možnost prozkoumávat areál a hledat v něm novinky letošního roku. Jak už je zvykem, byly k vidění různě umělecké instalace, dalo se jít na divadelní představení nebo poslouchat přednášky například v literárním stanu Martinus, kde mj. byla i přednáška s názvem Případ Pavel Juráček, týkající se bývalého českého režiséra. Pulty Martinusu měly k dispozici i dva svazky Juráčkových Deníků vydaných v nakladatelství Torst v minulém roce.

Co se týče gastra, výběr byl opět pestrý, ale výrazněji jsem letos pociťoval ceny. Přes dvě eura za bramborák mi přijde trošku jetý, ale všechno má jistě své důvody a vysvětlení.

Hudební program pátku odstartoval krátce po poledni v podání Rebel Babel, které vede polský rapper L.U.C., a jejichž vystoupení na Pohodě provázela ještě dechová sekce z Trenčína – Textilanka. Bylo to ujetý a popisovat to je stejně zbytečný, takhle geniální kombinaci nástrojů a rapu těžko pohledat. Když bude šance, zkuste to nezmeškat, je to zážitek. Z pátku je nutné ještě zmínit tuzemské Midi Lidi, u nichž jsem dostál svému osobnímu závazku a nezmeškal ani sekundu. Kotel tvořili převážně věrní Češi, ale jelikož Pohoda kapelu bookuje již nějakou dobu, stává se jejich vystoupení nedílnou součástí tamní atmosféry a ideálním tanečním startem rozmanitého programu. A teď to přichází – objev Pohody, avšak nikoliv v podobě umělce, nýbrž v podobě pódia. Menší stan, který nabízí i omezený počet míst na tribuně, nahrává do karet intimní atmosféře prostoru a dává tak vyniknout kapelám, na které je rozměrná a především venkovní stage ještě přece jen něco velkého. Ve tmě a menším prostoru se v Eúropa stage odehrávají skvělé koncerty. Slyšeli jsme zde ruské Lucidvox, co mi jakožto fanouškovi psychedelie nesmělo uniknout. Pro mnohé bylo jistě šokantní, když na podium vylezly čtyři mladé a půvabné slečny. Silný hlas zpěvačky a výraz basistky zapsaly do víru mých překvapení krásnou vzpomínku. Odehrály bezmála hodinový set a srdečně děkovaly za přízeň, přičemž rozdávaly moc pěkné samolepky (když se někdy uvidíme, ukážu vám je!). V pátek se konal návrat do Eúropy ještě za Danielem Brandtem and The Eternal Something – i tihle páni předvedli kvalitní set a utvrdili mě v tom, že tahle malá stage je ta nejlepší.

Martina Mlcuchova

Zahráli též RIDE, na které jsem se moc těšil, protože takhle kytarových jmen bylo letos méně. Bylo to extrémně nahlas a bohužel nijak inovátorské, což je ale o jejich žánru běžné, takže si troufám říci, že svůj účel jejich vystoupení splnilo, avšak mezi topové zážitky to letos nepůjde (minulý rok hráli Slowdive a Jesus and the Mary Chain, což bylo lepší!).

Taky jsem vyrazil na lascivní, svůdnou a krásnou St. Vincent. Přiznám se, že jsem měl obavy, jak dokáže ovládnout tak mohutnou stage a bylo to oprávněné. Nemohu říct, že by hrála špatně, to vůbec ne, avšak tak skvělou a neodolatelnou atmosféru to bohužel nemělo. Několikrát jsem byl překvapen syrovostí kytar, které se v jejích rukou vcelku střídaly a díky nedostatku lidí jsem se bez problémů mohl jít podívat až přímo pod stage a prohlédnout si tuhle „babu“ z blízka. Několik písní fungovalo zaručeně – Los Ageless, Digital Witness, Masseduction či přídavková New York, avšak jinak šlo o obyčejný, avšak dobrý koncert.

Unaveně, ale pln očekávání startuje poslední den a program je opět nabitý. Ze spaní jsem prý osočoval své „spolubydlící“ slovy: „Kradete mi sny, vy lumpové!“ … jestli mi nějaký vzali, tak o tom nejspíš nevím, ale sen jménem Pohoda 2018 mi sebrat nemohli.

Opět v jednu startoval hlavní program i v sobotu a pln očekávání jsem se hrnul k hlavnímu pódiu, kde vystupovala Československá filharmonie a měla hrát Smetanovu Vltavu, státní hymny a především Antonína Dvořáka, od nějž jsem si vrcholně užil Slovanské tance. Takovou nádheru jsem si přál slyšet naživo a Pohoda 2018 mi to naservírovala ve společenském kabátku. Skvělý. Stejně skvěle se povedly ještě koncerty Idiotape na největším krytém pódiu a také vystoupení francouzských La Femme. Idiotape lehce a třaskavě roztančili přítomné a přitom měli v tvářích vážný výraz (ale na fotkách které sdíleli, se smějí!). Bylo tam vcelku dost lidí (a to vůbec nepršelo!) a to krásný praskání plastových plátů pod nohama rozhodně slyšet nešlo. Propojují rockovou dravost s tanečním provedením a jde jim to moc dobře. Tenhle koncert se dá považovat za jeden z těch nejlepších a rozhodně nezapomenutelných. Hlavním pozitivem jejich tvorby je krásná práce s dropy, která není předimenzovaná, ale ani řídká, za to však vždy umístěná tak, že tužby po nich jsou naplněné a na přemýšlení zbývá pro tanec pramálo času. Nějak nevím, zda vadilo, že kvůli ztrátě několika instrumentů byla tvorba o něco míň promakaná (nevím, zda bych se nerozletěl na částice, kdyby to mělo být ještě lepší). Ke skvělému dojmu z Idiotape přidám ještě francouzské La Femme, kde se nám (snad všichni, kdo tam byli a trošku se postrkali proti své vůli, prominou) podařilo vytvořit i menší pogo, protože energie bylo stále dost. Jejich show by slušela i tma, ale tam se prostě nevešli – třeba příště. Francoužština, rap a spousta synťáků – ano prosím, ďakujem. Místy to připomíná oblíbené coldwavové album od Ruth – Polaroïd/Roman/Photo. Občas když si něco přeju, tak se to povede, La Femme jsem objevil někdy minulý rok a Pohoda má cit pro mé sny – dovezli je a ještě přímo do rozjetý nálady.

Chemical Brothers, foto Michal Augustini

Vstřebávání dvou takhle intenzivních zážitků nebylo snadné, ještě když se šlo pak hned na Rodrigueze. Sílu má pořád, i ze židle. Jeho projevu jsem věřil víc než zmíněnému Ziggymu. Následně lze na facebookové stránce Pohody nalézt krásnou historku o tom, jak se Sixto nechal odvézt znovu na festival, protože se mu fakt moc líbil (nám taky, chlape!).

Sugar man, won’t you hurry
Cause I’m tired of these scenes
For a blue coin won’t you bring back
All those colors to my dreams

Silver magic ships you carry
Jumpers, coke, sweet Mary Jane

Po Sixtu Rodriguezovi byly ještě tři skvělé koncerty – Re-TROS v oblíbeném, malém stanu, Zeal & Ardor a LP na hlavní scéně. Energie ubývá a Re-TROS umí udupávat (například v Hailing Drums), ale přežil jsem, uf. Původně jsem na LP ani neplánoval jít, avšak nešlo jinak. Dokázala neuvěřitelně podmanit všechny kolemjdoucí. Její hlas je ten nejsilnější, co jsem zatím slyšel. Aurora taky předvedla nadstandartní výkon, ale LP … nemám slov. Lepší to zakončení festivalu snad ani být nemohlo. Pohybovala se lehce a všechna pozornost patřila jí, a to oprávněně. Jako někdo, kdo popu neholduje, jsem byl tak krásně překvapenej, že jsem se dral i trošku blíž, abych si to finále svého snu vychutnal ještě jednou do dna. Zeal & Ardor to fakticky rozšlupkovali. Pokud si dobře vybavuju, byli Pohodě navrženi místo jejich oblíbenců H09909 a rozhodně to nebyl přešlap. Kombinace elektra, metalu a řevu takříkajíc „zpastila“ mou hlavu. (To je tak, když máte pocit, že místo mozku máte jen paštiku…)

LP čeká slavná budoucnost a věřím, že i všechny návštěvníky letos opět vyprodané Pohody, protože vzpomínek si jistě vytvořili hodně. Děkujeme organizátorům za to, jak si nás hýčkají (pitná voda hned ve stanovém městečku!!!), za to, kolik úsilí vkládají do výběru kapel a rozplánování harmonogramu, za to, jak krásnej a přívětivej areál Pohody je a prostě za to, že jsou a že to dělaj každej rok tak dobře se vzestupnou tendencí. Těch několik ocenění, kterými se Pohoda festival pyšní jsou zasloužené. Když jsem se o tom bavil se svým kamarádem, shodli jsme se, že být na Pohodě znamená být součástí něčeho jedinečného a krásného.

PS: Přání neznámého týpka se snad také vyplní – přál si, aby slovenský podpecník nikdy nezanikl … souhlasím, byla by to škoda, a přidávám ještě grilovaný oštiepok s brusinkami.

Comments

comments