Reportáž: Ji.hlava

7 listopadu, 2025
Antonie Soukupová
film

Můj táta, pocházející z Vysočiny, o tomto kraji říká, že je to tvrdý kraj kamení a brambor. Tak ale při letošním 29. ročníku festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě nevypadal. Většinu dní bylo krásně a svítilo sluníčko. Po skončení projekcí bylo většinou i dostatečně teplo na to si sednout před DKO (jedno z projekčních míst „na Jihlavě“) dát si kávu a pozorovat spoustu lidí okolo, jak řeší, na jaké další filmy se vydají, nebo potkávají své známé.

První film, který jsem viděla, byl dokument Polsko proti dějinám. Mapoval práci historika Jana T. Grosse, který v roce 2001 vydal knihu, v níž odhalil nejen světu, ale především polské společnosti hrůzné události, které se udály během druhé světové války v Jedwabnem (město ve severovýchodním Polsku). Tehdy ne nacisté, ale Poláci spáchali pogrom na místní židovské obyvatelstvo. Dokument ukazuje, jaká se poté v Polsku debata, kdy se společnost rozdělila na zastánce Grosse a část druhou, která ho obviňuje z antisemitismu (Gross je Žid) a antipolonismu.

O pár dni později jsem viděla film Vykopané, který je filmem o filmu a jeho rozvinutí. Tento film pátrá po osudu vzniku a kontextu filmu Archeologia, který zaznamenává několik dní trvající vykopávky na místě, kde se nacházel koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau. Skrze archeologické zkoumání předmětů, které byly vykopány, a hovory s lidmi, kteří se podílejí na jejich odkrytí nebo zachování, otevírá obecnější otázku bezejmenné paměti skrze každodenní předměty. Předměty, které my také nosíme v našich kabelkách a po kapsách. Rtěnka, pudr Lancôme nebo kultovní krém Nivea. Tyto předměty obecné každodennosti vyprávějí fragment jednoho z mnoha příběhů, který my si můžeme jen domýšlet. Příběh jednotlivce jako my, u nějž neznáme ani jméno. A poukazují tím na to, kolik obyčejných lidských životů, stejných jako ten náš, vyhaslo v Osvětimi. A jediné, co my o nich víme je, že používali stejný krém Nivea a měli ho i při vstupu do plynové komory. I když moje poslední věty, kterými popisuji film, mohou vyznít pateticky, samotný film takto nepůsobí.

Oba dva filmy, jak Polsko proti dějinám, tak Vykopané, natočily režisérky polského původu pracující a žijící ve frankofonním prostředí. Filmy tak vznikly ve francouzských produkcích, s francouzsky namluveným voiceoverem, a ne polsky, i když obě autorky polsky umí. Nabízí se tak otázka, proč filmy vznikly z pohledu z venku? Nešlo by se způsobem, jak filmy nahlíží na historii, podívat přímo z Polska? Či je to společensko-politickými okolnostmi současného Polska?

Kontrastem pro mě byl dokument o Leni Riefenstahl, po které se film velmi prozaicky jmenuje. Zpracovává mnoho do té doby neviděných archivních materiálů, odřezků nepoužitých v předchozích filmech o této osobnosti, zároveň zahrnuje i materiály z jejího osobního archivu a filmů. Znalost její životní biografie nás nutí klást si otázku o vztahu mezi umění a politikou a jinak tomu není u tohoto filmu. Nejděsivěji či nejexplicitněji to pro mě vystoupilo, kdy Riefenstahl sedí ve střižně, ukazuje záběr ze svého filmu Triumf vůle a říká: „Podívejte se, jak krásně ten záběr funguje, spolu s tím zvukem, jak se pohybují jako jeden muž. Jak krásně to vypadá.“ A vůbec jí netrápí a naprosto opomíjí fakt, že je to pochod příslušníků jednotky SS.

Mohlo by se zdát, že Ji.hlava nenabídla nic jiného než druhoválečnou tematiku, to bychom jí ale křivdili. I já shlédla jiné filmy. Mezi ně patří i film Jaképak soužití, sakra!, který zachycuje životní příběh izraelské stand-up komičky Noam Shuster Elliasi a její snahu o integrované a mírové soužití Izraelců a Palestinců, skrze studium míru a práci v OSN i stand-up show s názvem Coexistence, my ass!. Film nejenže ukazuje náhled na izraelsko-palestinské soužití z blízkosti, které my ze střední Evropy nejsme schopni dosáhnout, ale také ukazuje, že humor a stand-up může být i nástrojem sblížení.

Pět dní jsem strávila v kinosálech sledováním filmů zabývajících se neuralgickými body světa. Na dvě hodiny jsem se několikrát spolu s ostatními diváky v sále ponořila do problematiky a těžkých osudů jednotlivců nebo celých skupin, a po dvou hodinách zase ze tmy vylezla na denní světlo. Film skončil, moje ponoření také, a i přestože ve mně daný osud dozníval, pokračovala jsem dál. Já i ostatní diváci jsme začali řešit čistě organizační věci – „Nedáme si něco k jídlu? Nebo „Za chvíli začíná film XY, vyrazíme?“ Nesvádí pak festival dokumentárního filmu k efektu, o kterém píše Susan Sontag ve své eseji S bolestí druhých před očima: že stejně jako ona píše o tom, že u ranní kávy vidíme v televizi záběry ze vzdálených válečných konfliktů, kávu dopijeme a pokračujeme s naším dnem, pak vidíme jiné záběry ze stejného či dalšího konfliktu u večeře, a to vede k našemu otupění vůči bolesti druhých. Mohla by mít tento efekt i Ji.hlava? Možné to je, ale výhodou dokumentárního festivalu je, že otevírá projekcemi témata, která by nám jinak v každodenním shonu unikla. Ji.hlava tak spíše oči vůči bolesti druhých otevírá a nabízí zastavení a zamyšlení nad světem kolem nás v srdci podzimní Vysočiny.