Reportáž z festivalu Beseda 2025
Alan Sparhawk, foto Magdaléna Lindaurová
Bigbít nad Tasovem: 32. ročník multižánrového festivalu Beseda.
Stejně jako před rokem nás přivítaly podél cesty z nádraží v Lipově obsypané stromy švestkami, blumami a všelijakými špendlíky. Jen nebyly, jak minule, ještě tak uzrálé, což se rozhodně nedalo říct o hudbě, která nás čekala.
Plachta a do centra
První kapela festivalu, která přijela z nedalekého Brna, znějící z dálky, nám už svým názvem radila, jak bychom mohli s plody případně naložit – Plum Dumplings.
Než jsme však postavili v kempu stan, známí ostravští bardi, znějící během hledání součástek, bohužel nezhmotnili svůj známý refrén z filmu Jízda a nijak nám nepomohli se zapomenutou konstrukcí stanu v bytě na Vinohradech.
Naštěstí nám ale po oběhnutí kempu půjčil jeden ze sympatických návštěvníků svou plachtu a zachránil nám tím zdejší pobyt a střechu nad hlavou. Za což mu touto cestou ještě jednou děkuju!
A mohli jsme vzhůru do centra dění.
Buty
Buty odvedli na hlavní stagi se svým typickým humorem („František Víškerý“) a celoživotní vyhraností kvalitní vystoupení a dokonce jako jedni z mála, ne-li jediní, si mohli dovolit přetáhnout a zahrát tak například milovaný hit „Nad stádem koní“, kdy si většina publika zpívala text s kapelou, kolébala se v objetí se svou drahou polovičkou a hned na úvod tak napověděla ladění celého festivalu a to, že se sem sjíždí hudbymilovná a hlavně mírumilovná skupina lidí, co má co do činění s česko-slovenskou nezávislou hudební scénou a přijela si ji sem v klidu procítit a užít, o čemž svědčí i naprosté minimum lidí s křiklavou vestou Security.
Pak už následoval nekončící tok hudby přelévající se z A stage přes Šapitó do B stage, snažící se sympaticky nepřekrývat a nepřehlušovat zbylé.
Dva
Na Béčku legendární duo Dva se svou imaginární univerzální řečí a smyčkami kytar, bicích a saxofonu pořád roztomilí jako před patnácti lety, jen s rozdílem větších tanečních kreací frontmanky Báry.
Ugly
Na Áčku artrockoví Ugly, kterým vystoupení „neklaplo“ a naživo nefungovali tak sehraně jako ze studiových nahrávek.
V Šapitó Vojtik, oblečený v černých krajkových šatech, jímavým hlasem za doprovodu romantických kláves vyprávěl o strastech mladíka vyrůstajícího v chudých poměrech.
Ebbb
Ebbb z věhlasné stáje Ninja Tune vtáhli do dreampopově–raveové smršti, působící na diváka hlavně kontrastem jednoduše vytvořených, synteticky syntezátorových melodií spolu s automatickými bicími okořeněnými o živého hráče, postavené proti příjemně naivistickému, uhrančivému hlasu zpěváka, využívajícímu hojně hall a oktaver, aby pak dozpíval krásně čistě a přirozeně svým hlasem, který jsme mohli jen tušit.
Getdown Services
Páteční večer pomalu končil, když se na Áčku objevili bristolští Getdown Services.
Dva obyčejní mladíci, pyšnící se už slušnými pupky, jako by se zrovna teleportovali z pohovky od fotbalu ze svých obýváků. Ve své show, kterou rozjeli, ale předčili všechny vystupující. Věčná interakce s diváky s cílem vtáhnout do ztřeštěné, podomácku připravené párty každého, kdo půjde kolem.
Až si nikdo nebyl jistý, zda vypravěčství a bavičství na jednoduše puštěných podkresech lze ještě považovat za hudbu. Ale o to nikomu nešlo.
Esazlesa
Sobotní večer přinesl vyhlášení prvního místa písničkářek, emocorovou kapelu Esazlesa z Plzně, která se po letech příjemně umírnila do poslouchatelnějších forem písniček, nebo pro mne osobně objev na psychedelicko-rockové scéně – Ginger Wizard and The Peter Jacksons – jenž připomněli kapelu Tomáš Palucha před rokem ne náhodou, jelikož v obou kapelách působí nadaný multiinstrumentalista Tomáš Vondra.
Ginger Wizard and The Peter Jacksons
Seřízený stroj kapely s propracovanými melodiemi na kytaru a na klávesy nenechal nikoho na pochybách, že kluci žijí hudbou víc než naplno a náležitě se jí baví.
Alan Sparhawk
Vrchol večera však přišel nepochopen. Téměř polovina publika, včetně mne, odešla, když ikona žánru slowcore, který vymyslel Alan Sparhawk z kapely Low, začal vystoupení zpěvem přes autotune efekt, známý z protivně moderních hávů žánrů jako trap nebo RnB.
Alan Sparhawk
Na druhou polovinu jsem se ale jako většina zase vrátil, zlákán čistým, krásným Alanovým hlasem, když si efekt vypnul, vzal na rameno kytaru, na kterou často navléknul zvuk Youngových Crazy Horse, a v malebných trojhlasech či dvojhlasech se synem hrajícím na baskytaru připomínal nejlepší skladby Crosby, Stills and Nashe nebo jeho původních Low.
Všechny kapely tak, krom jediné (Ugly, což je možná její koncept), předvedly naživo mnohem bohatší zážitek než z nahrávek a daly najevo, že na hudebním festivalu jako v Tasově jde především o něco víc, čeho je hudba součástí a co zprostředkovává.
Přečtěte si také:
Reportáž: Beseda u bigbítu 2024
Nový bar s vinyly a knížkami: Symbiont
Comments
