Robert Čásenský, šéf časopisu Reportér: Kdyby mi to nevyšlo s měsíčníkem, šel bych učit

Jen málokomu se poštěstí vysnít si svou práci tak, aby ji mohl dělat přesně podle svých představ, a potom ty sny k tomu všemu navíc také realizovat. Jedním z takových šťastlivců je Robert Čásenský. Do té chvíle, než Andrej Babiš před více než pěti lety koupil Mladou frontu Dnes, byl jejím šéfredaktorem. O rok později v září vyšlo první číslo měsíčníku Reportér, který začal vydávat se svými přáteli. Nový titul své místo na trhu si našel, teď v říjnu vyšlo jeho jubilejní padesáté číslo. Takže nastal čas na to, popovídat si o jeho příběhu.

Jaké to je, být svým vlastním pánem ve svém vlastním časopise?

V každém případě je to práce, která mě strašně baví. Ale strašně. A to jsem si nemyslel, že mě někdy bude něco bavit víc než vést Mladou frontu Dnes. Tohle mě ovšem baví ještě víc proto, že tady odpadá korporátní část práce, která je ve velkém vydavatelství. Tam se musí chodit na různé porady, které jsou často jen „porady pro porady“. To tady vůbec není, navíc mám větší prostor na psaní, což znamená i potkávání se se zajímavými lidmi. Ještě k tomu všemu máme skvělou sestavu – sice malinkatou, zato jsou v ní samí příjemní, milí a zajímaví lidé, se kterými je radost se v práci potkávat.

Jak se skutečnost liší od představ, se kterými jsi Reportéra zakládal?

Vlastně ani moc ne. Věděl jsem, že to bude poměrně náročné. Nejnáročnější na tom je, sehnat vždycky dost peněz na to, abych nějak ufinancoval provoz – ať už přes předplatné, nebo inzerci. Tušil jsem to, ale je to ještě náročnější, než jsem čekal. Jinak se to od původních představ moc neliší. Představoval jsem si, že s tím bude hodně práce, což je. Představoval jsem si, že se budeme snažit dělat co nejdůkladnější články, což se snažíme.

PŘEDPLATITELÉ JAKO ZDROJ STABILITY

Dá už se teď říct, že jste zavedení a máte jistotu na trhu, nebo je to pořád boj o život od čísla k číslu?

Je to paradoxně obojí. Určitě už jsme nějak zavedení, mnoho lidí nás zná. A myslím si, že je ještě pořád poměrně hodně lidí, kteří by mohli být našimi čtenáři, ale zatím o naší existenci nevědí, což mi dává pozitivní naději. Boj od čísla k číslu je to samozřejmě v tom, že do každého z nich potřebujeme sehnat nějaké množství inzerce. Do budoucna pro nás platí, že čím víc lidí si nás předplatí, tím bude naše situace stabilnější. Protože pokud něco strašně nezkazíme, tak není pravděpodobné, že by se třeba z měsíce na měsíc čtvrtina předplatitelů rozhodla, že už je to nebaví, že už to nechtějí číst.

Zmínil jsi vaše čtenáře. Co je to typově za lidi?

Náš nejobvyklejší čtenář je ve věkové skupině mezi 25 a 45 lety, takže třeba já jsem na její horní hranici. Jsou to většinou vzdělanější lidé, byť ne nutně formálně, protože naše texty jsou trochu delší, takže nejsou jen na povrchní přečtení. Jsou to lidé, kteří se zajímají o dění kolem sebe a z větší části žijí ve městech. I když máme taky předplatitele z obcí, o jejichž existenci jsem až do té doby, než jsem je našel v seznamu předplatitelů, neměl ani potuchy. A to Českou republiku znám celkem dobře. Máme mezi předplatiteli taky důchodce. Roztomilý paradox je, že když si člověk vezme seznam nejbohatších lidí v Česku podle Forbesu, tak víc jak polovina jich je mezi našimi předplatiteli, což je sice hezké, ale k ničemu dalšímu to moc užitečné není. 

Už se tedy nebojíš, že by vám to nemuselo vydržet až do stovky čísel?

Pokazit se může všechno. Mluví se o tom, že pomalu přejíždíme vrchol ekonomického cyklu a zase bude hůř, a v takovém případě první věcí, která se ve firmách škrtá, jsou marketingové výdaje. Takže to může být nepříjemné, ale je pravda, že se už nebojím, že by sté číslo vůbec nevyšlo. A myslím si už i to, že s velkou pravděpodobností vyjde jak sté, tak sto padesáté i dvousté číslo. Protože do důchodu mám ještě daleko. Když to srovnám s dobou, kdy jsme začali vycházet, tak tehdy jsem měl rozhodně větší obavy, jestli vyde padesáté číslo, než dnes, jestli vyjde sté.

NA FORMĚ ZÁLEŽÍ

Proč jste se rozhodli pro měsíčník?

Úvaha byla dvojí. Vždycky jsem rád četl časopisy jako The Atlantic nebo The New Yorker a často jsem se přistihl, že si tam čtu i texty o tématech, která by mě vůbec „neměla“ zajímat. Když jsem si třeba já, který nemám žádný vztah k vaření, přečetl šestnáctistránkový článek o jižanské kuchyni jenom proto, že to bylo hezky napsané, tak jsem zjistil, že forma podání je často důležitější než to, jestli mě to na první pohled zajímá. Už tehdy jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby v Česku vycházel taky takový časopis s delšími texty, a kde by si člověk hezky početl. Nemyslím si tedy, že bychom snad byli tak dobří jako The Atlantic nebo The New Yorker, něco takového bych se styděl říct, to je ještě pořád trochu jiná liga…

Jenom tenhle obdiv ale asi nestačil…

Druhá úvaha byla praktická. Po krizi se v novinách i týdenících hodně šetřilo, propouštěli se lidi, většina textů se zkracovala a zjednodušovala. Říkal jsem si, že to i v našem oboru může mít podobný vývoj jako u jídla. V supermarketech se taky pořád prodávaly horší a horší potraviny, aby byly levnější, a nakonec vedle toho vyrostly různé prodejny s kvalitním zbožím a farmářské trhy, protože si část lidí ty levné věci kupovat nechtěla.

V neposlední řadě byla moje úvaha taková, že kdybychom chtěli dělat týdeník, tak bychom potřebovali dvakrát nebo třikrát větší redakci a jsem si zcela jistý, že bychom nedokázali vygenerovat dvakrát nebo třikrát větší tržby.

PŘÍJEMNÝ PAPÍR

A co ekonomická stránka věci?

Na začátku se mě různí lidé ptali, jestli nejsem padlý na hlavu, proč to chceme dělat na papíře, když se teď všechno dělá digitálně. Ale mně to vůbec nevycházelo finančně bez toho, že bychom prodávali časopis a inzerci v něm. V digitální verzi bychom to nebyli schopni zprodukovat a navíc si myslím, že pro některé druhy článků je papírové čtení pořád příjemnější. U textu, který má dvacet tisíc znaků včetně mezer, je to podle mě lepší. Možná už jsem starý a jiná generace to bude mít jinak, ale my vidíme, že i čtenáři o dvacet let mladší než já po papíru rádi sáhnou.

Teď vystrkuje růžky nový deník – Nový deník. Nejsi v něm taky nějak zaháčkovaný?

Byl jsem osloven, jestli to nechci dělat. Vážně jsem o tom přemýšlel, protože mi přijde, že to je zajímavý projekt, ale zjistil jsem, že vedení časopisu a deníku nejde skloubit. Dvě redakce najednou nedokáže vést ani Superman. A ze mě by se stal buď alkoholik, nebo blázen, kdybych se do toho pustil. Reportéra nikdy opustit nechci, protože je to moje třetí dítě, nejmladší, a ještě k němu mám asi deset dalších „spolurodičů“, takže se na něj nemůžu vykašlat. S Novým deníkem jsme se ale domluvili, že když to bude dávat smysl, budeme spolupracovat. Jako třeba teď, když začali prodávat předplatné, tak jsme nabídli jako jednu z variant taky balíček s naším předplatným. Stejně tak si dokážu představit, že pokud jejich redakce bude mít zájem pokračovat v některých případech, které otevře třeba náš kolega Kmenta, tak jí rádi vyjdeme vstříc. Už spolupracujeme i s lidmi z jiných médií – když mají téma, o kterém si myslí, že by stálo k napsání na větším prostoru a jejich mediatyp pro to úplně není, tak jim v takovém případě rádi dáváme prostor. Většinou to dopadá velmi dobře.

Jak jsi prožíval před pěti lety skok z čela největších nebulvárních novin v zemi nejdřív do pozice soukromé osoby a potom řekněme středního podnikatele?

Malého, hodně malého podnikatele. Já se samozřejmě cítím mnohem víc novinářem, než podnikatelem. Kdybych se cítil podnikatelem, tak bych si myslel, že můžu podnikat v různých oborech. Potkal jsem lidi, kteří v nich úspěšně podnikají a dokonce v různých částech své kariéry se několikrát přepnou někam jinam, protože na to prostě mají buňky. Já jsem nic takového u sebe nikdy nezpozoroval a asi už nezpozoruji, takže se cítím být novinářem, kterého okolnosti přiměly k tomu, aby se stal vydavatelem časopisu.

Mentální změna u mě nastala už v den, kdy němečtí vlastníci prodali noviny Andreji Babišovi. Okamžitě jsem věděl, že tam už dál nebudu. Bylo to jasné, přesto se to neobešlo bez určité nostalgie. Chodil jsem tam 14 let a myslím, že jsem měl velmi dobré vztahy s většinou lidí. Ale fyzicky největší změna byla, když jsem předal vedení novin. Ten den jsem si vystěhoval věci z kanceláře a odstěhoval se do asi dvanáctimetrové místnosti na Žižkov, kde jsem byl první dva měsíce sám, než se přidal kolega Michal Musil.

Co ti tehdy běželo hlavou?

Musím říct, že ten první měsíc, když vůbec nebylo jisté, že nám vyjde to, co jsme měli přibližně vymyšlené, to byl zvláštní pocit. Z práce, kde na tebe deset až dvanáct hodin denně v jednom kuse někdo mluví, ale fakt pořád, se přesunout do místa, kam ti zavolají třeba dva lidi za den a jinak je tam úplné ticho… To bylo pozoruhodné. Odevzdal jsem služební auto, takže jsem do práce jezdil tramvají. Byla to výrazná změna a jsem strašně rád, že se tehdy ke mně Michal přidal, protože kdybych tam sám koukal do zdi ještě dalšího půl roku, tak bych možná propadl trudnomyslnosti, což můj obvyklý stav nebývá. Tehdy jsem to měl vymyšlené tak, že kdyby to nevyšlo, tak bych požádal na své bývalé střední škole, jestli bych tam nemohl nastoupit jako učitel občanské výchovy. Paní ředitelka mi říkala, že OK – nevím, jestli to byl vtip nebo ne… Ale aspoň si už z té doby taky dovedu představit, jaké to bude, až jednou půjdu do důchodu. Představuju si, že takhle nějak vypadá začátek penze.

GENERACE, CO NA TO UŽ NEMÁ JÁTRA

Do důchodu je ještě daleko, ale v médiích už jsi opravdu dost dlouho. Čtvrtstoletí. Jak se za tu dobu změnila a jak se změnili lidi, které jsi v nich potkal?

Některé změny jsou viditelné na první pohled. V 90. letech se v redakcích kouřilo, všude a furt, což je dneska naprosto nemyslitelné. A každý večer se chodilo pít. Nevím, co se teď děje v jiných redakcích, ale v těch, kterými jsem procházel, se chodilo do hospod čím dál tím míň. Souvisí to s tím, že osazenstvo postupně stárne a naše generace už na to přece jenom nemá játra ani rodinnou situaci, abychom si to mohli stále dovolit. Změnilo se to samozřejmě i v tom, že se média velmi zlepšila po stránce profesní zručnosti. Nemluvím tedy o spíš chmurnějším vývoji posledních pěti let, ale o těch dvaceti předchozích, kdy neustále stoupaly nároky čtenářů i kvalita redakcí, v nichž se to lidi učili dělat stále líp a líp.

Nenamlouváme si to jenom, že jsou média lepší?

Lepší asi jsou, ale hlavně jsou úplně jiná. Strašně se to změnilo s příchodem digitálních médií. Práce se zrychlila, pro některé formáty typu tištěný deník je to ale strašně obtížná situace, protože noviny jsou příliš pomalé na to, aby nosily nové zprávy, a příliš rychlé na to, aby ty články mohly být důkladné a dobré. Alespoň při velikosti redakcí, jakou dneska mají. Tam je to opravdu těžké.

VÍC NEŽ JEN CHOZENÍ PRO VÝPLATU

A jak se změnili lidi?

Myslím si, že bohužel značná část z nich dost zcyničtěla. V 90. letech jsem měl pocit, že to všichni dělají s nadšením, a možná to bude znít idealisticky, ale i se zápalem pro dobrou věc. Že opravdu chtějí čtenáře co nejlíp informovat a přispět k budování demokracie. Ne snad tím, že by nějak vychovávali obyvatelstvo, ale už jen snahou fungovat tak, jak média fungovat mají. Hodně tomu ve druhé půlce 90. let pomohli i zahraniční vydavatelé, kteří do toho tehdy vnesli profesionální přístup. Řekl bych, že se logicky u lidí, kteří tam jsou dlouho, v redakcích trochu projevila únava materiálu. A taky za tu dobu prožili různá zklamání – všechna ta šetření, propouštění – a asi se ani nenaplnily naděje na to, jak se tahle země bude vyvíjet. A řekl bych, že bohužel u poměrně významné části lidí v médiích to došlo k cynickému, okoralému přístupu, a to je mi líto. Možná jsem pořád naivní blbeček, který si myslí, že ta práce má větší smysl, než jenom zaplňovat prostor na stránkách a chodit si pro výplatu.

Jak se ten cynismus konkrétně projevuje?

Myslím, že třeba chybou těch z nás, kteří se zabývali politikou. Že se někdy kolem let 2003 až 2005 ve většině redakcí postupně rozmohlo to, že jsme politiky popisovali tak trošku jako hlupáčky. Byl to oblíbený přístup, který viděno zpětně, zaprvé nebyl úplně spravedlivý. A za druhé – i politika je profese, která má nějaká pravidla. Na spoustě lidí, kteří tam přišli z jiných oborů, je vidět, že když ta pravidla neznají, tak v tom většinou lítají a je velmi málo těch z jiných oborů, kteří se tam uměli prosadit. A tím, že jsme my jakožto média dehonestovali tuhle profesi, tak se na ni změnil pohled velké části veřejnosti: že politik je pitomec. A tak když zvolíme někoho, kdo není politik, nikdy nic nevedl a nikdy se o nic nestaral, vyráběl rohlíky nebo je to herec, tak to bude lepší. Ale ukazuje se, že i politika je řemeslo jako každé jiné. Musíš toho spoustu znát, abys něco mohl úspěšně prosazovat. Myslím si, že to od médií byla chyba.

Čím si od toho všeho čistíš hlavu? Jaké máš záliby, koníčky, radosti?

S koníčky to bylo samozřejmě lepší, když jsem ještě neměl děti. Teď už to jsou spíš jejich koníčky  než moje. Ale vždycky mě bavily sporty, byť na to vzhledově nevypadám. A baví mě doteď. Takže lyžuju, jezdím na kole, a přestože to bude znít buržoazně, tak mě baví golf. Dokonce jsem začal běhat, byť se trochu stydím běhat po ulicích. Takže chodím na pás, protože si nemyslím, že bych měl postavu na to, běhat po ulicích a potkávat různé známé. Baví mě četba, baví mě pít víno a spousta různých jiných zálib. Ale nemám pocit, že bych si potřeboval čistit hlavu, protože bych ji měl něčím zanesenou. Vím, že to zní jako z budovatelského filmu, ale pro mě jsou práce a koníček to samé dohromady.

Comments

comments