Rozhovor nejen o blues. Šumperský festival získal top ocenění v Memphisu.
Ondřej Bezr, foto Jiří Janda
Ondřej Bezr: Smočil jsem ruce v řece Mississippi
O tom, jaká hudba bude znít na festivalu Blues Alive v Šumperku, už dvě dekády rozhoduje jeho dramaturg Ondřej Bezr. A zřejmě to dělá dobře, protože festivalu v lednu v Memphisu udělila nejdůležitější organizace bluesmanů své prestižní ocenění za šíření dobrého jména blues v pro ně vzdálených krajích, kde donedávna domorodci běžně poslouchali leda tak Michala Davida nebo dechovku. Proto jsme se ho zeptali krátce poté, co se aklimatizoval po návratu zpoza oceánu, co na cestě ke kořenům blues zažil a jak ho změnila.
Potřeba se sdružovat
Cenu vám dala The Blues Foundation. Co se za tím názvem skrývá, jak prestižní cena to je, a co pro vás její získání znamená?
Je to zvláštní rys bluesmanů i jazzmanů – rockeři nebo popaři tohle nemají – že cítí potřebu se sdružovat. Asi se v celém světě cítí nějak ohroženi, nevím. Dřív se tomu tady říkalo menšinové žánry, dneska je to spíš něco jako alternativa nebo underground. Neznamená to tedy, že by snad měli nějaké odbory, ale je to něco, čemu se dá říct profesní organizace. Vznikla v roce 1980 v Memphisu a sdružuje společenství tohohle typu po celém světě, dnesk a je považovaná za klíčovou organizaci žánru. Její členové mají právo každý rok hlasovat v Blues Music Awards, což jsou nejprestižnější ceny svého druhu. The Blues Foundation taky buduje The Blues Hall of Fame, Bluesovou síň slávy, která je obdobou Rokenrolové síně slávy.
Co si pod tím názvem lze představit?
The Blues Hall of Fame má taky sídlo v Memphisu. Můžeš tam vidět třeba foukací harmoniku Jamese Cottona, kytaru Johnnyho Wintera… Ale zpět k Blues Music Awards. Ty se v běžných kategoriích udělují muzikantům, ale další kategorie, která má název Keeping The Blues alive Award, je určena naopak pro nemuzikanty. To znamená festivalům, časopisům, jednotlivým novinářům nebo fotografům, ale třeba i producentům desek. Prostě subjektům, které nejsou přímo výkonnými muzikanty. A jak se název snaží napovědět, udělují se tomu, kdo udržuje povědomí o bluesové muzice.
Když se to pokusíme přiblížit do běžné řeči – je to pro bluesmany něco jako Nobelova cena, nebo spíš jejich „zasloužilý umělec“?
Když bych škrtnul to „umělec“, tak je to spíš ta druhá možnost, ale v tomhle přirovnání k bolševickým metálům by to bylo spíš něco jako „medaile za zásluhy o výstavbu“. Za zásluhy o výstavbu blues. A je to čestná cena, což znamená, že jediné, co jsme dostali, byla mramorová pyramidka, na které je napsané, za co jsme ji dostali.
Proč jste cenu dostali právě vy?
V podstatě za to, že už třiadvacet let propagujeme stejnou hudbu, kterou se snaží propagovat i The Blues Foundation nejen v americkém, ale i v celosvětovém měřítku. A že se nám to nějakým zázrakem podařilo v zemi, která je od všech bluesových center tak vzdálená, že ji řada Američanů ani nenajde na mapě. Ostatně, co si budeme nalhávat, stejně jako my na ní třeba nenajdeme Severní Karolínu.
Nic jako předtím
V Americe jsi byl poprvé v životě. Co jsi tam všechno zažil a co to s tebou udělalo?
Jo, v padesáti letech jsem byl poprvé v Americe. A říkám si, že teď už nebude nic, jako bylo předtím, což je sice samozřejmě nadsázka, ale v lecčems ne až tak úplně. Pro mě to bylo strašně důležitý, protože celý život píšu o americký muzice, která je pro mě nejdůležitější. Je mi daleko bližší než třeba anglická. Podílím se na festivalu, který opravdu americkou muziku vysloveně propaguje, takže je to celkem logický.
Už když jsme vylezli z letadla a já jsem poprvé na vlastní oči uviděl ceduli jednosměrky One Way, která je snad v každým americkým filmu, tak se mi rozbušilo srdce a uvěřil jsem, že to fakt existuje. Že to není žádný sen. Strašně důležité pro mě byly takovéhle detaily.
Po návratu se mě někteří lidi ptali na zážitky a říkali mi něco o těch, kteří o Americe měli nějaké představy a když zjistili, že je to jinak, byli zklamaní. Tak to já jsem tedy nebyl. zklamaný ani trochu. Byl jsem tam sice jenom týden, jenom v jednom jediném městě a měl program jediného ladění – muziku. Ale bylo to pro mě takové nakopnutí, že jsem si říkal, že to má smysl, a že to už do důchodu s tou americkou muzikou fakt nějak doklepu.
Radost v baru
Zažil jsi tam nějaký správný rituál, díky kterému by se z tebe už stal opravdický bluesman?
Rituály se dělají přece jenom trochu jižněji, ve státě Mississippi, a voodoo zase v Louisianě… Ale já jsem si osobně přece jenom jeden svůj vlastní rituál udělal. Přes mnohá protivenství, protože bylo těžký se tam dostat přes různé šutry a křoví, jsem si smočil ruce v Mississippi. Když jsem poprvé uviděl řeku, o které zpívá Jiří Suchý, že po ní připlul jazz, tak jsem byl úplně dojatej a v šoku. Strašně mě překvapilo, jaký je to veletok, ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Setkání s tou řekou bylo fakt silný. To byl jediný takový rituál. Ale vlastně svým způsobem bylo rituálem i něco dalšího, co mi tam udělalo radost. Stal jsem se štamgastem jednoho klubu na Beale Street. I v Praze mám radost, když si sednu do podniku, kam chodím častěji, a rovnou mi přinesou to, co tam obvykle piju. V Memphisu jsme každý večer končili v klubu, který se nám líbil nejvíc. Jmenuje se Rum Boogie Cafe a každou noc tam byl bezvadný jam session. A když jsme tam přišli poslední, čtvrtou noc, šel jsem si objednat na bar a servírka mi rovnou nalila to, co jsem pil i předchozí večery. Z toho jsem měl nepokrytou radost. Uznávám, že je to dětinské, ale je to tak.
Je cena Keeping The Blues Alive Award pro festival úplný vrchol bluesové slávy, nebo můžete ještě stoupat někam dál?
Pokud se bavíme o cenách, tak je to maximum, co může takovýhle festival dostat. Neuděluje se dvakrát, je prostě jednou provždy a taky nám ji už nemůžou vzít, což je dobré vědět. Nebo se to aspoň, pokud vím, v historii nestalo, že by se snad někdo „zpronevěřil propagaci blues“ a cenu mu odebrali. Ale samozřejmě se čistě teoreticky můžeme rozrůstat, jenomže to bychom ten festival museli dělat někde jinde, což rozhodně nemáme v plánu. Zůstane na 99 procent v Šumperku v Domě kultury, kde vznikl. Ale pochopitelně, můžeme zkvalitňovat rok od roku, a namyšleně si myslím, že to i děláme. Můžeme zvát a zveme stále známější, kvalitnější a tudíž i dražší interprety.
Co všechno může být blues
O Blues Alive se ví, že dává prostor interpretům, kteří rozhodně nehrají čistě jenom blues. Kde je ta vaše hranice, do níž to je ještě blues, a za kterou to už blues není?
Na to musím odpovědět, že to nedokážu popsat. Možná to ode mě bude znít nafoukaně, ale asi je to tak, že jestli se rozhodnu, že to blues je, a pokusím se to publiku nabídnout jako svoji vizi toho, co všechno může být blues, tak to tak bude. Můj oblíbený muzikant Jan Spálený na podobné otázky říká: „Blues je jenom slovo“, což je podle mě pravda. Snažíme se vyhnout planému „dvanáctkaření“, jak tomu říkáme. Tedy ortodoxní bluesové hudbě, i když tam samozřejmě rok co rok někdo takový také je. Za prvé proto, že to publikum má rádo, a za druhé to na bluesový festival jednoznačně patří – různé varianty chicagského blues, mississippského blues, prostě klasických forem. Ale já i jako posluchač jsem radši, když můžeme udělat jednou z hlavních hvězd festivalu třeba Fantastic Negrita, který má přesahy do všech stran. A snad se úplně nemýlím v odhadu, že to je blues. Což mi ostatně potvrzuje i fakt, že právě dostal podruhé po sobě Grammy v kategorii moderní blues.
Tahle muzika ve své současné podobě prostě už není nic takového, co hraje John Mayall nebo co hrával Muddy Waters. To je klasika žánru, která je super, bez ní by v tomhle oboru nic neexistovalo, ale dneska hudba už přece jenom směřuje někam jinam. A my se to v programu snažíme zachytit a konfrontovat s představiteli té klasiky.
Od devadesátých let se třeba blues začalo míchat s hip hopem. Jednak po rytmické stránce, jednak někteří bluesmani rapují, celkem běžně se používá beatbox, což je taky hiphoperský vynález. A používá se i spousta elektroniky. Když člověk sleduje českou scénu, tak to na ní tolik vidět není, ale jsem rád, že už existují první pokusy. Docela rád bych poukázal třeba na člověka jménem Jan Fic, což je brněnský bluesový písničkář, který vydal před pár měsíci debutovou desku Město. Produkoval mu ji Martin Kyšperský z Květů, a je v ní elektronika a kdeco dalšího. To je jedna z cest, kterými se tahle hudba může odvíjet dál. Mimochodem, zrovna tenhle Honza Fic prošel naší vyhledávací soutěží Blues Aperitiv. Byl jedním z vítězů, a loni si proto zahrál na Blues Alive.
Comments
