Rozhovor s Jiřím Jandou o výstavě Hudba!

Rozhovor s fotografem Jiřím Jandou, který právě v těchto dnech vystavuje své koncertní snímky v Noně na Národní.
/článek o výstavě/

Název výstavy napovídá, že bude obsahovat převážně koncertní fotografie. Na co se mohou návštěvníci těšit?
Když jsem dostal nabídku vystavovat v tak lákavém prostředí, tak jsem neváhal udělat hlubokou orbu v archivech a projít vše, co se na harddisku, zapadlých fleškách i zaprášených šanonech s negativy našlo. I když fotografování už dlouhá léta není tím hlavním, čím bych se zabýval, přece jenom se focení koncertů věnuju už bezmála 30 let, byť s přestávkami, sem tam i poněkud delšími. Takže těch fotek bylo fakt dost. U některých jsem dokonce už po letech zapomněl, že jsem ty koncerty fotil, takže to bylo velmi příjemné překvapení. Ale obecně tam jsou zaprvé zejména snímky z poslední doby, které jsem fotil převážně právě pro Protišedi.cz, obvykle na festivalech jako Metronome, Rock for People, Aerodrome a podobně: David Byrne, Iggy Pop, Lemmy Kilmister, Robert Plant nebo Trent Reznor z Nine Inch Nails. A potom taky starší věci tak z poloviny 90. let – Nick Cave na dávných koncertech v Lucerně, Depeche Mode ještě na Letné, Henry Rollins, Björk zamlada, celkem je toho všeho přesně 60 fotek.

Jaké vlastní hudební snímky máš nejraději?
Nejraději mám obvykle vždycky to, co z přístroje vypadne jako poslední, a teď zase některé z těch fotek, které jsem znovu objevil z archivu. Protože většinu z nich jsem dosud vůbec nikdy neviděl – fotil jsem tehdy muziku zejména pro různé deníky a vždy bylo nutné ihned vybrat fotku tak, aby dobře vyšla v novinách. Takže naprostá většina políček na negativu se vůbec nezpracovávala a teď dostaly šanci vyniknout i trochu jiné snímky, které by se třeba do novin moc nehodily. Pár jsem jich proto až dnes viděl na papíře poprvé až teď. Jinak na každé fotce jsou vždycky nějaké drobné chyby, vždycky si říkám, co mohlo být lepší. Jedině u asi sedm let starého snímku Johna Calea z festivalu v Trutnově jsem stále spokojen a myslím, že je vyfocen na hranici mých možností. Ale zase je mi líto, že takové nejsou i všechny ostatní. Mimochodem, právě tehdy jsme se potkali pod pódiem a já jsem ti nabídl, že ti pošlu obrázek do Protišedi, takže je to úplně první věc, která mi tady na tvém webu vyšla. A pak mám vlastně rád i další fotku,která je taky z Trutnova, jak Václav Havel tluče na barely Internacionálu na koncertě undergroundové kapely The Hever and Vazelína Band. Připadne mi dnes mnohem víc symbolický než tehdy, když jsem ho vyfotil.

foto: Korn, Jiří Janda

Co fotíš kromě muziky?
Soustavně toho moc nefotím, protože na to není čas. Rodina by o tom mohla vyprávět – starší dcera měla maturitní ples někdy před měsícem a na fotky musí, chudinka, stále čekat. A manželka na fotky z letu balónem nad Francií při svatební cestě musela rovnou zapomenout, protože jsem si tam jel od nekonečného focení odpočinout a foťák tehdy asi nějak zůstal doma. Takové věci se mi stávají pořád, ale teď už to ani tak moc nevadí, protože v nouzi pomůže mobil. Hodně cestuju vlakem, obvykle z práce v pozdních večerních hodinách, a protože tam na oknech občas vznikají zajímavé odlesky, fotím si je na mobil a upravuju v Instagramu. Známému, který dělá kurátora výstav, se to líbilo, tak jsme udělali výstavku na domácí půdě v Mělníku, nazvali jsme ji Courákem z Vysočan. Ty fotky jsem vystavil i v lednu v klubu Kaštan a protože pořád přibývají, obměněná a doplněná série bude o prázdninách k vidění i v knihkupectví Samsa v pasáži u Václaváku.

Čemu tě naučila práce v agenturách, a co práce v rozevlátějších médiích, jako byly hudební magazíny?
V agentuře – České tiskové kanceláři – jsem pět let dělal zpravodaje zaměřeného na pokleslé hudební žánry, tedy populární hudbu. K tomu jsem si jakožto vysloužilý fotoreportér s sebou nosil foťák a fotil, navíc jsme natáčeli různé krátké rozhovory, které potom mohla používat rádia. Takže bylo nutné být rychlý a spolehlivý, umět se rychle rozhodnout, co je třeba udělat, a pak to opravdu udělat. A hlavně si z toho pak nedělat těžkou hlavu. Tohle všechno se naštěstí celkem hodí i v běžném občanském životě. Focením pro hudební časopisy jsem kdysi začínal – fotky mi vycházely v Melodii, Rock & Popu a někdejším časopisu Bang! Ale tu jejich rozevlátost vlastně ani moc nemůžu posoudit, protože jsem do redakce obvykle jenom přinesl fotky a někdy dostal nějaký honorář a redakční život šel dost mimo mě. Ovšem ne tak život v denících, kde jsem tehdy začal pracovat, tam to bylo rozevláté až až. Když jsem se teď po čtvrtstoletí to prostředí tištěných novin vrátil, tak některé příběhy z devadesátek jsou pro mladé kolegy už neuvěřitelné.

Proč ses rozhodl pro velkou výstavu a jaké období pokrývá?
Ta výstava vlastně vznikala docela dlouho, a to podobným způsobem jako ta s vlakovými obrázky. Nejprve jsem v roce 2015 dostal od kamarádů nabídku vystavovat v knihkupectví Želví doupě v Mělníku, kde bydlím. Probral jsem fotky z posledních let, zpracoval a nechal vytisknout. Visely tam celé léto a viděli je známí, potom je chtěli vystavit také v Samse a v kavárně pro pejskaře na Vinohradech. Na obě výstavy jsem přidělal nejnovější obrázky a soubor snímků zlehka bobtnal. A ve větším rozsahu jsem jej potom vystavil ve Společenském domě v Kolíně a Domě kultury v Kroměříži. Pak jsem měl dojem, že to už usnulo, ale mýlil jsem se, přišla nabídka do Café Nona. Takže jsem nechal přidělat čtyři fotky ve velkém formátu a přidal i ty černobílé ze svého fotografického pravěku. A těší mě, že o ně mají na různých místech zájem dosud, už se něco rýsuje i na podzim.

Kdy jsi přešel z filmu na digitál, jaké to bylo?
Bylo to současně těžké i snadné. Těžké proto, že mě před 20 lety vyhodili z Lidových novin, a tím skončila moje kariéra profesionálního fotoreportéra. Potom jsem se z fotografa stal redaktorem a dokonce svět médií na čas opustil a věnoval se důležitějším věcem, třeba rodičovské dovolené. Odcházel jsem ze světa analogové fotografie a po čtyřech letech přišel do světa té digitální, nic nebylo jako dřív. Důležité pro mě je, že teď už veškeré focení dělám čistě pro radost, nemusím si z toho dělat těžkou hlavu, že třeba něco nevyjde. Ale naštěstí to pořád celkem vychází.

foto: John Cale, Jiří Janda

Jakou techniku teď využíváš?
Technika je drahá a při provozu celkem početné rodiny mi na novou nezbývá, takže fotím na hodně obstarožní Nikon D50. Zatím se nerozpadl, ale už k tomu má zdatně nakročeno. Rozhodně je to vybavení o několik tříd horší, než má většina kolegů, s nimiž se potkávám pod pódiem na koncertech. Věřím, že na fotkách to snad až tak moc vidět není.

Co si myslíš o dnešních retro trendech a oblibě analogu?
Retro miluju, ostatně na mně samotném je na první pohled vidět, že sám jsem dost retro, takže to jedině podporuju. Kdybych měl čas, tak se tomu věnuju sám, ale nestíhám. Hluboko pod naším obrovským letištěm mám doma složený zvětšovák a další vybavení fotokomory, takže se k tomu třeba někdy vrátím. Ale dalších věcí, do kterých bych se podobně chtěl pustit, je asi dvacet, takže kdo ví, zda k tomu dojde. Ale zůstávám optimistou, byť opatrným.

Jaký máš vztah k fotkám z mobilů?
O mobilech tady už byla řeč. Podle mě to fotografii obohacuje, že je už otevřená úplně každému. Člověk nemusí překonávat žádnou bariéru, kdysi byl fotoaparát drahá věc, kterou si každý nemohl dovolit. Na druhou stranu si potom každý hned po pár selfíčkách myslí, že je fotograf, což přece jenom nemusí být pravda. A samozřejmě uznávám, že to hrozně zkomplikovalo život opravdovým profesionálům. Což ale mě naštěstí už dvacet let trápit nemusí. Když vás odněkud vyhodí včas, může vám to někdy celkem ulehčit situaci.

Co plánuješ dál?
Já toho obvykle moc neplánuju, věci ke mně přicházejí samy, nebo mě to k něčemu žene. Teď mám už delší dobu náladu, pustit se do linorytů, ale nějak na to nezbývá čas. A v poslední době mě dost baví dělat větší rozhovory zejména tady na Protišedi.cz, protože se potkávám s lidmi, kteří mě opravdu zajímají. Co si budeme povídat, s opravdu zajímavými a inspirativními lidmi se nepotkáváme každý den, natož aby měli důvod se nám s něčím svěřovat. A teď mám zrovna pár hodně zajímavých jmen v záloze.

Které tři kapely tě poslední dobou nejvíc baví?
Já jsem v tomhle dost tradicionalista, takže poslouchám spíš starší věci, navíc zejména z vinylů. Co mě zaujalo teď v posledních dnech – koncert Larkin Poe v Akropoli, deska Povodí Ohře a po rozhovoru s pány z Kafka Bandu se moc těším na jejich Ameriku.

Comments

comments