Rozhovor: Romská prozaička Iveta Kokyová

29 října, 2025
Redakce
knihy, rozhovory, vzdělání

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Iveta Kokyová (1972) patří mezi výrazné osobnosti současné romské literatury. Prozaička, básnířka a lektorka romského jazyka prošla pestrou životní cestou – od práce strojní mechaničky a terénní pracovnice až po moderátorku Romea TV a absolventku romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Romština jako jazyk literatury

Do literatury vstoupila dvojjazyčnou tvorbou, v níž často propojuje romštinu a češtinu. Její texty vycházejí v nakladatelství KHER i v médiích jako Romano voďi, A2 nebo Romea.cz.

Na Mezinárodním dni romského jazyka, který se bude slavit 5. listopadu na Filozofické fakultě UK, bude Iveta akci moderovat v romštině i v češtině. Publikum seznámí s romštinou a její historií a naučí ho také několik základních frází.

S Ivetou jsme si povídali u příležitosti tohoto dne, jenž připomíná rozmanitost a živost romštiny – nejen jako komunikačního prostředku, ale i jazyka literatury.

Akce Mezinárodní den romského jazyka na FF UK se letos koná i díky vám a vašim kolegům z romistiky – co pro vás osobně tento den znamená?

Vzhledem k tomu, že romský jazyk, konkrétně severocentrální romština, se postupně vytrácí, znamená pro mě Mezinárodní den romského jazyka především příležitost k podpoře a uchování našeho největšího kulturního bohatství. Je mi velkou ctí představit veřejnosti na akademické půdě alespoň základy romštiny a přispět tak k jejímu zachování. Tento den pro mě má hluboký osobní význam.

Proč je podle vás důležité, aby se romština připomínala i v akademickém prostředí, jako je Filozofická fakulta?

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se romština vyučuje, což je v českém kontextu poměrně výjimečné. Považuji za velmi důležité, aby se tento jazyk vyučoval stejně jako jiné cizí jazyky. Akademické prostředí zároveň nabízí prostor pro rozvoj romštiny i na odborné úrovni – nejen v každodenní mluvě, ale také v publikacích a vědecké činnosti.

Co vás přivedlo ke studiu romistiky?

Především touha po informacích – byla jsem lačná poznat více o romské historii a kultuře. Zároveň jsem tehdy pracovala v organizacích, které se věnovaly práci s Romy, a zajímalo mě, jak se romština vyučuje na univerzitní úrovni.

Když jsem dělala přijímací zkoušky na romistiku na Filozofické fakultě UK, zeptali se mě u pohovoru, proč jsem si tento obor vybrala. Odpověděla jsem, že se mi nelíbí, že romštinu často vyučují neromové, a že já budu ta, která ji jednou bude učit. Řekla jsem to tehdy s nadsázkou – a světe div se, nakonec jsem skutečně romštinu (severocentrální i severovlašskou) vyučovala v konverzačních kurzech.

Lidé bývají často překvapeni, že romština má osm pádů, dva rody a čtyři časy

Když o romštině mluvíte s lidmi mimo romskou komunitu, co je nejčastější překvapení, které si odnášejí?

Lidé bývají často překvapeni, že romština má osm pádů, dva rody a čtyři časy – tedy poměrně složitý gramatický systém.

Můžete uvést nějaká slova nebo výrazy, které běžně používáme, aniž bychom tušili, že pocházejí právě z romštiny?

Například výrazy chálka (jídlo, od infinitivu te chal – jíst), kérka (tetování, od te kerel – dělat), velký kulový (ve významu „velký exkrement“, od khul), čokl (pes, od džukel), benga (policie, zlí lidé, čerti), čorka (krádež, od te čorel – krást) nebo love (peníze). Mnoho lidí vůbec nenapadne, že tato slova mají původ právě v romštině.

Často píšete dvojjazyčně – co rozhoduje o tom, v jakém jazyce příběh vznikne?

Hodně záleží na mém rozpoložení a na tom, jak intenzivně chci vyjádřit své myšlenky a emoce. Některé texty vznikají v češtině, obvykle na základě prožitých situací z neromského prostředí. Když text vzniká nejprve v romštině, je to většinou proto, že vychází z romského prostředí nebo kultury.

Jsou momenty, kdy se určité myšlenky a pocity snadněji vyjadřují romsky, a jiné zase česky – právě to dvojjazyčné prolínání dává textům jejich specifickou sílu.

Co podle vás může pomoci tomu, aby se romská literatura dostala k širšímu publiku – nejen do specializovaných časopisů a nakladatelství?

Podle mého názoru je klíčové, aby romská literatura byla prezentována v běžném kulturním prostoru stejně jako literatura jiných autorů. Může tomu pomoci například zařazení romských knih do školních osnov, do veřejných knihoven a do programů literárních festivalů. Důležitá je také spolupráce s mainstreamovými nakladatelstvími, propagace prostřednictvím médií a recenzí a využití moderních forem, jako jsou audioknihy či e-knihy, které mohou oslovit širší publikum.

Zároveň je potřeba, aby romští autoři dostávali prostor a podporu k psaní a publikování – tím se nejen uchovává kulturní dědictví, ale literatura se stává živou a dostupnou pro všechny čtenáře.

Jakou knihu nebo povídku byste čtenářům osobně doporučila?
Mohla bych doporučit mnoho knih od romských autorů, ale teď mě napadá především má oblíbená spisovatelka Tera Fabiánová a její kniha Sar me phiravas andre škola („Jak jsem chodila do školy“).
Příběh se odehrává před druhou světovou válkou a vypráví o sedmileté dívce, která si myslela, že když bude jen sedět v lavici, veškeré vědomosti se jí samy dostanou do hlavy. Kniha zároveň citlivě popisuje chudobu na Slovensku, kdy si rodiče nemohli dovolit svým dětem pořídit do školy téměř nic.

Druhou knihou, kterou ráda doporučuji, je román Sudba Ursitorů od Matéa Maximoffa (olašského Roma). Příběh sleduje život Roma Arnika, jehož osud je předurčen mytickými bytostmi „ursitory“ a je spjat s hořlavým kusem dřeva. Maximoff zde zpracovává romskou legendu a přetváří ji do osudu jedince, který se odváží porušit nepsané zákony svého lidu, čímž zažívá tragédii. Knihu napsal v roce 1937 během pobytu ve vězení.

Obě knihy čtenářům otevírají pohled na romskou kulturu, historii a životní zkušenosti – ať už z pohledu dětského hrdiny, nebo z perspektivy legendárního příběhu.

A nakonec – co byste chtěla, aby si lidé o romském jazyce a jeho síle odnesli právě z této akce?

Ráda bych, aby si lidé z této akce odnesli především to, že romština není jen nějaká hantýrka, ale plnohodnotný jazyk stejně hodnotný jako kterýkoliv jiný. Zároveň bych byla moc ráda, kdyby se naučili alespoň několik základních frází, například: Lačho ďives – dobrý den, Sar sal? – jak se máš?, Khatar sal? – odkud jsi?, nebo Sar pes vičines? – jak se jmenuješ? atd.

Chci, aby si lidé odnesli dobrý pocit z toho, že s nimi v této zemi žijí lidé s jiným jazykem i kulturou, a že rozmanitost je něco, co nás všechny obohacuje.