Tanec na pomezí: Tragikomedie Annette Messager

Tenhle měsíc jsem začala psát bakalářskou práci. Pokud jste si něčím podobným sami prošli, víte, že to vyžaduje ponořit se do určitého tématu tak hluboko, až to hraničí s posedlostí. Každá pořádná cesta do králičí nory ovšem vyžaduje odhodlání. Mým tématem je liminalita – stav „mezi dvěma světy“, transformační chaos, který se odehrává mezi dvěma obdobími pevně daného řádu. Tradičně se o liminalitě uvažovalo především v souvislosti s přechodovými rituály, jako jsou křty, bar micva nebo svatby. Postupně však tento pojem pronikl do širšího kulturního povědomí a začal se používat také pro označení prostorů, časových období nebo stavů bytí. Zajímá mě především místo liminality v současné kultuře a to, co její všudypřítomnost v moderním světě vypovídá o naší současné, poněkud zmatené době i o možné budoucnosti.

Problém s tak hlubokým ponořením do jediného tématu spočívá v tom, že ho člověk začne vidět všude – někdy dokonce i tam, kde vůbec není. Ukázkový příklad konfirmačního zkreslení. Ujišťuji vás však, že tentokrát o takový případ nejde. Jak jsem zdůrazňovala už v předchozích článcích, všechno spolu souvisí. Výstava Tragikomedie Annette Messager v Kunsthalle Praha je liminalitou přímo prostoupená. Umělkyně rozehrává protikladné myšlenky a vytváří díla, která se nacházejí někde mezi nimi. Diváka tak vybízí, aby se na tyto myšlenky podíval novým, potenciálně proměňujícím způsobem.

Pinocchiův paradox a tíseň liminality

Výstava začíná Pinocchiem, který je sám o sobě liminální postavou. Nachází se mezi člověkem a loutkou a podle Messager představuje „dva extrémy lidského údělu“: na jedné straně rozpustilost a nepoctivost, na druhé nevinnost a touhu. Pinocchio proto zakouší odcizení a ocitá se v postavení vyvrhele, což je další charakteristický rys těch, kteří ve společnosti nejsou ani zcela vyloučeni, ani plně přijati.

Messager zachycuje tíseň této zkušenosti v instalaci Promenade de Pinocchio, v níž se části loutkového chlapce nacházejí mezi hromadami měkkých plyšových materiálů. V jednu chvíli je Pinocchio vlečen kupou polštářovitých bloků, aby se na druhé straně znovu vynořil a celý cyklus se opakoval. Instalace tak názorně představuje jeho situaci, z níž není úniku.

Lidské bytosti se neustále potýkají s vnitřními rozpory. Podle úhlu pohledu může být tato skutečnost osvobozující i matoucí. Carl Gustav Jung by pravděpodobně tvrdil, že právě tato rozporuplnost nás činí jedinečně lidskými. Paradox chápal jako základní vlastnost existence, kterou je třeba respektovat a pochopit, nikoli jako chybu, kterou musíme napravit.

Tvorba Messager vychází z podobného pohledu, zároveň však neopomíjí naši stejně silnou touhu po řádu a jednoznačnosti. Liminalita má své místo uvnitř určité struktury z dobrého důvodu. Jak ukazuje Pinocchiův příběh, setrvávání v trvalém liminálním stavu může být pro jednotlivce hluboce izolující a skličující. Podle řady antropologů se liminální zkušenost stává naplňující teprve tehdy, když se člověk vrátí do uspořádaného světa proměněný a obnovený. Představte si návrat domů po dlouhé cestě, kdy člověk pociťuje velkou úlevu z návratu k běžnému životu a každodennímu rytmu.

Messager jako šibalka

Messager si však často tropí žerty ze způsobů, jimiž se společenský řád projevuje. Právě proto si v sedmdesátých letech vysloužila v uměleckém světě označení „šibalka“ či „podvodná obchodnice“. Její hravost a ironie jsou zvláště patrné v dílech Le Femme et? a Le Approches, v nichž zesměšňuje posvátnost a mystifikaci lidského těla.

Na rozdíl od Pinocchia se postavě šibala v liminalitě daří. Nejčastěji bývá přirovnávána k shakespearovskému šaškovi. I šibalové stojí na okraji společnosti, právě díky tomu však často mají přístup k pravdám, které těm, kdo žijí uvnitř zavedeného společenského řádu, zůstávají skryté.

Messager v duchu této tradice přistupuje k intimitě s ironickým nadhledem. Na svých fotografiích ženských aktů zasahuje do těl modelek kresbami připomínajícími graffiti. Jako by tím naznačovala, že sami sebe bereme příliš vážně právě ve chvílích, kdy jsme nejzranitelnější.

Velryby, mniši a kasina

Ve vyvrcholení výstavy se Messager znovu vrací k Pinocchiovi. Tentokrát ho nacházíme v břiše velryby, kde se konečně setkává se svým otcem Geppettem.

Ve velké temné místnosti návštěvníky obklopuje průsvitná červená látka, která pokrývá podlahu posetou svítícími tvory připomínajícími hmyz. Ze vzdálenější místnosti proudí vzduch, který látku rozhýbává, takže připomíná vnitřek živého organismu s dokonale fungující trávicí soustavou.

Messager si znovu pohrává s dvojznačností. V břiše velryby zdůrazňuje okamžik hrůzy i něžného shledání z Pinocchiova příběhu. Nejvíce mě však na tomto díle zaujal jeho název: Casino.

Kasino má pro Messager protikladné významy. Představuje místo zábavy a touhy, ale také chaosu a dezorientujícího rozptýlení. Pinocchio tak uprostřed chaosu nachází v „kasinu“ konečné naplnění, když se setká se svým otcem.

Messager však klade otázku: „Co se stane, když se naše nejhlubší touhy naplní v těch nejskrytějších zákoutích, v ‚břiše velryby‘? A když nakonec najdeme cestu ven, jako se to podaří Pinocchiovi, zanecháme tam i své touhy?“

Derek Thompson ve své eseji The Monks in the Casino (Mniši v kasinu) odpovídá na tuto otázku poněkud cynicky. Současný lidský úděl, zejména úděl mužů, popisuje jako stav současného rozptýlení a vyhýbání se riziku.

Lidé se v tomto dvojím rozpoložení stávají „mnichy v kasinu“. Snadno a dobrovolně se vzdávají skutečného lidského kontaktu, protože kasino jim nabízí bezpečnější alternativu: digitální svět.

Pinocchiův příběh má zjevné paralely s biblickým příběhem proroka Jonáše a jeho nešťastného setkání s velrybou. Pinocchio nakonec unikne z liminálního „kasina“ s naplněnými touhami, proměněný a poučený. Zanechá za sebou své nezbedné chování, začne pečovat o nemocného otce a promění se ve skutečného chlapce.

Thompsonovi mniši však zůstávají uvězněni v kasinu. Jejich skutečné touhy – po blízkosti, intimitě a dobrodružství – se v něm nenaplňují. Dostávají pouze jejich napodobeninu.

Kasino nabízí rychlé dávky slastného dopaminového očekávání, otupuje vědomí skutečné osamělosti a vytváří stav odříkání a téměř meditativního rozpuštění ega, o jakém by se mohlo zdát i Tomáši Akvinskému.

Kláštery rozptýlení

Na rozdíl od Pinocchia mniši v kasinu nikdy neopustí břicho velryby, a proto nikdy neprojdou proměnou. Zůstávají uvězněni v trvalém liminálním stavu.

Mniši jsou dobrovolně liminálními bytostmi. Doufají, že svůj přechodný stav překonají oddaností božství, skrze něž má po smrti přijít konečná proměna. V kasinu však vždy vyhrává provozovatel.

Chaotická a rozkladná povaha liminálních stavů může mít očistný účinek, zároveň však vytváří ideální podmínky pro manipulaci a nátlak.

Přitažlivost online života, který uspokojuje naši touhu po zážitcích podobně jako kobliha hlad, je výsledkem obchodního modelu založeného na získávání pozornosti. V této hře vítězí platformy, které dokážou vyvolat největší závislost.

Liminální zkušenost se tak hroutí sama do sebe a stává se svou vlastní znepokojivou napodobeninou. Chaos už neslibuje obnovu, ale ustrnutí.

Jednotlivci uvěznění v těchto stavech se začínají podobat Pinocchiovi na začátku příběhu: jsou odcizení, zmatení a uchylují se ke klamu.

Budoucnost je lidská

Jak tedy znovu získat možnost rozhodovat o vlastním životě uvnitř kasina? V břiše velryby? V nejistém liminálním stavu? Existuje cesta ven, a pokud ano, jak z něj vyjít proměnění, a ne zranění?

K mé smůle, alespoň pokud jde o bakalářskou práci, Tragikomedie žádnou konkrétní odpověď nenabízí.

Taková je však povaha kvalitního umění, jaké vytváří Messager. Odmítá nutnost pevného řádu a vybízí nás, abychom přijali složitost vlastní lidské existence.

Liminalitu totiž nelze jako pojem zcela jednoznačně vymezit. Někdo by mohl tvrdit, že celý život je liminální, protože přítomnost představuje prostor mezi minulostí a budoucností. Jiní by v ní viděli pouze vznešenější označení syndromu Petra Pana: neschopnosti dospět a odmítání přizpůsobit se společenským očekáváním.

Ať už se přikloníme k jakémukoli výkladu, samotná debata poukazuje na složitost lidské zkušenosti.

Když začneme tuto schopnost komplexního prožívání zkoumat, místo abychom sami sebe omezovali na pevně dané identity a vnitřní struktury, možná nám otevřenost vůči naplňujícím liminálním zkušenostem poskytne nástroje potřebné k proměně – jak osobní, tak společenské.