Tip na výstavu: Words of a Poem Should Be Like Glass, galerie Hunt Kastner

Skupinová výstava Words of a Poem Should Be Like Glass se zaměřuje na sklo jako materiál i jako významový a

symbolický fenomén. Představuje umělce a umělkyně různých generací, kteří s jeho materialitou pracují z rozličných

perspektiv a prostřednictvím různých médií.

Sklo je zde chápáno nejen jako tradiční výtvarný materiál s hlubokými kořeny

v tuzemském prostředí, ale také jako nositel specifických vlastností, jako jsou transparentnost, křehkost či odraz, které

otevírají širší úvahy o viditelnosti, prostoru a vnímání. Výstava navazuje na každoroční dramaturgii galerie Hunt Kastner,

která prostřednictvím tematicky vymezených skupinových projektů představuje zvolené téma v širším kontextu.

Dominika Dobiášová (nar. 1996)

Tvorba Dominiky Dobiášové je charakteristická pro svou stylizaci a osobitý vizuální jazyk, v němž se prolínají odkazy ke

gotice, prerafaelismu, surrealismu, secesi či neoromantismu. Její díla často pracují s na první pohled snovými výjevy, ale

při bližším pohledu odhalují podobenství, která se soustředí na psychologii postav a kritickou reflexi společenských

struktur. Důležitou roli v autorčině praxi hraje materiál – sama si vytváří dřevěné rámy a vedle malby se dlouhodobě

věnuje také objektům z kovu a skla. K těmto materiálům se systematicky vrací od své diplomové práce z roku 2022,

prezentované v Galerii mladých TIC Brno. Objekt Weight Is Being Served tuto linii dále rozvíjí a přenáší motivy známé z

autorčiných obrazů přímo do fyzického prostoru. Ocelová postava číšníka nese talíře s těžkými, individuálně odlévanými

skleněnými objekty v podobách ovoce, ňadra a obličeje, čímž Dobiášová navazuje na svá starší plátna Hunter, Witch and

Picker či Perfect Trapper. Figuru číšníka lze chápat jako symbol práce a moci v rámci společenského a ekonomického

systému: ačkoli působí jako ten, kdo má v kontextu pracovního prostředí určitou kontrolu, tím, komu a jak slouží, je

nakonec prostřednictvím své práce podřízený ostatním. Objekt tak poukazuje na iluzi osobní moci a na pasivní přijímání

vykořisťování – jak vlastního, tak i cizího.

Peter Dreher (1932–2020)

Peter Dreher studoval v letech 1950–1956 na Státní akademii výtvarných umění v Karlsruhe a později zde v letech 1968–

1997 působil jako pedagog. Jeho tvorba je známá především svou oddaností malování stejného námětu po dlouhou

dobu, který ztvárňuje s jen nepatrnými variacemi. Toto odhodlání našlo vyjádření v celoživotním projektu Tag um Tag,

guter Tag (Den za dnem, dobrý den) realizovaném v letech 1974–2014, v němž Dreher namaloval více než 5 000 verzí

jednoduché sklenice s vodou položené na stole ve svém ateliéru v Černém lese. Opakované navracení se k jedinému

motivu Dreherovi umožnilo intenzivně se soustředit na samotné malířské řemeslo. Ačkoli předem znal svůj námět, musel

pokaždé znovu objevovat, jaký způsob bude pro konkrétní situaci nejvhodnější. Dreherovy obrazy tak byly nástroji

pozornosti nejen pro něj samotného – i dnes pozorovatele vyzývají ke kultivaci a udržení vlastní pozornosti.

Dalibor Chatrný (1925–2012)

Dalibor Chatrný je jednou z nejvýznamnějších osobností poválečného českého umění a byl klíčovým členem brněnské

umělecké scény. Od konce 50. let se přesunul od figurace k abstrakci a vyvinul systematický a experimentální přístup k

médiím, materiálům a samotnému procesu umělecké tvorby. Ačkoli jeho tvorba vycházela z grafiky, zahrnovala kresbu,

malbu, objekty, instalace, akce, fotografii, text a práci s přírodními silami. Přiblížil se rovněž land-artu: kromě utopických

projektů vznikly skutečné krajinné realizace, ve kterých k práci s prostorem využíval optický jev zrcadlení. Zrcadla

v krajině (1974), série z kláštera Rosa Coeli (1996), stejně jako Zrcadlové objekty (1974) vytvářejí dočasné realizace, ve

kterých kulatá zrcadla iluzivně sjednocují prostor za nimi a před nimi: „Zrcadlo není pouze dekorativní záležitostí,

vykonává funkci koláže. Postavím-li před sebe zrcadlo, v jedné rovině, mám prostor před sebou a zrcadlový prostor za

sebou.“

Kristina Láníková (nar. 1988)

Kristina Láníková absolvovala doktorské studium na pražské AVU, současně se věnuje výtvarnému umění a psaní poezie.

Ve své tvorbě zachází s textem, materiálem a sériovostí. Často také s redukcí, apropriací a abstrakcí, přičemž obraz a

text autorka chápe jako vzájemně se formující složky jednoho celku. Využívá převzaté jazykové fragmenty z

každodenního, reklamního či medicínského prostředí, které materializuje do křehkých objektů ze skla či dalších materiálů,

například kůže. Ústředními tématy Láníkové jsou zranitelnost, nemoc, péče, tělesná zkušenost a intimita, a to ve vztahu

mezi soukromou a veřejnou sférou. Autobiografické prvky a vlastní záznamy používá jako tvůrčí a konstrukční pomůcky.

Obrací se kriticky k mocenskému postavení farmaceutického průmyslu a nárokům na léčení v pozdním kapitalismu. To se

odráží rovněž v instalaci Skleněné obaly od psychofarmak (2020) – rozložených krabičkách od léků, které v minulosti

užívala, a v poměru 1:1 převedla do skla. Kompletní instalace čítá sedmnáct následujících léčiv: Abilify, Apaurin, Asduter,

Citalopram, Cipralex, Dormicum, Escitalopram, Pirabene, Rivotril, Seropram, Seroquel Prolong, Zeldox, Ziprasidon Mylan,

Zolpidem, Zykalor, Zyprexa, Zypsilan.

Stanislav Libenský (1921–2002) & Jaroslava Brychtová (1924–2020)

Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová patří k nejvýznamnějším osobnostem českého i světového sklářského umění.

Jejich dlouholetá spolupráce zásadně proměnila vnímání skla jako autonomního sochařského média, zejména díky

průkopnické technice tavené plastiky. Společně vystavovali po celém světě a jejich díla jsou zastoupena v předních

muzeích. Významná byla také jejich pedagogická činnost v ateliéru skla na pražské UMPRUM, kde ovlivnili celé generace

umělců. Jejich spolupráce byla neustálým rovnocenným dialogem mezi ideou a hmotou. Libenský byl především autor

koncepce: vytvářel kresby, modely a určoval základní tvar, proporce, práci se světlem a prostorem. Brychtová tyto vize

převáděla do fyzické reality skla – měla mimořádné technické znalosti tavení skla do forem, řešila konstrukci sádrových a

šamotových forem, technologii tavení, chlazení i finální opracování. Libenského návrhy tak technologicky „překládala“ a

upravovala, aby byly realizovatelné, přičemž tato technologická rozhodnutí zásadně ovlivňovala výsledný tvar, strukturu i

výraz díla. T – Prostor (1997) je předlohou Libenského pro stejnojmenný skleněný jednodílný a větší trojdílný objekt, který

společně vytvořili.

Ján Mančuška (1972–2011)

Text a film jsou hlavními složkami děl Jána Mančušky, jejichž specifická instalace často zahrnuje architekturu a prostor

daného místa. Specifické uspořádání těchto jazykových či obrazových prvků, vytváří jistý percepční stav – účinek děl je

podmíněn pohybem diváka v prostoru nebo ve vztahu k dílům. Výsledná dramaturgie objektů, vět a jejich vzájemné

působení tak vede ke zvláštnímu napětí, které se v představivosti diváka promítá do fiktivních, filmových sekvencí. Pro

svou tvorbu používal ty nejobyčejnější věci každodenní potřeby. Zkoumání a vizualizace jazyka prostřednictvím vyprávění

příběhů je leitmotivem, který se prolíná celou Mančuškovou tvorbou. Šestnáctidílná sekvence černobílých fotografií The

Sought-After Object (Hledaný předmět, 2010) připomíná filmový storyboard. Textové fragmenty, které jsou zpočátku bez

jakéhokoli rozeznatelného kontextu integrovány do uspořádání každodenních předmětů, se nakonec ukážou jako části

příběhu. Tématem díla je hledání objektu, který si však diváci mohou nakonec představit pouze ve své mysli.

Markéta Othová (nar. 1968)

Markéta Othová studovala v Ateliéru filmové a televizní grafiky a v Ateliérui Ilustrace a grafiky na pražské Vysoké škole

uměleckoprůmyslové. Věnuje se velkoformátové fotografii, kterou obvykle prezentuje v cyklech uspořádaných v řadách či

rastru. Větší cykly vystavovala vždy pouze jednou, a to v konkrétním prostoru, pro který byly koncipovány. Daná situace

proto byla spíše akcí než výstavou fotografií. Formální jednoduchost a čistota, se kterou pracuje, se rovněž promítají do

osobitého způsobu fotografování a kompozičních strategií. Její fotografie vytvářejí jak vnější, tak vnitřní (obsahové)

asociace, které autorka propojuje v archivních cyklech. Fotografie váz, misek a skleněných objektů 1933 (2015) svého

zesnulého otce prezentovala po delší době ve formě charakteristických černobílých velkoformátových fotografií, od nichž

v posledních letech upouští a posouvá se k barvě či menšímu formátu. V případě Bez názvu (2017) zůstává zásadním

momentem celého souboru vědomé nakládání se specifickými vlastnostmi fotografie: třebaže se jedná o snímky užitého

umění, umělkyně se vyhýbá technicky preciznímu zpracování. Skleněné objekty zachycuje jako minimalistická zátiší a své

vymezení se vůči tradici klasické fotografie podtrhává použitím billboardového papíru.

John Smith (nar. 1952)

John Smith byl ve svých formativních letech inspirován konceptuálním uměním a avantgardním strukturálním filmem, ale

fascinovala ho také působivá síla vyprávění a mluveného slova. Je emeritním profesorem výtvarného umění na University

of East London, přednášel také na Central Saint Martins. Vytvořil rozmanité dílo čítající přes šedesát filmových snímků,

které boří hranice mezi dokumentem, fikcí, reprezentací a abstrakcí. Jeho pečlivě zpracované filmy, často zakořeněné v

každodenním životě a osobních zkušenostech, hravě zkoumají a odhalují jazyk kinematografie. V krátkém filmu The Kiss

(1999) se pomalu otevírá lilie, zvuk připomínající dýchání v zvukové stopě jí dodává téměř lidskou přítomnost. Zvuk a

pohyb ustanou, když dosud neviditelná skleněná deska praskne. Tento efekt je nejen ikonoklastický v původním smyslu

slova „rozbití obrazu“, ale vede také diváka k zamyšlení nad mírou umělosti v celé dnešní „přírodě“. Delší ze snímků, Slow

Glass (1988–1991), je experimentálním dokumentem, který představuje diskusi o výrobě skla jako způsobu zkoumání

paměti a transformace. Plný typického humoru, slovních hříček a vizuálních narážek, tematizuje závažnější otázky

městské transformace a hodnotu řemesla.

Jana Svobodová (nar. 1995)

Jana Svobodová je absolventkou ateliéru Socha 2 na pražské AVU, součástí jejího studia byla také stáž na UMPRUM v

Ateliéru skla, která ovlivnila její přístup k materiálu. Její tvorba se od počátku pohybuje na pomezí malby, instalace a

sochařství, kde se jednotlivé disciplíny prolínají a vstupují do vzájemného dialogu. Ohledávání materiálů, experiment a

zkoumání řemesla jsou pro její práci charakteristické a úzce souvisejí s touhou poznat podstatu věcí, jejich strukturu a

vnitřní vlastnosti. Dílo Kapka (2023) vychází z dlouhodobého autorského projektu, v němž umělkyně hledá odpověď na

zdánlivě jednoduchou otázku: jak zachytit kapku vody? Autorka v ní hledá obecně sdílený a univerzálně srozumitelný jev,

skrze který je možné komunikovat napříč jazykovými, kulturními i individuálními rozdíly. Prostřednictvím výchozí otázky v

průběhu výzkumu dospěla k symbolu slzy – médiu komunikace a nositele emocí, paměti a lidské zkušenosti. Zvolený

princip dlouhodobého, soustředěného broušení jednoho kusu skla představuje proces plně kontrolovaný a nepřetržitě

propojený s fyzickou i mentální přítomností umělkyně. Svobodová tímto dílem zároveň navazuje na předchozí práce

zaměřené na vnitřní krajiny a intimní výpovědi, v nichž se osobní zkušenost přirozeně proměňuje v univerzálně čitelný

symbol.

Výstavní architektura: Adam Rýznar, Sofie Gjuričová

Words of a Poem Should Be Like Glass

14/2 — 31/3/2026

Dominika Dobiášová, Peter Dreher, Dalibor Chatrný, Kristina Láníková, Stanislav Libenský & Jaroslava Brychtová,

Ján Mančuška, Markéta Othová, John Smith, Jana Svobodová

Comments

comments