Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Tip na výstavu: Oh, to je lehké

foto: pořadatel akce
foto: pořadatel akce

Na výstavě Oh, to je lehké / Oh, it is easy, jejímiž kurátory jsou Pavel Büchler a Mariana Serranová, jsou představena díla jedenácti mladých umělců z Prahy a Manchesteru. Výstava tak konfrontuje dvojí pohled nevyhnutelně ovlivněný zvláštnostmi života, kultury a uměleckých tradic těchto dvou měst.

I přesto, že autoři vycházejí ze dvou značně rozdílných prostředí, výstavu lze chápat také jako společné vystoupení nastupující generace, která hledá nové výrazové prostředky a snaží se otevřít prostor pro nové souvislosti a interpretace v umění. Britští i čeští umělci přitom pracují jak s novátorskými, tak s tradičními uměleckými formami.

Jako výchozí bod pro koncepci výstavy zvolili Pavle Büchler a Marianna Serranová klasický text: novelu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse. Zaujal je motiv mladého muže, který nachází východisko ze svých duševních zmatků ve spojení exaktního, koncepčního myšlení s citem a náhodnou inspirací. Být chytrý a sebejistý nestačí: člověk musí zapojit i svou vnímavosti a vyjít vstříc náhodě a mnohoznačnosti. Zdá se, že tato kombinace, kterou Robert Musil považoval za základ každého umění, „protože mu dokáže dodat lehkost“, je stále aktuální a inspirativní. A právě vědomé či nevědomé souznění s Musilovým požadavkem spojení intelektu s citem, postřehu s instinktem podle kurátorů sbližuje umělce, které vybrali pro výstavu Oh, to je lehké / Oh, it is easy.  

Manchester: Nicola Ellis, Nina Chua, Maeve Rendle a Evangelia Spiliopoulou

Čtveřici umělkyň, které v posledních několika letech absolvovaly Manchester School of Art, spojuje performativní přístup k tvorbě, sázka na improvizaci a vědomé omezení, které si pro svou práci stanovují – jak v rovině technické a materiálové, tak v rovině konceptuální.  

Nicola Ellis (1987) pracuje téměř výhradně s kovem. Nezajímá ji však tolik samotný materiál, jako spíše moment jeho náhodného a omezeného výskytu ve zvoleném prostoru. Součástí její tvorby je už samotné „nacházení“ náhodných kovových elementů, které následně improvizovaně konstruuje a podřizuje prostorovým možnostem.

Základním médiem Niny Chua (1980) je kresba. Přistupuje k ní však výsostně konceptuálně: objem materiálu – většinou papíru – na kterém kresby realizuje, se zdá být nevyčerpatelný a jeho měřítko monumentální (jedná se často o mnohametrové role či plochy papíru). V čase si naopak pro kresbu stanovuje jasné a jednoduché limity: fixou své dílo kreslí, dokud se nevypíše, tužkou, dokud nedojde tuha, temperou, dokud se nevyprázdní tuba.  

Evangelia Spiliopoulou (1981) pracuje s minimem prostředků, přičemž zdůrazňuje jejich demokratičnost a obecnou dostupnost. Vznikají tak paradoxy příznačné pro její tvorbu. Své na první pohled vysoce estetizované abstraktní kompozice ve skutečnosti vytváří jen s využitím základního vybavení Microsoft office (Office Drawings) a poukazuje tak na umělecký potenciál každodenní činnosti milionů lidí. Jindy vysokou poezii naopak nivelizuje s pomocí robotického hlasu a převádí ji na banální uživatelskou úroveň.    

Maeve Rendle (1980) se ve svých performativních videích snaží s pomocí minimálních prostředků (ať již scénických nebo slovesných) dosáhnout vyjádření maximálního významu. Využívá k tomu znakovosti a symboličnosti pohybu, gesta i slova, a k významu se často propracovává jeho postupnou redukcí. Tak jako na videu, kde z původního Beckettova textu v důsledku opakovaného primitivního překladu z angličtiny do francouzštiny a zpět zůstává jen jeho elementární význam.  

Praha:  Lucie Michnová, David Fesl, Pavel Příkaský, Miroslava Večeřová, Martin Kohout, Vojtěch Novák

Lucie Michnová (1987) se ve svých pracích věnuje tématu těla a tělesnosti vyjádřeného prostředky figurativní malby a kresby. V mnohém však také vychází ze své desetileté zkušenosti s médiem fotografie.  

David Fesl (1995) vytváří miniaturní improvizované plastiky z náhodně nalezeného a definitivně opotřebovaného každodenního materiálu, který se zdá být odsouzený k zániku. Kumulováním a spojováním kousků textilu, úlomků umělé hmoty, drátků, pružinek, miniaturních součástek atd., které by se daly souhrnně označit za „smetí“, vytváří po svém estetické miniatury připomínající záhadné šperky.   

Pavel Příkaský (1985) a Miroslava Večeřová (1985) pracují již několik let jako umělecká dvojice. Příkaský se věnuje především kresbě a malbě, kdežto Večeřová se zabývá videem, fotografií, performancí a sochařskými intervencemi. Své dovednosti a přístupy se jim daří přirozeně kombinovat a syntetizovat. Ve svých projektech využívají specifickou vizuální estetiku lékařských ordinací či kanceláří, kterou přenášejí do galerijního prostoru. Diváka tak nabádají k jeho přehodnocení a ke zkoumání mnohovýznamovosti vystavených děl. 

Díla Martina Kohouta (1984) by se dala charakterizovat jako konceptuální průzkum každodennosti. V projektu Free Mail například provádí podvratnou analýzu toho nejběžnějšího materiálu – tajně fotografuje obsah poštovních schránek a pokouší se z něj vyčíst naznačené nebo skryté sociálním významy. Estetický aspekt přitom ustupuje do pozadí.

Vojtěch Novák (1992) společně s Andrew Haunerem vtahují do prostoru umění témata z oblasti vzdělávání a pedagogiky. V projektu Samizdatovej padělek se vydávají cestou manipulací s tištěnými teoretickými texty nalezenými na internetu. Snaží se zpochybnit jejich ustálenou formu, čehož docilují jejich reprodukováním v monumentálním měřítku, znehodnocováním, ručním přepisováním či doplňováním dětskými kresbami. Touto deautomatizací se snaží vrátit textům jejich skutečný význam.

Výstava vznikla ve spolupráci s Castlefield Gallery v Manchesteru za podpory Velvyslanectví České republiky v Londýně.

Comments

comments

Vyhledat