Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Tomáš Hanák o filmu Cesta domů: Základní věci zůstávají stejné

Tomáš Hanák, Eva Holubová, Boleslav Polívka, Lucie Šteflová, Dominika Elischerová alias Mína, Tomáš Vorel jr., Milan Šteindler a režisér Tomáš Vorel vytvořili film Cesta domů.
21 let po premiéře filmu Cesta z města se osudy všech postav uzavřou. Hereckým základem celé trilogie Cesta z města, Cesta do lesa a Cesta domů jsou herci z divadla Sklep. Snímek Cesta domů jde do kin v době, kdy Sklep slaví 50 let od založení.

Přinášíme rozhovor s Tomášem Hanákem, který se ve filmu Cesta z města přesunul na vesnici a už tam zůstal. 

 

Co se vám líbí na Cestě domů?

V celé trilogii a hlavně v Cestě domů se dostatečně projevuje, že ideály tváří v tvář každodennosti a boji o živobytí často neobstojí, že člověk začne pochybovat, zda jeho dávné rozhodnutí bylo správné. 

Po zhlédnutí pracovní verze Cesty domů jsem musel Tomášovi říct, že mě film fakt překvapil, až zaskočil. Těch „pravd“ o životě je tam opravdu docela dost. Oproti jedničce je o něco vážnější, a aby ne, když je to o životě po dvaceti letech. Co se týče pokračování jakéhokoli filmu, jsem vždycky obezřetný, tuším v tom komerční úmysly. Ale tohle má logiku, je to filmová kronika. Příběh je vymyšlený, ale je v něm reálný pohled na to, jak život jde a vyvíjí se. 

 

Byl jste ve všech filmech o cestě z města, do lesa, domů. Jak celá trilogie odráží život?

Byl jsem zvědavý, jak budou filmy kopírovat a jak se budou podobat dvaceti letům normálního života. A myslím, že se to podařilo. V Cestě domů je to i o úbytku sil, ideálů, prozření, u mé postavy také postupující či nevybalancovaný alkoholismus. Můj život se trilogii trochu podobá tím, že jsem odešel z Prahy, chtěl žít jiným způsobem, nepodřizovat se konvencím. Nevím, jestli se to úplně povedlo, ale alespoň jsem to zkusil. A je pravda, že na začátku třetího tisíciletí je kontakt s přírodou jednou z mála možností, jak si udržet zdravý rozum. V přírodě prostě věci ještě pořád fungují normálně, srozumitelně, podle jasných zákonů. A někdy má člověk samozřejmě až dojem, že se nám příroda vysmívá, o co se to tady na planetě snažíme. A jak nás třeba stromy jen útrpně a nechápavě sledují, jak si pod sebou podřezáváme větev. 

 

Z filmu celkem výrazně zaznívá, že vesnice je čistá, nedotčená a město zlé. Vnímáte to také tak?

Vesnice, kterou Tomáš popisuje je dost výjimečná, je v opravdu takřka nedotčeném a od okolního světa odříznutém kraji. Já žiju v obci ve středočeském kraji a jsou tu pro mě v mých letech všechny negativní věci, jako je neohleduplnost a hlučnost lidí, motorkáři, požadavky lidí na služby. Lidé chtějí, aby všude bylo wifi, možná platba kartou, aby bylo všechno dostupné, považují za samozřejmost, že se všechno přizpůsobí jim. Zatímco ve vesnici, kterou popisuje Tomáš Vorel, jsou lidé vystaveni nevlídnosti počasí, ročním obdobím a musí s tím počítat a bojovat. Je to romantický, ale zároveň provokativně lákavý přístup k životu. Podle reakcí na první film má Cesta z města docela dost následovníků a nedivil bych se, kdyby pro mnoho diváků byla i Cesta domů impulsem k úvahám, zda svůj život nezměnit. Budu jim držet palce, aby jim to vyšlo.

 

Vy jste si město opravdu odřízl, je to tak?

No, spíš jen polovičatě. Sice teď už s prací ve městě opravdu končím, ale desítky let jsem jezdil autem na natáčení a do divadla a musel jsem z existenčních důvodů být v kontaktu s Prahou, což ovlivňovalo můj život. Nebylo to čisté odříznutí, jak bych si přál. Mým snem už od mládí opravdu bylo žít pokud možno „jinak“ a ideálně i dál od lidí. Ale zatím to byly jen kompromisy. Teď se ale cítím docela dobře, tělo jakžtakž funguje, díky své nádražní hospodě mám i nějaký příjem, takže se zkusím posunout trochu vpřed – to znamená zpět k ideálům a snům z mládí.

Když se točil první film, neváhal jste? Vzal jste roli s radostí, s chutí?

Točilo se chronologicky, to bylo lákavé. Že se na jaře bude točit jaro, v létě léto a na podzim přijdou mlhy. Není to falešné. A samozřejmě jsem měl o dvacet let víc energie a z kopce jsem upaloval jako kamzík, teď s ortézou už to jde hůř, ale to přece patří k životu. I kvůli kamarádskému vztahu k Tomášovi jsem neváhal. I proto, že Tomáš Vorel je prostě svérázný a vymykající se režisér.

Před dvaceti lety bylo opuštění města a život v přírodě aktuální téma, pořád to trvá?

Nevím. Všechno se mění, život je šíleně zrychlený. A nevidím kolem sebe moc lidí, kteří jsou ochotni zariskovat. Nebo je to už ani – při všem tom zmatku – nestačí napadnout. Možná chybí vzory. Někdo, kdo by mladým lidem řekl – no a co, vždyť se vždycky můžeme vrátit, pojďme to zkusit, ať je život dobrodružství. A tohle dobrodružství je. Říct si, kašlu na pohodlí, postarám se sám o sebe a vlastníma rukama si zajistím existenci. Na druhou stranu mladá generace může dneska hledat dobrodružství na druhém konci světa a ne na české vesnici. Tomáš Vorel velmi lpí na tradicích a lásce k rodné hroudě, já jsem v tom spíš skeptický, vzhledem k aktuálnímu stavu zmíněné hroudy. A taky mám dojem, že poetická, romantická představa o životě na vesnici je už jen iluze. Občas se určitě buchty napečou, ale mezitím se přečtou maily a na internetu se vyhledá recept na ty jedině pravé staroceskebuchty.cz – pokud je rovnou nepřiveze v pekáči kurýr z e-shopu. Nedokážu zvážit a nechci soudit. Něco se už prostě přežilo a už se nikdy nevrátí. Je hezké opravit kapličku, ale když to není spojeno s vírou, je to jen muzeum nebo skanzen, barevně upravená fotka na instagram.

 

Všemi třemi filmy se prolíná téma ekologického zemědělství a zdravé výživy. Čistota přírody, hospodaření bez umělých hnojiv, zdravé potraviny. Jak vy to vnímáte? Opravdu nejde hospodařit bez umělých hnojiv? A opravdu je domácí buchta tak nezdravá?

Jestli chceme nasytit planetu, tak to bez velkofarem nepůjde. Ale šetrněji k přírodě by to šlo určitě. I za cenu vyšší ceny výsledné mrkve, nemůžeme chtít všechno v akci, nejlépe zadarmo. Člověk by měl začít u sebe. Žít tak, aby mohl usínat bez stillnoxu, s čistým svědomím, že uškodil co nejméně. Nepojedu tam, kam jsem jet nemusel, roztřídím odpad a budu doufat, že se to zpracuje ekologicky. I v hospodě se dá hospodárně vařit a využívat místní produkty. 

V tématu zdravé výživy je i móda i kus extrémismu. Platí ověřené „všeho s mírou“. Nevadí, když občas zbaštím něco škodlivého – tím nemyslím jed na krysy. Ale ať se má organismus s čím poprat, aby nezlenivěl sterilitou a úzkostlivě vyváženou nutriční hodnotou. Obyčejným cukrem slazená buchta paní Papošové je možná trochu nezdravá, ale rozkoš z té lahody onu nezdravost spolehlivě vyrovná. Tělo si řekne: „No, možná to není extra zdravé, ale je to tak strašně dobré, že se najednou cítím strááášně zdravě.“

 

Jak rozumíte své postavě a jejímu vývoji ve filmu, vlastně v celé trilogii?

Docela dobře. A hraje v tom roli i moje zkušenost s alkoholem. Honza, kterého v celé trilogii hraji, utápí v něm i svou nejistotu, zda se rozhodl správně, zda tu kdysi zvolenou cestu zvládne. Člověk si může stokrát říkat, že to půjde, ale je to prostě boj a chce to každý den odvahu. Flaška řešení přinese, ale jen na jeden večer. Smutné je, když je to každý večer a pak už roky. Příběh Honzy mi znovu připomněl, že s tím budu bojovat do smrti, snad úspěšně, snad. Abych nezpůsobil bolest svým blízkým, abych je nezklamal, nebyl za slabocha. Moje postava taky bojuje permanentně, bylo to takové „přání otcem scénáře“.

Honzovi rozumím i v tom, jak je pro něj ta nekončící dřina a koloběh ročních období tak zničující. Už na jaře tuší, že podzim je za dveřmi a všechno dříví snědla zima. Jenže kvůli mizerným zádům a bolavému kolenu už toho tolik neunese. Tohle jsou témata, která mě fakt vzrušují i baví, tenhle nekončící boj, kdy se člověk musí s životem vyrovnávat, přiznat si, že dělat hrdinu už je k smíchu. No a třeba nemůže ani doufat, že celé své „dílo“, svůj odkaz a ideály předá svým dětem, protože ty chtějí žít své vlastní životy, což je zcela a nezpochybnitelně správně.

 

V Cestě domů s vámi v menší roli hraje i známá influencerka a youtuberka Dominika E. Věděl jste, že je to celebrita? A jak se jí na natáčení dařilo?

Vůbec jsem to nevěděl, až tam mi někdo řekl, že je to influencerka, vlastně celebrita. Byl jsem překvapený, vůbec tenhle svět nesleduju a jsem vlastně v úžasu, že vůbec existuje. Moc scén jsem s ní neměl, ale říkal jsem si, že se určitě ocitla v prostředí, které pro ni bylo nejspíš dost cizí. A je to myslím znát, že je to představitelkou jiné generace, což je ale dobře! Myslím, že i díky tomu byla obsazena, navíc se moc snažila všechno zvládnout.  Ve filmu je i jinak zábavně a pěkně naznačeno, jak jsou naši potomci jiní a zároveň stejní. Mladý kluk má melír, fotbalistický účes, v ruce mobil, ale dřepí vedle mě na kozlíku a čučí na tu krásu vůkol i na koblížky, co z koně za pochodu padají. A to vědomí, že základní věci zůstávají stejné, to je věru radostné a nadějné.

 

Máte nějakou zajímavou či obtížnou vzpomínku na natáčení?

Moje postava se živí velmi těžkou a celkem nebezpečnou prací, ovládá koně, tahá klády z lesa ze svahu. Musím během natáčení doufat, že kůň bude loajální a přátelský. V tom jsem fatalista a vždycky, když jsem měl nějaké scény s koňmi či na koni, tak jsem k tomu obrovskému zvířeti přišel a tiše mu šeptal: „Neboj, je to jen natáčení, vydrž to, prosím, za chvíli bude po všem, filmaři odjedou, vrátíš se do stále a všechno bude zase dobrý.“

To, co na natáčení nemám rád je, že se celé okolí přizpůsobuje filmu. Jistě, s tím se musí počítat. Stejně ale, když při natáčení překáží v záběru větev a hned někdo přiskočí a uřízne ji, říkám si, sakra, proč to nejde jinak? Proč má nějaká větev ustupovat požadavkům režiséra nebo kameramana? Vždyť by se měl přizpůsobit člověk, o tom je přece celý tenhle film. Možná by ten záběr nevypadal stoprocentně, ale větev by se zvesela zelenala dál. Ale kdoví, možná by se diváci vzbouřili, že kvůli pitomé větvi chviličku nevidí populárnímu herci do jeho krásně nalíčené tváře…

 

Je to film pro lidi z vesnic, nebo pro lidi z měst?

Asi pro všechny. Nemyslím, že se lidi z vesnic budou smát, jak si filmaři představují život na vesnici. Tomáš Vorel vesnici zná, žije tam a rozumí jí, ví, jak je práce na vesnici těžká, nekončící a zodpovědná. Na druhou stranu i proto bude zajímat také městské lidi, protože je film hodně o tom, o čem lidé ve městech přemýšlí a sní a je jen promile těch, kteří to opravdu zkusí. Baví mě, že to není jen komedie, ale i drama o těžkých věcech života, místy až dojemný – ano, i to Vorel umí.

 

Hrajete ve filmu s mnoha lidmi, se kterými se léta znáte. Byl to návrat mezi kamarády?

Moc rád jsem se s nimi viděl, navíc v takovém prostředí. Byla to často opravdu radost, být s nimi v lese, na dvorku, v sadu, ovšemže i v hospodě! Jen kdyby nás pořád nerušilo to zpropadené natáčení 🙂 

Brzy vám přineseme také rozhovor s režisérem Tomášem Vorlem.

 

Cesta domů

 

ČR  – 2021              

Délka: 92 minut 

Žánr: komedie, drama

Premiéra: 9. září 2021

Režie: Tomáš Vorel

Hrají: Bolek Polívka, Eva Holubová, Tomáš Hanák, Barbora Nimcová, Tomáš Vorel Jr., Lucie Šteflová, Milan Šteindler, Dominika Elischerová a další

Comments

comments

Vyhledat