Vychází výbor z poezie z díla Miloše Doležala
Nakladatelství Dauphin představuje výbor z poezie z díla Miloše Doležala, držitele knihy roku Magnesia litera 2023, Trnem rejnoka z let 1995–2022 s dosud nezveřejněnými básněmi. Sbírka vychází v redakci Petra Adámka a v grafické úpravě Luboše Drtiny.
Rozteklý inkoust podvodního netopýra
plandavý hymen černého anděla
bodec panice nicoty
smrtihrot –
alfa omega bod.
(srpen 2007, Pag)
Básník Miloš Doležal vrací Vysočině její paměť. /ZBYNĚK HEJDA/
Doležalův verbář, oč prostší, o to účinnější. Modlitba je nehalasná, jen dovnitřní. Tělovost a duchovost básníkovy životní situace vysloveny málomluvně, prostě, vznešeně. /MILOŠ HORANSKÝ/
Když za mnou někdo přišel, tak jsem ho hned požádal: Ukažte mi svůj rukopis nebo nějaký katalog. Například včera jsem dostal od pana Miloše Doležala knížku jeho básní Obec. Protože jsem kdysi překládal Masterse, kterého jsem považoval za moderního Ovidia, nazval bych dnes pana Doležala českým Ovidiem, ale také bych mu možná řekl, aby se pustil do epiky, když už tohle tak dobře umí. /JIŘÍ KOLÁŘ/
Pravou krajinou Doležalova zájmu je – aspoň v mých očích – člověk, nikoli bezejmenná síla, věčný koloběh či cokoli odosobněného, nepoznamenaného otisky lidských pohledů i rukou, neprostoupeného myšlenkami, dětským smíchem a umíráním. Nehledejte v tom proboha žádnou mystiku, natož zásvětní duchařinu, ale jen bohaté, promyšlené a zakoušené vědomí souvislostí a vazeb napříč časy a událostmi. /KAREL KRAUS/
Výraz rodný kraj zní v moderním světě možná archaicky, ale pro Doležala má hluboký smysl. Na samotě poblíž Kaliště, rodiště skladatele Gustava Mahlera, našel Miloš Doležal středobod svého kraje. Z jedné strany Mahler, z druhé strany zatopené městečko Zahrádka – taková je básnická geografie místa. /JOSEF KROUTVOR/
Miloš Doležal skutečnosti své poezie vládne pomocí pokory – a má-li platnost výrok sv. Antonína, že není dokonalé modlitby, pokud si uvědomujeme, že se modlíme, tak se domnívám, že Miloš Doležal skutečnost svých básní pouze pokorně přijímá. /KAREL KŘEPELKA/
Doležalova knížka je neustálé pokračování ve stavbě tohoto trámoví. Prastarého, od pradědů, dědů a otců a nového, pro které si dnes zamyšlení lidé hledají dlouho a trpělivě dobré dřevo i v této civilizaci, i v této současnosti. Aby drželo. /SERGEJ MACHONIN/
Pro Doležala je myslím nejpříznačnější jeho snaha po vnitřní pravdivosti, neokázalosti, která bývá vždycky podmínkou věrojatnosti. Tahle poezie téměř nešifruje, nevyrábí nepostižitelno slovesně neobvyklými, strmými prostředky. Spíše věci klade vedle sebe v jejich imanenci a nechává vyzářit jejich energii v interakcích konsonant a disonancí, v přirozené střídě lehké a těžké doby, pohybu a strnutí, uzavřenosti i prostupování, uvolnění a zajíknutí. /RUDOLF MATYS/
Řeč básníkova je zadrhlá, věty až jednoslovné, ale silně expresivní, už obrazy jako proklovaná zima, vychladlo (substantivum neutrum) klekání, sad, vor ztroskotance, z kravího rohu vyklenutá dokládají, jak se tu kdosi do jazyka přímo noří, jak ho drhne, hněte, svírá, chápaje se co chvíli výrazů zemitých, nářečních, starobylých, ale prokrvených… /IVAN SLAVÍK/
Obec je samozřejmě Kolářem silně chycená, ale proč ne? Když někdo Koláře přečte a je schopen sám zajímavě napsat, inspirován jsa Kolářem, tak proč ne? Nejsem avantgardní blbeček, abych si myslel, že nic nesmí ukazovat na vzor. /ANDREJ STANKOVIČ/
Syntaxe je porušována, ale násilnosti jazyka násobí představy. Neboť pro to, co tento básník chce vyslovit, je třeba slova porušit – abychom neřekli poškodit – tak, aby mohl vyjádřit v celé syrovosti, drsně na dotyk, vřele uvnitř, co život přináší zlého, krutého, nesmyslného a najednou zase smiřujícího. To tam, kde dlaň už příliš tvrdá a zhrublá dovede ještě pohladit. /JAN M. TOMEŠ/
Vaši Obec jsem četl po létě stráveném na venkově, odpočatý… s ostychem to říkám, ale nad několika básněmi jsem se rozbrečel, což se mi dávno nestalo. Až jsem dostal mindrák: tolik osudů už tam, z rodného Poříčí, za sebou vláčím, a neuměl o tom vydat svědectví – když vy to umíte tak surově i krásně! /JOSEF TOPOL/
Miloš Doležal (*1. 7. 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou)
Básník, prozaik, publicista, scénárista, editor, dramaturg, kurátor. Vystudoval katedru tisku a nakladatelství na Fakultě sociálních věd UK. Zprvu byl zaměstnán jako redaktor v Perspektivách (1991–1993), poté jako dramaturg Divadla za branou II a III (1993–1995). Plných dvacet let (1998–2018) působil v pozici redaktora a dramaturga v Českém rozhlase, kde pro stanici Vltava připravil dlouhou řadu pořadů, reportáží a seriálů. Podílel se též na několika projektech České televize (např. dokumentárních cyklech Neznámí hrdinové, Heydrich – konečné řešení, Rudí prezidenti). Spolupracuje s humpoleckou galerií 8SMIČKA (pro kterou mj. spolukoncipoval výstavu o životě a díle Bohuslava Reynka v kontextu evropského umění) a věnuje se rovněž ochotnickému divadlu. Jeho práce byla již několikrát oceněna (za knihu o P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli, která byla v anketě Lidových novin vyhlášena knihou roku 2012, převzal v roce 2013 na Velehradě pamětní medaili České biskupské konference; roku 2023 mu byla udělena Cena PEN Klubu – Vlastní cestou a Kniha roku Magnesia litera 2023 za sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ).
Trnem rejnoka
120 stran, MOC 268 Kč
Odpovědný redaktor Petr Adámek
Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2023, první vydání
www.dauphin.cz
Tato kniha se těší laskavé podpoře Ministerstva kultury ČR.
Comments
