Výlet ke klánovickým lesům za Rufusem Millerem
foto: markéta kolínská
Vydat se občas ze svých vyjetých kolejí někam, kde to neznáme, se může vyplatit. Kupříkladu naposledy minulou neděli. Na programu totiž na výběr bylo:
- Oblíbené nicnedělání
- Pozorování Měsíce až do úplného zatmění a potom zase zpátky
- Výlet do Klánovic.
A tentokrát se experimentálně prokázalo, že C) je správně. V tamějším kulturním centru Beseda totiž koncertoval britský kytarista a zpěvák Rufus Miller se svým triem.
Beseda je od pohledu slušný podnik v neméně slušné čtvrti, za místní plyšová křesla by se nemuselo stydět lecjaké kongresové centrum. Neinformovaný host by zde očekával přece jen dietnější zábavu než důkladně potetovaného rockera s pořádným nápřahem na kytaru. Kdyby nešlo o sálek pro odhadem něco přes sto míst, ale třeba o dvacetkrát větší prostor, třeba by se sem spíš mohl hodit slavný hitmaker Sting.
Proč připomínáme zrovna Stinga? Protože před pár lety právě on Rufuse angažoval do své kapely coby hráče na kytaru, a on v ní vydržel po dobu sedmi let. A mistr rozhodně nesáhl vedle, což se ostatně v neděli potvrdilo. Rufus v triu s baskytaristou Andym Thompsonem a bubeníkem Bobem Kesselsem prokázali, že když dokážete pořádně zabrat, žádné větší než tohle základní rockové obsazení není potřeba.
Celý večer to totiž byla docela velká jízda. Rozjetý Miller hrál písničky z několika svých sólových alb a ukázal, že se rozhodně neomezuje na jediný žánr. Chvílemi muzika atmosférou připomínala písničky jeho v Praze již „domestikovaného“ krajana Phila Shoenfelta, celkem podobný ostatně byl i jeho hlas plný naléhavosti. Třeba v písničce It’s a Shame, která asi po čtvrthodině jeho setu zvedla z křesel velkou část publika v zaplněném sálku.
Stylově Millera zařadit nejde úplně snadno. Prostě rock střihnutý alternativou s náznaky blues a sem tam až punkovým drajvem. Devadesát minut jeho produkce uplynulo jako nic. A to je často prokládal povídáním, ze kterého bylo zřejmé, jak je mu tady v Česku hezky, v Klánovicích obzvlášť. Před pár lety totiž právě tady ve zdejších krajích vystupoval poprvé a rád se sem vrací. Tentokrát to prokázal i tím, že na jednu písničku jako hosta pozval i domorodého dvanáctiletého začínajícího kolegu Jendu.
O tom, že Rufus se snadno neunaví, svědčí i to, že si ještě před svým setem na kytaru zahrál v předkapele Hella Morgan s energickou zpěvačkou Ellou Morgan. Publikum se s ní jistě nenudilo, neboť jí na scéně za odměnu přistávaly panáky, když si balila náčiní po svém vystoupení. O moc více se mi z něj ovšem vidět vzhledem k pozdnímu příjezdu nepodařilo – člověk by nevěřil, kolik se do takové tříapůltisícové čtvrti vejde objížděk a k nim přistaveným semaforům zdržujícím přespolní návštěvnictvo…
Comments
