ŽIVELNÁ MATKA PŘIVEDLA DĚTI DO EXTÁZE
foto (c) archiv Burzy #4
Na Protišedi.cz se v posledních dnech intenzivně píše o aktuálním dění v Pražské tržnici. Kromě rozsáhlého článku, mapujícího soudobé zmrtvýchvstání polozapomenutého místa v centru hlavního města, jsme čtenářkám a čtenářům nabídli i představení kulturní gastro-zahrádky Burza #4 a pozvánku na páteční koncert talentované mladé kapely Matka. Sérii holešovických článků pak prozatím uzavíráme právě reportáží z tohoto vystoupení.
NOC JE PŮLKA DNE
Prostory předzahrádky bývalé jateční budovy se zaplnily ještě před setměním. Zatímco denní dění se odehrávalo relativně v poklidu, za ambientního doprovodu houpavých reprodukovaných melodií, s příchodem tmy se Burza #4 proměnila doslova ve všestrhující vřavu.
Energická, živelná smršť, kterou nabídl koncert kapely Matka, zůstane pro mnohé bezpochyby klíčovou vzpomínkou na právě končící léto. Svědčí o tom minimálně maximální propojení publika s vystupující dvojicí.
Od úvodních tónů se ukázal být dav matčiných vrstevnic a vrstevníků, který téměř bojovně obestoupil improvizované pódium, naladěn na naprosto totožných vibračních frekvencích jako samotná Matka.
Netřeba zdůrazňovat, že obdobné splynutí je v našich končinách naprostou raritou. Pamatuji jej snad jen u kapel kolem labelu Silver Rocket, ovšem spojení Matky a davu před ní, mělo oproti vegan-hardcoru ještě jeden zásadní přidaný rozměr.
VŠICHNI HRAJEME DIVADLO
Holky a kluci před pódiem se z větší části rekrutovali z řad studentstva DAMU, což je též alma mater obou hlav Matky. Nešlo tedy pouze o hudební propojení, došlo totiž také k synchronizovanému divadelnímu vystoupení.
Matka se v tomto ohledu ukázala býti schopnou manipulátorkou, neb si publikum od začátku do konce povodila přesně tak, jak chtěla. Nespočetkrát vyvolala, troufám si laicky diagnostikovat, davovou psychózu, kdy koncertem zcela pohlcené publikum takřka zrcadlilo dění na improvizovaném pódiu. Přesně dle přání vystupujících.
Abychom si rozuměli, nešlo ale o žádnou tahovou strategii, nýbrž pořádný, akční nářez.
Neustále se něco dělo. Ať již na pódiu, kde píseň za písní docházelo k učebnicové výstavbě křivky postupné gradace, zároveň se pro rozmělnění tohoto schématu přecházelo co chvíli, občas až nepřehledně, ze žánru do žánru. A že to byl crossover napříč vším myslitelným, to už snad ani netřeba dodávat.
Kdo čekal od mladé, neznámé kapely repetetivní repertoár, postupně do nudné šedi směřující vystoupení, musel odcházet notně zklamaný. Tohle byla nevídaně tepající promyšlená show, za níž by se jistě nestyděla ani mnohem výrazněji etablovaná jména naší alternativní mikroscény.
POHYBY. RUKAMA, NOHAMA
Experimentální produkce balancovala na hraně laciného, kolovrátkového kýče a geniality. Podkresy vyšperkované nevšedními samply s nasbíranými ruchy působily až hypnoticky.
Okomentovat dění na pódiu by vydalo na samostatný článek, ačkoliv již bylo zmíněno, že oba aktéři byli neustále v pohybu, je na místě zdůraznit, že se jednalo o pohyb až frenetický.
Ten, kdo byl během koncertu schopen nepodlehnout pohlcujícím výbojům a dokázal si zachovat alespoň nepatrnou schopnost nadhledu, občas až pobaveně, s úsměvem na rtech, oněměle žasl. Pro takto nezúčastněné se nabízel pohled na kolektivní hyperaktivní art-terapii, kdy se každý nějak třásl, či zmítal v extázi.
PŮLZVUK
Koncert v kulisách Holešovické tržnice si ale kromě publika užívali i samotní vystupující umělci. Nejvíce patrné to bylo během sborového zpěvu chorálu „Virus“ – „Snažím se růst, ale lidi mě furt posílaj zpátky,“ kdy zpěvák odložil megafon, zpomalil rychlost pohybů, usedl na židličku, kterou jen o několik vteřin předtím málem prokopl, a vychutnával si, obklopen davem, moment opojného vítězství.
Samozřejmě, nepodařilo se úplně dokonale všechno. Výhrady by snesla živá verze politického protestsongu „Monotron“. Matku sic omlouvá, že nemá píseń ještě dostatečně nazkoušenou, vždyť vznikla sotva před několika dny při nedávném soustředění, ovšem na demo-nahrávce zněla mnohem působivěji, výrazněji, naléhavěji, než utopená v chaotické spleti zvukových ploch při koncertě.
Dost možná však byly v tomto případě na vině technické problémy, což bylo kapelou ostatně po poněkud předčasném skončení písně trefně glosováno: „Přijde nám, že mezi lidi hraje sotva polovina toho, co má.“
KDE MÁ MATKA EVEREST?
Závěrem se patří uvést to, co mělo zaznít již úvodem, a totiž zařazení experimentálního dua Matka do tuzemského hudebního kontextu. Tématicky se písně protínají s aktuální eponymní nahrávkou Cocotte Minute „Veď mě“.
Ačkoliv je matčin mladický projev na hony vzdálen zasloužilým veteránům z Krucipüsku, čistě subjektivně, při zapojení nadmíry fantazie, vidím Tomáše Hajíčka, kdyby byl býval byl o dvě generace mladší, právě tam, kde se nyní Matka nachází.
Pokud bych měl v komparačním šupleti nalézt ještě jeden trefný příměr, tak rozhodně teplické Default Players. Obě tyto kapely navíc spojuje, že se o nich ví mnohem míň, než by si hudební kvalitou i osobním charismatem zasloužily.
Zatímco však křivka vývoje zmíněných severočeských folk-rapových experimentátorů vykazuje poněkud klesající tendenci, Matka míří strmě vzhůru. Již chystané podzimní album pak napoví, jak dokáží divadelníci svůj nedozírný talentový potenciál naplnit, a kam že to vlastně mohou vystoupat. Až na samotný vrchol? Rodí se mezi pražskou alternativou nový kult? Vězte, tahle svědomitě pracovitá Matka na odpovědi nenechá dlouho čekat.
Autor reportáže byl jedním z vystupujících před kapelou Matka.
Comments
