Nová secese?

Pokud sledujete poslední zprávy ze světa technologií, nejspíš vám příliš nezvedají náladu. Pokud ne, trochu vám závidím. Pro představu: šéf společnosti Anthropic zveřejnil esej, v níž kvůli „bezpečnostním rizikům“ vyzývá ke společnému zpomalení vývoje umělé inteligence. Daria Amodeie osobně neznám. Když ale ředitel firmy s miliardovou hodnotou nabádá odvětví, které se řídí heslem „postupuj rychle a rozbíjej věci“, aby raději zpomalilo a začalo věci napravovat, máme podle mě důvod zpozornět.

Dnes ale nechci šířit paniku. Naopak chci ukázat, proč máme důvod k naději. Pomohou mi v tom některé výstavy z letošního festivalu Czech Design Week.

Zatímco technologie postupují tak rychle, že jim sotva stačíme, svět designu jako by se obracel k přírodě — k její složitosti a nenapodobitelné kráse. Není to nic nového. Na konci 19. století se v Evropě zrodila secese, umělecký směr charakteristický organickými tvary, přírodními motivy a fantazijními prvky. Podle historiků umění ji mimo jiné podnítilo okouzlení vědeckými objevy, které lidem otevíraly dosud neznámý svět mikroorganismů. Vědecký pokrok a průmyslová revoluce zásadně proměnily společnost. Zároveň však inspirovaly vznik výjimečných uměleckých děl — včetně tvorby Alfonse Muchy.

Podobný trend vidím i v současném designu. Na Czech Design Weeku bylo k vidění nemálo tvůrců a tvůrkyň, kteří zkoumají, jak se může lidská tvorba prolínat s přírodním světem.

Tvořit po vzoru přírody

S přírodou se nejzřetelněji propojovala výstava PREMENA pod vedením Sylvie Jokelové a Petry Rybánské. Zkoumala, jak v době klimatické krize vnímáme materiály a jak pro ně můžeme hledat nové využití.

„Současný průmyslový přístup nás naučil vnímat materiály jako pasivní hmotu, přizpůsobenou výhradně potřebám výroby a spotřeby,“ píší autorky. „To zanechává stopu nejen v krajině, ale také v našem myšlení.“

Studentské projekty z Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě ukazovaly, že o materiálech lze přemýšlet jinak: ne jako o neměnných věcech, ale jako o svébytných nositelích historie, kultury a paměti. Tvůrci proto nesnažili materiálům vnutit svou vůli. Vycházeli z jejich přirozených vlastností — například z křehkosti skla nebo tvárnosti cukru. Materiál se tak z pouhého prostředku k tvorbě stával samotným uměleckým dílem.

Bratislavu zastupovala také Antónia Morvayová s projektem REFLECTONY. Z křehké, ale tvarovatelné skleněné bubliny vytváří podmanivé vázy a plastiky. Nejpozoruhodnější je však způsob, jakým pracuje se stříbrem, nerezovou ocelí a světlem. Hranice mezi materiály se díky tomu stírají a je těžké poznat, kde jeden končí a druhý začíná. V kombinaci s květinovými aranžmá vzniká živá, a přitom harmonická souhra barev, světla a přírody.

Z přírody zřetelně čerpá i obuv Márie Baumann Pobočkové. Pomocí 3D tisku zkoumá, jak mohou digitální nástroje vylepšit boty i módu a přizpůsobit je konkrétnímu člověku. Dva vystavené modely připomínaly rostliny, ale i porézní struktury mikroorganismů. Jejich spodní části evokovaly kořeny a stonky. Jak autorka vysvětluje, výsledkem práce s novými technologiemi je „čisté řešení, které propojuje estetiku, tvar, funkci a technické uvažování a hledá rovnováhu mezi materiálem, technologií a potřebami uživatele“.

K mým osobním favoritům patřila tvorba sester Anny a Zuzany Gállyových. Jejich šperky a vázy poukazovaly na narušený vztah člověka k přírodě. Anna se ve svých špercích inspirovala ohroženými a chráněnými druhy živočichů na Slovensku. Pracovala se zvířecími vzory, jemným peřím připomínajícím vlákna a dalšími přírodními materiály evokujícími dřevo, kámen či mušle. Zuzaniny působivě tvarované skleněné vázy zase připomínaly odumírající nebo pokácený strom. Obě sestry tak kritizují bezohledné využívání Země a jejích obyvatel.

Koberce Kristýny Kovaříkové jsou zároveň uměleckými díly i vybavením do bytu. Vznikají z novozélandské vlny a vzdávají hold přírodě — někdy klidně a jemně, jindy hravě. Zvlášť mě zaujalo jejich vystavení venku. Koberce zasazené do venkovního prostředí vytvářely nečekaný, lehce poetický kontrast.

Přírodní inspirace se objevovala také v obalech značky Tydle Datle, v nábytku Barbory Šmejkalové pro projekt FORMA nebo ve skleněných dílech Moniky Pacíkové. A to je jen několik dalších příkladů.

Běžte na chvíli ven

V roce 2025 vyhlásil slovník Merriam-Webster slovem roku výraz „slop“. Označuje nekvalitní digitální obsah, obvykle vytvářený ve velkém pomocí umělé inteligence. Ani s blížícím se rokem 2027 se toto slovo nepoužívá o nic méně. Zdá se, že dnes nálepku „slop“ dostává téměř vše, co považujeme za nekvalitní. Stačí krátké hledání na Googlu nebo YouTube a narazíte na spoustu kritiky takového obsahu. Lidé jsou očividně unavení nejen tím, kolik se toho na ně valí, ale také ochotou spokojit se s lacinou tvorbou, za níž stojí minimum úsilí.

Když se však ve stejném článku slovníku Merriam-Webster posunete o kousek níž, najdete další výraz: „touch grass“. Doslova znamená „dotkni se trávy“, smyslem je ale spíš „běž na chvíli ven“. Je to výzva opustit obrazovky, zažít skutečný svět a znovu navázat kontakt s přírodou.

Jak slovník vysvětluje, původně šlo o urážlivou poznámku. Pro řadu lidí, kteří se chtěli vymanit ze závislosti na digitálním světě, se však postupně proměnila v přání, a dokonce v konkrétní cíl.

Právě tohoto ducha podle mě vystihovala tvorba na Czech Design Weeku. Zatímco digitální balast si naši pozornost bere útokem, příroda od nás vyžaduje soustředění. Chceme-li ocenit její jemné detaily, musíme se zastavit a dívat se pozorněji.

Při studiu žurnalistiky považuji za zásadní mít přehled o dění ve světě. Zároveň ale chápu, jak těžké je při neustálém sledování zpráv neztratit optimismus. Jenže stejně jako vyžaduje úsilí zůstat informovaný, vyžaduje ho i schopnost věnovat pozornost tomu, co je dobré a krásné.

Až vás tedy příště zahltí nekvalitní obsah, únava z digitálního světa nebo řeči o katastrofické budoucnosti, zkuste si připomenout, že lidé stále dělají dobré umění. A že nepřestávají být lidmi. Pokud jsme dokázali projít technologickou nejistotou konce 19. století, možná to zvládneme i tentokrát.

Comments

comments