Rozhovor: Josef Achrer
Josef Achrer
Jméno Josef Achrer jste u nás zatím potkali hlavně v článku o jeho výstavě v Operu v roce 2020. Někdejší absolvent AVU je držitelem dvou uměleckých cen a má za sebou řadu výstav a sympozií u nás i v zahraničí. Momentálně se chystá na dva zahraniční veletrhy a plánuje další umělecké aktivity. Nejvyšší čas na rozhovor.
Jak jste se rozhodl stát umělcem? Ve vaší rodině ta tradice je, ale stejně – kdy to rozhodnutí padlo?
Nebylo to způsobené jen rodinnou tradicí, obrovský vliv měl můj pedagog z Lidové školy umění Josef Dudek. Příští rok budeme mít společnou výstavu, což mi dělá hlubokou radost. On zasvětil svůj život ani ne tak vlastní umělecké práci, ale spíš výuce. Víc než 40 let učil a vychoval spoustu studentů, připravoval lidi i na vysoké školy a tak dále.
Původně jsem v LŠU byl jednou týdně i s bráchou, ale postupně se to tak zhušťovalo, že jsem tam už chodil třeba čtyřikrát za týden. Začínal jsem ve tři a končil v osm. Docházel jsem tam i potom, během studia střední uměleckoprůmyslové školy. Což pak už bylo neudržitelné, ale měl jsem to tam tak rád, že jsem hodně přesluhoval: byl jsem tam taková postavička, co tam je pořád a pořád něco kutí.
A co umprumka?
Studoval jsem obor scénografie, protože máma nechtěla, abych se stal čistě umělcem na volné noze – měla strach, jak se uživím, takže jsem dostal podmínku, že umění ano, ale bude to zacílené na něco praktického, abych třeba potom pracoval v divadle, ve filmu nebo se ze mě stal architekt. Pak se mi nepodařilo se napoprvé dostat na AVU, takže jsem šel na dva roky na restaurování malby, kde jsem si prohloubil některé techniky, ale vůbec mě to nebavilo, protože jsem to bral jako takový trest za to, že jsem se dostatečně nepřipravoval na studium. A pak to konečně vyšlo, takže jsem vystudoval AVU u Michala Rittsteina.
Když listuju vaším nedávným katalogem, nacházím často krásné palmy.
To je inspirované útěkem Charlieho Chaplina na Bali. V roce 1932 tam utekl s bratrem a pořizoval si černobílé záběry bez zvuku, je to staré Bali ještě nezničené turismem, a já jsem některé záběry použil jako základ svýc obrazů. Palma je dost vyčerpaným popartovým symbolem, ale pro mě to je symbol možného ráje a lesa, kam člověk uniká.
Máte hodně eskapismů i v názvech, i v tom, že na vašich obrazech je někdy postava, co vypadá, že leží snad na pláži a působí dovolenkově. Co vás tam žene k útěkům?
Život ve městě a s lidmi, je to asi dané mojí cítlivostí, některé věci mě vyčerpávají a já jsem zvyklý těm hlasům naslouchat a reagovat. Společnost mě žene do nějakého ústraní, kde jsem hrozně šťastný. Což je ale i v rámci města, protože pro mě je největší ústraní jeskyně mého ateliéru a práce.
To samé mám se sportem.
Jaký sport děláte?
Veslování. Tam musíte být hodně koncentrovaní, úplně nejvíc, co znám. Potom i běžnější sporty jako kolo a běžky.
Jak se se dostal zrovna k veslování?
Jako kluk na základní škole. Kamarád dostal za úkol od otce, který byl slovutný veslař, aby se přihlásil do nějakého klubu. Hrozně se mu nechtělo samotnému a řekl mi, abych šel s ním, tak jsem šel. Bylo to skvělé a hodně mi to změnilo život. Věnujeme se veslování oba dodneška.
A běžky?
Hrozně rád jezdím v noci do Jizerských hor. Jezdím nějaké závody, jeden, dva ročně, a tak se na to vždycky připravuju – vyrazíme po práci do Jizerských hor, tam si nandáme čelovky a najezdíme 40 kilometrů v noci po horách. Potkáme tam jen pár podobných bláznů. A pak jedeme zpátky a o půlnoci jsme v Praze. Je to zase forma escapology. Je to romantické a je tam trocha poťouchlé až dětinské radosti, když dělám něco, co v tu chvíli moc lidí nedělá.
Jak jste se coby výtvarník dostával k tomu, kterou techniku chcete používat?
To je hodně komplexní. Vystřídal jsem hodně druhů výrazu, měl jsem tak deset etap, to by bylo na knihu. Pořád se to týká člověka ve světě, člověka v krajině, člověka, který se s něčím vyrovnává. Hodně je ukryto v symbolech. Třeba stan zastupuje vždycky člověka, cestovatele. Až teď se utkávám s figurami. Ten stan tam pořád je, ale už z něj vylezl i člověk. Před rozhodnutím vložit tam figuru jsem stál dlouho, ale ve chvíli, kdy dáváte do takového obrazu postavu, a už je tam krajina a geometrická abstrakce, je tam toho už strašně moc a postava z toho dělá až moc srozumitelný příběh. Často něco dělá rukama nebo se nějak tváří a to mi trochu vadí, protože najednou je z obrazu ilustrace a ja mám zkušenost, že figurativní obrazy jsou nejvíc vlezlé.
Na vašich obrazech se často něco zrcadlí, odráží.
Je to vodní zrcadlo, hra s okem diváka: nakolik pochopí, na co se kouká. Zrcadla mě zajímají, třeba když jdete po dešti po chodníku, jsou na něm kaluže a vy do nich koukáte, je to vlastně takový zázrak, co voda všechno umí. Mám k vodě celoživotní hrozně pozitivní vztah: ryby, veslování, plavání, potápění, ostatně lyžování je taky na vodě.
Chystáte se na jednu speciální akci ve Francii.
Jmenuje Offscreen, bude 20-25. října v Chapelle Saint-Louis de la Salpêtrière v Paříži. Je to malý veletrh založený před pěti lety Julienem Frydmanem, který dlouhý léta dělal šéfkurátora Paris Photo, to je největší fotoveletrh na světě. Založil si svůj alternativní podnik, vždycky vyzve třeba jenom dvacet autorů: normálně veletrhy fungují tak, že galerie mají své prostory a udělají si svůj výběr a platí za to velké peníze, ale tady to funguje jinak: on vybere autory a osloví galerie, které je zastupují, a udělá se takovýhle VIP veletrh. Jeho zaujaly moje fotogramy a oslovil galerii Bene Taschen z Kolína nad Rýnem, se kterou spolupracuji, a galerista řekl ano, jdeme do toho, tak tam budu mít několik prací.
A to budou fotogramy?
Fotogramy a instalace, kde názorně vysvětleno, jak fotogram vlastně funguje. Protože jedna věc je o tom dokola mluvit a snažit se to divákům vysvětlit a jiná věc je, když tam bude pracovní stůl, na něm deska, přes kterou se svítí a na které je třeba výmalba a papírky, přes které se vytváří bílé stíny v té černé ploše. A na zdi vedle toho bude viset i zarámovaný výsledek.
Ty fotogramy jsou obří.
196×142 je největší velikost – na světě nejsou větší fotopapíry. Papíry můžou vyrobit i na zakázku v Británii, ale standardně pracujeme s českými, jen je role pouze do 108 centimetrů. Jsme na hraně technických možností, velké jsou i ty vany na zpracování, všechno. Nic většího teď už dělat nechci.
A dál?
Budu mít několik prací i na veletrhu Paris Photo, ten se koná od 12. listopadu v Grand Palais v Paříži. A chystám se minimálně na čas, možná úplně, fotogramy opustit a posunout se k novému projektu, který bude postaven na recyklaci obrovského množství nepovedených fotogramů, mám jich dost…
Díky za interview!
www.instagram.com/josef__achrer
Comments
