Michal Škapa a jeho proměna protihlukové zdi v Praze na Veleslavíně
Foto Ondrej Klima
Skladba Leaving on a Jet Plane amerického folk-rockového zpěváka Johna Denvera z roku 1966, později ještě předělaná od rapera Mos Defa, o smutku z odloučení před odletem se stala hlavním inspiračním zdrojem vizuální proměny protihlukové zdi v Praze na Veleslavíně, která na jaře roku 2020 radikálně změnila svoji podobu. Jejím autorem je respektovaný výtvarný umělec Michal Škapa aka TRON, jeden z nejvýzraznějších autorů spojený s českou graffiti komunitou, jemuž se podařilo úspěšně se prosadit také na oficiální scéně. V žebříčku J & T Banka Art Indexu za minulý rok sestaveném na bázi aktivní účasti ve výtvarném provozu, který monitoruje zhruba dva a půl tisíce domácích umělců, se umístil v první stovce. Jeho projekt na revitalizaci protihlukové stěny na Evropské třídě směřující k mezinárodnímu letišti Václava Havla vybrala odborná komise Radnice MČ Praha 6, v níž zasedali kromě jiných také autoři původního architektonického návrhu zdi i přilehlého sídliště. Mural s názvem Brána je zde od března tohoto roku.
Šest set metrů čtverečních plochy pomaloval Michal Škapa stylem, jenž se už před časem stal jeho autorským poznávacím znamením. Jde o dynamickou strukturální malbu přímo vycházející z jeho graffiti kořenů, která se zabývá písmem jako abstraktním emocionálním znakem. Je příznačné, že základem k ní se stala brutální kresebná exprese brazilských vandalů zvaná pixação, s níž se seznámil v roce 2005 při své návštěvě São Paula. Ta v sobě kombinuje dravost, energii, ale i sociální rozměr původního graffiti s unikátní kaligrafickou konstrukcí písma vycházející z metalové estetiky zpětně vedoucí až k severským runám nebo tvrdě lámaným gotickým literám. Michal Škapa postupem času z originálních jihoamerických fontů vytvořil vlastní abecedu, kterou ovládl až do úrovně rukopisu. Jeho rozmáchlé gestické kompozice tedy sice na první pohled evokují abstraktní šrafury, jenže za nimi se skrývá naprosto funkční písmo.
S ním jako s kvalitou, která má významný podíl na celkovém vyznění zašifrovaného obrazu také Michal Škapa uvědoměle pracuje, takže jeho malované nepředmětné struktury jsou vlastně vzkazy s konkrétním poselstvím. Nejčastěji do nich vkládá úryvky písňových textů nebo poezie, které mohou fungovat jako komentáře. Tak tomu je i tentokrát. Celá kompozice je postavená na protikladech, kdy pro někoho možná na pohled trochu drsná forma ve skutečnosti záměrně kontrastuje s lyrickým obsahem plným melancholie a něhy. Vnímání malby ještě umocňuje okolnost jestli člověk vše pozoruje zrychleně při jízdě ze silnice, nebo jde pomalu v kontaktní vzdálenosti kolem dlouhé zdi a má možnost všímat si detailů. V takovém případě, nejen že mu nezůstanou utajená zákoutí plná civilizačních symbolů dnešní doby, která jsou na rozdíl od písma vytvořená sprejem, a dávají kompozici další rozměr, ale může si všimnout třeba i stékajících pramínků barvy připomínající slzy.
Ani samotná barevnost není úplně náhodná. Černá tradičně symbolizuje smutek, červená může být připomínkou lásky. Na semaforu se pak snaží člověka na jeho cestě alespoň na okamžik zastavit, zklidnit a přivést k rozmyslu. Jako poziční barva na letadlech zase slouží k označení levé – „srdeční“ – strany. Cesta na letiště a z letiště bývá tradičně plná emocí. Je pravděpodobné, že je bude nějakou dobu vyvolávat i nová realizace Michala Škapy, která se rázem stala jednou z nejvýznamnějších prací z oblasti postgraffiti v metropoli. O jejích kvalitách a smysluplnosti ale nemůže být pochyb. Kromě ryze praktických argumentů jako, že nátěr o něco víc ochrání povrch značně zdevastované stavby a zeď bude skrze „respekt“ k zakladatelské osobnosti české graffiti scény také lépe odolávat divokému graffiti, je tu minimálně ještě jedna systémová věc. Totiž fakt, že se sama stává cestou, která směřuje k pojetí města jako otevřeného a živého organismu, kde se promyšlené výtvarné intervence stávají nedílnou součástí vizuální kultury veřejného prostoru.
Nejen že zprostředkovávají současné umění lidem, kteří do galerií nechodí, ale zároveň se podílejí na kultivaci léta zanedbávaných míst. Tím, že k nim přitahují pozornost, začíná si člověk více všímat i dalších „lichých“ destinací, kolem nichž za normálních okolností chodí bez povšimnutí. To, že se při tom může alespoň na okamžik vymanit z vlastní každodennosti a stereotypu, je okolnost, která neškodí nikdy.
Comments
