Zrní: Máme věrné fanoušky

Zrní V LMB, foto Tomáš Martinek
Zrní V LMB, foto Tomáš Martinek

Jarní koronavirová epidemie kapelu Zrní z minuty na minutu zastavila v prudkém rozletu. Partička z Kladna si zrovna pro radost vydala nové album Nebeský klid a chystala se vystartovat na související turné. Přesně ve chvíli, když pánové měli všechno vybroušené do posledního detailu, spadla klec, a vzhledem k nouzovému stavu si mohli zahrát nanejvýš v rouškách v prázdném Lucerna Music Baru. Na to, co všechno to pro ně znamenalo, jsme se zeptali frontmana Jana Ungera.

 

V březnu jste byli hezky nastartovaní – vyšla vám nová deska, naplánovali jste si k jejímu vydání koncerty, ale najednou se ze dne na den všechno zastavilo. Čím jste ty týdny strávili?

Byl jsem hezky doma s rodinou. Máme domek na vesnici, kam se ty nepříjemné vlivy různých omezení prakticky nedostaly. Takže jsem si hodně užil práce na zahradě, výletů po okolí a později i setkání s kamarádama. Pro mě to tedy bylo velmi příjemné prázdninové období. S kapelou jsme ale předtím dlouho pracovali na desce a čekali jsme přirozeně nějakou satisfakci. Vložená energie se měla začít vracet. Byli jsme zvědaví, jak se deska bude lidem líbit, a tohle najednou nepřišlo. Zároveň to ale svým způsobem bylo osvobozující, protože jsme si museli říct: No a?

O co všechno vás tenhle nouzový stav připravil?

Samozřejmě hlavně o nástup turné. V Černošicích jsme si na víkend zamluvili klub, kde jsme si to s osvětlovači a zvukaři před plánovaným prvním koncertem nacvičili. A když jsme to měli připravené, tak jsme se večer dozvěděli, že se ruší akce nad sto lidí. Tím to skončilo, odehráli jsme potom jenom tři live streamy, což ale není ono. Chtěli jsme tak aspoň udržet kontakt s lidmi, a taky nám to dalo možnost vybrat pro kapelu nějaké peníze formou virtuálního vstupného. Naštěstí se ukázalo, že máme věrné fanoušky, kteří chtějí, abychom tu krizi přestáli i finančně, a vybrali jsme od nich asi 220 tisíc korun.

Jaké to bylo, hrát v prázdném sále, navíc ještě ke všemu v rouškách?

Hodně zvláštní. Při livestreamech chybí to zásadní, co dělá koncert koncertem – interakce, energie, která se vyvíjí z toho, jak lidi reagují na to, co tam děláš. A tahle atmosféra mě na hraní baví nejvíc. Takže jsme jenom museli doufat, že to lidem u počítačů něco dává. Mohlo to pro ně být aspoň rozptýlení, protože v té době byla spousta lidí v depresivních náladách. Ostatně pár z nich nám potom opravdu napsalo, že jim to pomohlo.

Mělo pro vás tohle období nějaké pozitivní přínosy?

Tak čistě prakticky bylo příjemný, že jsme si s kapelou dali pauzu. Přece jenom za sebou máme devatenáct společných let…

Že by snad přišla ponorková nemoc?

To snad úplně ne, ale cítíme, že je zdravé, že jsme se od sebe na čas oddělili. Když jsme se po pár týdnech zase shledali, tak jsme fakt měli radost, že se vidíme. Zase se obnovila ta jiskra. V tomhle nám virus pomohl. Ale myslím, že měl i jiný pozitivní význam. Pro mě to byl test pomíjivosti, že nic není pevné, a nic z toho, co beru za samozřejmé, vlastně vůbec nijak samozřejmé není.

Co jste vlastně dělali, než jste se dali profesionálně na muziku?

Já jsem vystudovaný zahradník a ekolog. Na zahradníka jsem ještě dodělal bakalářský titul, ale u magisterského studia na ekologa jsem už ani nešel ke státnicím, protože jsem se tehdy musel rozhodnout, jestli hudba, nebo škola, a udělat ten krok. Takže jsem nechal být rozepsanou diplomku, místo toho jsme jeli na letní koncertní šňůru, a tím jsem přeskočil na hudbu. Náš houslista má na housle konzervatoř, kytarista je myslivec, bubeník dělal ČVUT a basák peďák. Ale už tehdy na vysoké škole jsme to brali tak, že máme hlavně kapelu, a snažili jsme se to zvládat s ní. Třeba já jsem ale potom kvůli uživení se ještě pět let dělal zahradníka, takže jsem ve všední dny fyzicky makal, a potom ještě byla třeba zkouška, a o víkendu jsme hráli. Bylo to takové dost náročné období.

I to, co je bláznivé, potřebuje tenhle racionální svět k přežití.

Co váš někdejší koncert ve vězení?

To byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v životě, nejenom těch kapelních. Byl to těžký koncert. Bylo tam nějakých 85 vězňů, a od kaplana, který to zařizoval, jsem i o některých věděl, za co ve vězení byli. Všichni seděli a nedávali najevo prakticky žádné emoce. Energie se nevracela. Připadalo mi, že je nejspíš vůbec nemůžeme zajímat, že jim moje poetické kydy nemají co dát. Ale po nějaké době jsem viděl, že si někdo poklepává do rytmu, a pak tam vzniklo něco osvobozujícího. Shodli jsme se s klukama, že se tam vyjevila svoboda ducha. Nakonec to tak pro nás bylo lidsky hodně přínosné, a doufám, že nějak i pro vězně. Od dvou z nich jsme pak dostali dojaté dopisy, což bylo moc hezké. Došlo mi tam mimo jiné, že je pro mě důležité, dát někomu naději. A taky, že i kdyby to z těch lidí pomohlo jedinému, tak to má význam. Že i zdánlivě nesmyslné věci jsou potřebnou součástí celku, zdánlivě nesystematické kroky jsou důležité pro systém. I to, co je bláznivé, potřebuje tenhle racionální svět k přežití. Protože čistě racionálně to naše hraní tam možná žádný smysl nemělo.

Teď zase po nucené přestávce rozjíždíte první koncerty. Jak se těšíte na fanoušky?

Moc, už nám ta interakce chybí. Naši fanoušci nám pomohli tím, že si v době krize hodně kupovali merch i desky, přestože nová deska je od prvního dne ke stažení na Youtube. Ale finančně nás to samozřejmě nijak nevytrhne, vydání desky stojí docela velké peníze, které se jenom postupně vracejí. Živí nás hlavně koncerty. A v tuhle chvíli, co se hraní týče, tak je to celé strašně na vodě. Nikdo pořádně neví, co bude nebo nebude povolené. Lístky na koncerty se oproti tomu, jak to frčelo předtím, prodávají brutálně pomalu, protože lidi si ještě nejsou jistí, jestli se dá, nebo nedá chodit, jestli je to bezpečné. Spíš tak vzhlížíme k podzimu a doufáme, že to už bude v běžných kolejích.

Comments

comments

Vyhledat