Rozhovor o knize Shoříme na vlnách
Sbírka povídek Karla Hrona „Shoříme na vlnách“ přináší čtrnáct výletů do krajin vašich snů. Někdy je to fascinující jízda vašim podvědomím, a vy si přejete, aby nikdy neskončila, jindy je probuzení vysvobozením. Na křídlech nočních můr se totiž létá až tam, jak říká autor, kde i Smrt může zemřít. Kniha dnes přichází oficiálně do distribučních sítí a při té příležitosti jsme si o ní povídali.
Kdy sis poprvé řekl, že to, co se v tobě děje, chceš zpracovat jako povídku?
Dělo se ve mně to, že nastal rychlý úbytek váhy. Došel jsem k mylnému závěru, že to musí být tasemnice. Když se pak tasemnice objevila v mém snu, vedli jsme spolu rozhovor o mém dětství. A tak vznikla první povídka „Tenia“, o chlapci – jedináčkovi, který marně touží po sestřičce, a nakonec ji dostane. V podobě tasemnice, ovšem. Je to o síle dětské imaginace, která je mocná, a když si alespoň část z ní zachováme, pak je všechno kolem kouzelnější.
Jednotlivé texty vznikaly v průběhu několika let, jak na jejich tvorbu vzpomínáš?
Já nejsem moc zvyklý psát lineárně, od úvodu k závěru, spíš si na začátku načrtnu obrazy, nápady. Ty pak postupně obtáčím dějovou linkou a atmosférou. Pracuju spíš jako takovej pavouk, co teď vystavuje čtrnáct pavučin.
Při psaní jsem minimálně vycházel z reálných prožitků, takže šlo hlavně o vytváření postav a dějů. Přijde mi zajímavější si příběh kompletně vyfabulovat, než jen zpracovat vlastní nebo cizí zážitek. Aby bylo vyznění autentické, tak si stejně musím emočně prožít všechny strasti a slasti společně s hlavní postavou, což je často vyčerpávající. Ale proces vytváření a zabydlování vlastního světa je pro mě fascinující. Protože to je to nejlepší, co člověk může na tomhle neuspokojivém světe dělat – vytvářet si svůj vlastní svět.
Jak moc se potkává poměrně děsivý svět některých příběhů s nočními můrami, které jsi doopravdy potkal?
Nijak zvlášť na ně netrpím. Když už se tedy nějaká noční můra objeví, tak se snažím s ní skamarádit, ale málokdy se zadaří. Nejděsivější byla asi dětská panenka, která mě pronásledovala s bodákem v ruce, a nakonec mě dohnala. Probudil jsem se vyčerpanej, zpocenej a s bolestí v zádech, přesně v místě, kam mě ve snu bodla.
Budí v tobě některé povídky zpětně obavu?
Obavu mám snad jen z toho, že Smrt nebude ve skutečnosti tak krásná a svůdná bytost, jak jsem si ji vykreslil v jedné povídce.
Jak fungovala spolupráce s ilustrátorem?
Yara Pružince jsem znal ještě z kabaretu Zlatá kozačka, ale neznal jsem jeho tvorbu. V době hledání ilustrátora mi přišla do ruky kniha, ke které dělal obálku, byl to takovej pop art, mě nic neříkající. Nicméně jsem mu zavolal s tím, že bych potřeboval něco ve stylu českého symbolismu z přelomu 19. a 20. století a poslal jsem mu dvě povídky. Výsledek byl pro mě neuvěřitelný. Ilustrace dokonale souzněly s atmosférou knihy, Yaro v podstatě zviditelnil to, co bylo mezi řádky.
Máš nějaké čitelné vzory, nebo je tvůj literární svět neproniknutelnou spletí vlivů a vlastní invence?
Vzory jako takové nemám, vyhýbám se i poučkám o tom, jak psát, jakým chybám se vyhnout atd. Chci zůstat v co největší míře neovlivněný, i když to má samozřejmě své limity. Mám rád autory, u kterých se výjimečnost snoubí s nadčasovostí – cokoliv od Bulgakova, Gustava Meyrinka, Ladislava Klímy, Mervyna Peake. Ze současných je to China Mieville a z našich Anna Bolavá, její práce s češtinou je prostě kouzelná.
Kniha je graficky upravena, vytištěna, pokřtěna, co dál?
Tak konečně se v klidu najím, vyspím a pak zajdu na gastro, nechat si vyndat tu tasemnici.
A teď vážně…
S Yarem uvažujeme o společném komiksu. Sám bych se rád vrátil k tématu snícího města ovládajícího své obyvatele z povídky „Město rodí přízraky“, a to na ploše většího formátu, než jsou povídky.
kosmas.cz/knihy/296639/shorime-na-vlnach/
knihydobrovsky.cz/kniha/shorime-na-vlnach-380898806
Comments
