Ventolin: Na výletech jsem objevil exotická místa, která máme rovnou pod nosem

Návrat k přírodě a uvědomění si vlastních limitů. To v době lockdownu na rodinných výletech prožil Ventolin (v civilu vysokoškolský učitel David Doubek), a tyto pocity přetavil do nové desky optimisticky nazvané Dneska se vyčasilo. Písničky z ní v příštích dnech představí na křtech v Brně a Bratislavě, za měsíc také v Praze.

V tiskové zprávě k nové desce tvrdíte, že pro vás znamená mimo jiné také určitý návrat k přírodě. Jak se to v tomhle případě konkrétně projevilo?

To probíhalo tak, že jsme pořád chodili na různé procházky a výlety. V období prvního i druhého lockdownu, tedy v době, kdy jsme nechodili do práce a museli všechno dělat z domova on-line, to pro nás byla jediná možnost, jak se dostat ven. Takže jsme každý den chodili někam v okolí našeho města, a když to bylo možné, tak jsme jezdili různě po Čechách. Díky tomu jsem navíc objevil spoustu nových míst.

Bylo to dobrodružné?

Nic dramatického jako třeba nějaké setkání s divočákem jsme tedy neprožili. Ty zážitky byly naopak jenom docela jemné. Takové, jako když člověk objeví nějakou pěknou krajinu. Věděl jsem třeba, že Lužické hory jsou hezké, ale nikdy jsem neměl dost času se tam projít. Nebo také na  Frýdlantsku jsme objevili jemně exotické oblasti. Prostě to často byly objevy zajímavých míst, která často máme všichni pod nosem. 

Jakým způsobem se tyto zážitky odrazily v muzice?

Tyhle cesty byly takovým občerstvením, nadechnutím, takže jsem dostal větší chuť dělat hudbu. Což se mi hodilo po návratu, protože teď je dost jiná situace, všechno je takové splašené. Nikdo pořádně neví, co se může stát, takže se věci blbě plánují. Je to stejné jako loni na podzim, taky nikdo netuší, jak se to vyvine. I když se to teď dost lepší, tak v tom je pořád nějaká míra nejistoty. Ale ve vlastním koncertování, konkrétně tom, které mám zatím za sebou, jsem na mnoha místech žádný rozdíl nepoznal. Spíš to byla změna k lepšímu v tom směru, že lidi, co přišli, si to víc užívali. Je vidět, že pro pořadatele v tom je víc nejistoty, ale z mého hlediska musím říct, že jsem teď opravdu hrál jako o život.

V té zprávě taky píšete, že se vám rozplynul obláček, na kterém jste stál. Na čem stojíte teď místo obláčku?

Uvědomil jsem si křehkost našeho postavení. Předtím byly koncerty jistotou, u které člověk ani nepředpokládal, že by to mohlo být nějak jinak. Změnou bylo uvědomění si toho, jaké mám limity, na co musím brát ohledy. Prostě určitý návrat. Nechci, aby to vyznělo divně, ale teď pociťuji určitou skromnost, respekt ke spoustě věcí, na které jsem předtím tolik nemyslel. 

Nepřekvapila vás ta velká popularita a zájem publika, který vzbuzujete?

Zájem sice byl překvapivý, ale nebylo to žádné překvapení ze dne na den. Přece jen na tom pracuju už přes deset let, a rozhodně to nezačalo hned. Jenom to postupně narůstalo podle toho, kolik jsem odehrál koncertů, a jaké ty koncerty byly. Popularita se vypracovala na základě koncertů, ale zároveň s tím přišla nějaká srandovní mediální vystoupení, která vyvolala dost jinou rovinu známosti, a sice nehudební. A ta je pro mě opravdu překvapivější, a taky si s ní méně vím rady. 

Je to spíš příjemné, nebo není?

Někdy vlastně ani nevím. Přijde mi v pohodě, když lidi mou hudbu znají, mají ji rádi a třeba se na základě toho se mnou chtějí vyfotit. Ale být jenom tak nějaká celebrita bez obsahu, to mi příjemné není. Když mi bylo dvacet, tak  jsem byl v přístupu k hudbě hodně striktní, dělali jsme úplné úchylárny, takže jsem rozhodně nijak cíleně nezkoušel být slavný, vždycky jsem dělal hlavně jen to, co mě bavilo. Přesně jak to odpovídalo mému rozložení a naturelu. A ani teď jsem se ale nepokoušel stát slavným, prostě pořád dělám to, co mám rád.

Ve všech mediálních výstupech o vás se zmiňuje, že učíte na vysoké škole, zatímco u jiných muzikantů, kteří v civilu dělají v PR agenturách, jsou ajťáci nebo třeba instalatéři, to nikoho nezajímá. To se očekává, že jsou kolegové profesoři velcí suchaři?

To by byla hodně zvláštní konstrukce, moji kolegové rozhodně žádní suchaři nejsou. A ani nevím, proč se toho lidé tolik chytají, ale zřejmě je to proto, že nějak vypadám. Novináři mají takové téma asi rádi. Myslím, si, že jak posluchači, tak i lidi, co o tom píší, mají rádi nějaké zajímavosti, a tohle pro ně asi zajímavost je. Dá se na to ptát, protože tam může být určité napětí. Jde o vztah studenta a učitele, ke kterému mají mít respekt, ale když zrovna dělá na pódiu různé šílenosti, tak může být sporné, zda jej u nich má, anebo nemá. Myslím si, že právě tohle napětí lidi fascinuje. Ale není důvod, proč by to zrovna tohle dávalo člověku přednost před někým, kdo místo toho přes den někomu třeba smontuje koupelnu. Tohle je přece úplně jedno.

Když skládáte písničky, je to kvůli radosti z tvorby, nebo máte nějakou představu toho, kdo je bude poslouchat, komu by se mohly líbit?

Tyhle věci spolu přímo souvisí, to není buď – anebo. Nepřemýšlím o tom, že bych snad měl nějaký statistický vzorek: posluchač je muž takového věku a podobně, to určitě ne. Ale publikum je důležité, a myslím, že úplně pro každého. Člověk dělá hudbu proto, aby ji někdo slyšel, takže to musí dělat pro posluchače. To je zásadní věc, a i když to dělám pro své potěšení z hudby samotné, tak pokud mě napadne nějaká blbost, která mě baví, těším se na to, že to bude bavit i někoho jiného. Ale nekalkuluju s tím, že moje publikum je takové, nebo makové.

Je pro vás teď muzika spíš koníček, který bere čas a peníze, nebo to má taky důležitý obchodní potenciál?

Tím, jak to mám dnes nastavené, tak je to pro mě rozhodně víc než jen pouhý koníček. Mírou pozornosti, kterou tomu věnuji, je to určitě to hlavní, co dělám. A po stránce existenční, tak by mě to asi normálně dobře uživilo. Potíž by byla snad jen s tím, že je to takové nárazové, a teď covid, to byl velký průšvih, takže mít stálé zaměstnání bylo dost praktické. Už řadu let jsem v situaci, že bych se tím úplně v pohodě uživil, ale zatím si pořád udržuji i zaměstnání z důvodů, které nejsou až tak finanční, ale spíš v tom jsou různé závazky, kamarádství a kolegové. A vidím, že s tímhle modelem jsem to schopen dobře zvládnout. Hůř jsou na tom lidi, co hrají v mnohočlenných kapelách. Tam bývá limit, kolik si kapela za hraní může říct, a kolik peněz se mezi ně musí rozpočítat, a z toho vyplývá, kolik se musí odehrát koncertů, a je to bohužel jednoduchá matematika.

Jaké jsou další výhody samostatného vystupování oproti hraní s kapelou?

Já jsem s kapelami hrál hodně, dokonce mě to baví tak, že teď jednu zakládáme. Hrát sám je super v tom, že člověk má nad vším vlastní kontrolu, ale zároveň je to trochu osamělé. Pro hodně lidí včetně mě je na hudbě důležitý prožitek společného dělání něčeho. Celé dění kolem toho, když kapela někam vyrazí, bývá hodně zábavné. Myslím si, že právě tohle bývá strašně důležité pro hodně lidí, že i to je důvod, proč to dělají, jak to dělají, a proč jim to dává smysl. Takže tohle je jedna věc, ale ten hodně individualistický přístup je zase druhá strana, na kterou se člověk taky může těšit. Mám dojem, že je lepší to proto vzájemně doplňovat. Ale nedá se říct, že jedna věc je lepší než ta druhá. 

Můžete o té zakládané kapele něco prozradit?

Zatím moc ne, je to ještě tajemství, a určitě za tím není žádný byznysplán. Měla by to být věc pro radost, a taky jsme se zatím ještě moc daleko nedostali, takže nebudu ještě nic prozrazovat. 

Bývá velký rozdíl mezi přístupem publika k vaší muzice v Česku a v zahraničí?

Řekl bych, že je to dost univerzální záležitost. Podstatné není, jestli se lidi smějou, nebo ne, ale jestli koncert má dost energie a dá se poznat, že je prostě dobrý. Humor je kontextová záležitost a strašně záleží na tom, kde se člověk zrovna pohybuje. Ale ta hudební, emocionální rovina je univerzální. Třeba letos některé z nejlepších koncertů byly na Slovensku, na Pohodě a na Flaamu, a vlastně i teď v Modré, to bylo taky skvělý. Samozřejmě se to mění město od města, třeba na východě jsou lidi opatrnější, ale i tam se mi celkem podařilo prorazit, fanoušci tam jsou. 

Máte nějaké velké cíle, kam se s muzikou dál dostat?

Teď v postcovidové době mi stačí už jen jednoduché sny. Třeba jen to, že se mi bude dařit zvládat svoje věci. Zahrát si v nějakém obřím sále, to mě asi ani moc netrápí, zároveň s tím, že jsem sám, tak ty čím dál víc větší sály jsou pro mě stále hůř hratelné. Pro mě je asi důležité udělat další desky, zažít nové spolupráce, dobré koncerty. Že bych nad myslel na to, že budu hrát někde v Madison Square Garden, to by bylo trochu na hlavu, to mě skutečně netrápí.

Jako letitý astmatik se nemůžu nezeptat – proč jste vlastně Ventolin?

Já jsem taky astmatik, a vůbec první koncert, který jsem kdy měl, byl kdysi v Pardubicích v klubu 29. Byla to tehdy úplná náhoda, narychlo jsem tehdy za tři dny dal dohromady základ programu, ostatně jednu písničku z toho setu pořád ještě hraju. Rozjel jsem to a příšerně jsem se u toho zadýchal, a v rámci show spektakulárně aplikoval ventolin, a tak mě tam podle toho hned rovnou pojmenovali. Předtím to celé ani nemělo žádné jméno, a tohle mi zůstalo, i když už ventolin neužívám a beru jiné léky.

Comments

comments