Reportáž: Metronome Festival

Metronome festival Praha, třetí ročník a tedy zatím malé (ale rozlehlé) pražské dítě, které opouští plenky a už tak nějak umí stát na nohou a někam se rozeběhnout. Třeba do Británie pro muzikanty, jako tomu bylo, alespoň z největší části headlinerů i při minulých ročnících. Stále je co zlepšovat, ale kvalitní hudba festivalu nechybí.

John Cale, foto Jiří Janda

Je pátek 22. června a v Praze běží souběžně už dva hudební festivaly, Karlín ožívá skrze United Islands, avšak ta exkluzivní porce se chystá v Holešovicích. Dnes už vím, že nesmím zapomenout doběhnout na Midi Lidi tak, abych je slyšel od začátku. Kus, na který narážím, jsem bohužel nestihl, ale druhou půlku setu ano. Bylo to ujetý, elektrický, extatický a snad i zmatený, ale hlavně to bylo dobrý, co dobrý, skvělý… Midi Lidi válej a svý místo mimo hlavní proud hájí skvěle. Do karet hrálo umístění v hale, kde se i v odpoledním světle dalo pracovat s vizuály, zvuk bohužel trošku zlobil.

John Cale, už nesnadno se pohybující děda, zahrál před setměním a poslech i pohled z první řady stál za to. Kapela uvolněná a v případě basáka i vysmátá. Mistr John Cale se chopil kláves i kytar a violy a svůj set proložil jemnější verzí Waiting For The Man a náležitě syrovou Venus in Furs od Velvet Underground, na konec to byla docela smršť a set skončil ve stanovený čas skrze písně Hatred a Gun, které si užíval fanoušek bluesové, ale přesto syrové kytary. Chyběl však hit Paris 1919 … You’re a ghost la la la la la la la la la.

Třešnička v podobě Massive Attack. Paleta hlasů. Obrovský očekávání a husí kůže úplně všude už při pohledu na stage. Trošku přemítání o RFP 2016 a návrat k realitě, nejblíž, jak to šlo. Euforický pocity a hlavně hrozná tísnivost okamžiku, kdy se to geniální podium rozehrálo. Kapela jede na dva bubeníky, což prostě musí ústit v parádní rytmus. Myslím na slovo nihilismus, který mi letos při poslechu setu nebylo cizí, a ta brutální červená vraždila oči! Je to podmanivý až na kost a tančit se na to dá buď jen v hlavě, nebo celým tělem. Začalo se s Horacem Andym, který v doprovodu Massive Attack rozhodně není tak vysluněnej jako v případě Dub Asante, se kterými vystoupil nedávno v Lucerně. Hlásá lásku, ale i temnotu. Mimo Hymn of the Big Wheel zazněl jeho hlas ještě v hitové Angel (aaaah!) a jediné skladbě z Heligoland – Girl I Love You, která mně při poslechu ve vlaku i bez větší snahy vrhla zpět před stage. Hostoval též Azekel, z jehož hlasu si troufale dovoluju tvrdit, sedá na zadek nejeden fajnšmekr. Zapomenout nelze ani na Young Fathers, výborný projekt, který na stage přišel předvést dvě skladby. Po těchto hostech došlo na Inertia Creeps a Safe From Harm. Finále setu končilo neskutečně vrstvenou smrští, která zhypnotizovaný publikum odvanula někam jinam. V tuhle chvíli si hrozně přeju, a naštěstí nejsem sám, aby to ještě nekončilo, takže vzývám všechny modly, co mi přijdou na mysl a… jsem vyslyšen. („Ještě jednu, prosím, prosím … děkuju!“) Kapela se vrací na stage a přidává Take it There, kde se Trickyho hlasu ujal Daddy G, a Unfinished Sympathy. Kdybych uměl malovat, tak vám to všem ukážu, jak jsem si ty odchody a návraty představoval. (Jean-Claude Schmitt – Revenanti). Zbožným přáním je slyšet ještě Dissloved Girl a třeba i nějaká hypotetická spolupráce s Einstürzende Neubauten, která by tý dekonstrukci od Massive Attack přidala trošku německý důslednosti a člověk by se vzpamatovával ještě o něco hůř, ale pořád slastně.

Azekel, foto Jiří Janda

Sobota nabídla mimo hlavní hvězdy také kapelu Superorganism, což byl podobnej, ale odlišnej úlet typu Midi Lidi. Žabičky lítající v projekcích a laskavost čisící z podia rozehřály ty, kdo přišli dovnitř ze zimy. Mnoho šťastlivců nepustili až do konce setu. Fajnová tancovačka na začátek programu. Coz‘ everybody wants to be famous (2018)

Z koncertů Mydy Rabycad i Davida Byrna jsem rozpačitej. Netroufám si nějak silně hodnotit, ale Mydy Rabycad před dvěma lety měli větší sílu. David Byrne ukázal netradiční provedení setu, ale při jeho závěru jsem byl rozpačitější než na začátku, občas mi to přišlo jako přešlap. Velmi sympatická ale byla kapela a úsměvy jejích členů. Očekávání nenaplněno, ale překvapen jsem byl.

David Byrne, foto Jiří Janda

The Chemical Brothers mělo ve tmě ten správný dopad. Variace projekcí a taneční hudba z Británie. To jsou fungující atributy, a ačkoliv spousta lidí v areálu chvilku zevlovala někde u piva či cigarety, po úvodu setu už jich bylo podstatně míň v sedící poloze a našli si pohodlný, byť vzdálenější místo. Několik pecek a projekce s natřásajícími se postavičkami – ten červenej obleček z ruliček od toaleťáku byl fakt super! Nematematický chaos s chlapíkem u sluchátka, balony v publiku a dva roboti na podiu. Tančilo se a i se pískalo! Headliner sobotního večera nezklamal, naopak.

Zajímavým zbytkem programu byl DJ set Sister Bliss z Faithless, který byl však, alespoň v první části, neskutečně monotónní, což zabíjelo zeuforizovaný duše i těla připlouvající z předchozího koncertu.

Moje vyúčtování je jednoduchý, nejlepší pro mě byli suverénně Massive Attack, po nich dlouho nic a pak John Cale a Midi Lidi na druhým místě. O třetí se mohou podělit The Chemical Brothers se Superorganism. Škoda že se člověk na dobu festivalu nemůže naklonovat, stihl by toho pak o něco víc.

Metronome festival Praha
22.-23.6.2018
Praha – Výstaviště Holešovice

Comments

comments