30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Ivanem Klátilem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio, nevydané bonusy… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání s Ivanem Klátilem, který působil v Radiu 1 i v mýtické půjčovně CD v Paláci kultury – Datartu, který je dnes velkým prodejcem elektroniky.

Přes koho ses dostal do Radia 1?

Přes půjčovnu. Chodili k nám lidi, které jsme znali z Radia 1, a půjčovali si cédéčka. Jednou se někdo zeptal, jestli tam se Zbyňkem Heřmánkem taky nechceme vysílat. 

Byl jsi u toho, když tahle vyhlášená půjčovna vznikala?

Jasně, dokonce jsem vymyslel její koncept. Už z dávných dob před revolucí jsme se stýkali s Pavlem Slámou, který založil celou firmu Datart. Tak nějak jsme nakupovali cédéčka po obchodech nebo v zahraničí, a postupně se rozhodli v létě 1990 spustit půjčovnu.

S kolika CD nosiči jste začínali?

Myslím, že jsme jich na začátku měli třeba pět stovek. To už na svou dobu byla docela velká investice. Peníze v tom měl asi hlavně Pavel. Nejdřív jsem jako zaměstnanec pracoval sám, ale brzy se ukázalo, že to nejde zvládnout. Měli jsme otevřeno od devíti do devíti, a tak se připojil i Zbyněk Heřmánek.

Jaký typ lidí k vám nejvíc chodil?

Nejdřív místní a naši kamarádi, pak se to postupně nabalovalo. Navíc začaly videokazety, takže k nám začali chodit i maminky a starší lidi. Za výpůjčku se platila záloha, když už jsme daného zákazníka znali, tak samozřejmě zálohu platit nemusel. Naši půjčovnu promovali i moderátoři Radia 1, takže po našem příchodu už to ani nebylo zapotřebí.

Jak vlastně vznikl název Datart?

Myslím, že s ním přišel Pavel Sláma. V roce 1988 založil organizaci, která u nás za bolševika pořádala koncert anglické kapely Television Personalities. Už tehdy pracoval s názvem Datart.

Poznámka autorky: V květnu 1989 byl Datart také za koncertem The Wedding Present v Paláci kultury. Na dobových fotografiích, které kdosi dal na internet, můžete vidět i logo Datartu za kapelou.

Datart pak jako půjčovna skončil. Přišel zásah velkých labelů, kvůli kterému jste museli přestat půjčovat? 

Nešlo o zásah zvenčí, bylo to z vlastní vůle. Rozhodli jsme se, že budeme do Česka dovážet zahraniční muziku. Měli jsme label Dead Joe, dováželi jsme třeba The Glitterhouse a nezávislé kapely, které u nás chyběly.

Byli jsme žánrově dost vymezení a brzy nám došlo, že si lidi tuhle hudbu chtějí spíš půjčovat za dvacku než kupovat za pět stovek. Chvíli běžely současně obě aktivity, ale uvědomili jsme si, že půjčování je přece jenom obcházení celého systému. Zvenku to nikdo moc neřešil, ale postupně se objevovala oficiální zastoupení nahrávacích firem. Asi půl roku potom, co jsme to zastavili, se ostatní půjčovny začaly dostávat do problémů.

Spolupracoval jsi potom i s firmou Datart, když začala obchodovat s elektronikou?

Už v éře půjčovny do Česka dovážela produkty a otevřela obchod v Praze. Myslím, že to bylo v podchodu u Národní třídy. Postupně se z ní stal velký podnik, který měl najednou obchody po republice. Za vším stál Pavel Sláma se svými společníky. Jako grafik jsem pro ně vytvářel časopisy – ne přímo pro Datart, ale šlo o další spolupráci s Pavlem. Bohužel zemřel v roce 2013.

Reklama Datartu a labelu Dead Joe v časopisu Point 91,9

Vraťme se k příběhu Radia 1. Jak ses cítil, když jsi v něm začal pouštět muziku?

Přišel jsem do studia, ukázali mi pět knoflíků a hned mě tam nechali samotného. Možná mě tam uvedl Ondřej Štindl, ale už si nevzpomínám úplně přesně.

Připravoval sis nějak svá vysílání do detailu?

Vůbec ne, vždycky jsem ráno popadl krabici cédéček. Hudbu, která mi zrovna přišla pod ruku, nebo byla nová a zábavná. Tou dobou už se dalo čerpat i z archivu ve studiu. Ale vždycky jsem měl spontánní přístup.

Dávné studio v klubu Bunkr, foto archiv Radia 1

Se Zbyňkem Heřmánkem jste se střídali, nebo jste vysílali společně?

Několikrát jsme ve studiu byli společně, ale pak jsme se začali střídat. V mém případně šlo maximálně o tři až čtyři hodiny ranního vysílání, takže mezi moderátory ne úplně oblíbená směna.

Vybavíš si reakce posluchačů? 

Nikdy jsem se neporovnával s ostatními, ale myslím, že v pohodě. Lidi často volali. Když chtěl někdo pustit něco fakt strašného, tak jsem se nenechal. Myslím, že jsem celkově vysílal asi čtyři nebo pět let. Zkrátka do té doby, než se začalo hrozit, že budeme muset hrát podle playlistů. Chodily fámy, že bude Radio 1 znít jako každé nové rádio té doby, čehož jsme se všichni báli. To se vlastně nikdy úplně nestalo, ale už mi rádio stejně časově nevycházelo a nevnímal jsem ho jako svou budoucí kariéru.

Jakou muziku jsi pouštěl nejradši, než ses rozhodl odejít?

Částečně to, co se hodně půjčovalo. Populární byl grunge a začínala nová vlna anglických kytarovek. Samozřejmě mě ale bavily i starší kapely, které existovaly už dávno předtím, jako Can a The Fall. K nové muzice jsme se dostávali přes zahraniční časopisy.

Vysílací studio R1 v Londýnské ulici

Jak si vnímal ostatní lidi, kteří na Radiu 1 vysílali?

V pohodě. Většinu lidí jsem znal, protože chodili k nám do půjčovny. Navíc jsme se často vídali na koncertech, s mnohými jsme si sedli v hudebním vkusu. Někdo preferoval klidnější, někdo romantičtější hudbu, a někdo zase elektroniku nebo metal, ale dohromady to dávalo smysl. 

Vzpomínáš rád na koncerty v 90. letech?

Nejdřív jsme byli nadšení, že u nás konečně hrají světové kapely, ale najednou se v Praze konal velký koncert snad každý týden. Pamatuju si, že třeba v Bunkru startovaly koncerty třeba v jedenáct nebo dvanáct hodin večer, než si začaly stěžovat lidi, co v budově bydleli. Potom tam postupně ubývalo koncertů, a nakonec se celý klub zavřel.

Měl jsi rád atmosféru Bunkru?

Vybavuju si, když jsem ráno chodil do rádia a překračoval jsem spící lidi vzadu u záchodů. Když mi začínala ranní směna, tak návštěvníkům Bunkru teprve pomalu končil večírek. Hrozně tam lepila podlaha. Ve studiu v Bunkru se ještě hrálo z kazet, až potom se začalo vypalovat cédéčka. 

Studio v Bunkru

Naskakují ti z tohoto období ještě nějaké další vzpomínky a střípky?

Ta doba byla skvělá. Byli jsme samouci a něco podobného už se určitě nemůže opakovat. Nic jsme neuměli, všechno dělali poprvé a vymýšleli za pochodu. Neexistovaly kurzy, návody na YouTube, zahraniční poradci ani školy zaměřené na marketing nebo vysílání v rádiu. Podobně jsme postupovali i při vydávání časopisu a platilo to tenkrát pro skoro každý obor. 

Kam jsi zmizel po rádiu?

Jako grafik jsem se podílel třeba na magazínu Stereo & Video a později jsme dělali i časáky o videotrhu nebo mobilech. Náš časopis s názvem Internet vycházel čtyři nebo pět let, psal do něj třeba i Petr Soukup. Vždycky jsem se zaměřoval hlavně na techniku. U grafiky jako profese jsem zůstal, dělám teď pro různé firmy. A dokonce i Stereo & Video, které pořád funguje. Rádio obecně moc neposlouchám, ale Radio 1 si občas pustím v autě. Pořád na něm vysílají někteří starší kolegové. 

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments