Týden s Toyotou C-HR
Máte hodně peněz, hodně času, nevozíte s sebou na výlety moc věcí a chcete si to na nich pěkně užít? Nejlépe sami, nanejvýš ve dvou, případně třeba s pejskem nebo něčím ještě menším? V tom případě nelze než doporučit, abyste si na ně vybrali novou hybridní Toyotu C-HR.
Pokud jste ovšem zvyklí jezdit v objemném SUV se spoustou věcí, dětí a třeba i s tchyní, pak tenhle krasavec (a tohle označení si bez přehánění zaslouží) ovšem tou správnou volbou nebude. My jsme (samozřejmě až na ty peníze) během týdne, kdy jsme tohle auto bezmála za půldruhého milionu korun měli k dispozici na vyzkoušení, naštěstí splňovali podmínky té první kategorie. A jak já, tak můj šestnáctiletý syn můžeme potvrdit, že to fakt stálo za to.
I když jste třeba podobně jako já zvyklí na manuální řazení, nejste úplně počítačoví nadšenci a řídíte obvykle větší auta s celkem vysoko posazenými sedadly, tak si tohle „žihadlo“ rychle zamilujete. A že se skutečně jedná o „jiný zážitek“ poznáte hned po usednutí za volant. Tohle auto řidiče totiž ihned po zacvaknutí pásu doslova „vcucne“. Nic na sedadle nemusí nastavovat, protože se samo přizpůsobí jeho výšce a nastaví se do správné polohy.
Možná trochu hůř je na tom ovšem spolujezdec. A jak je tomu v zadní řadě? Už při letmém pohledu na zadní sedadla bylo hned vidět, že tam bychom sedět nechtěli. Při mé celkem průměrné a syn při své rozložité postavě bychom se tam zřejmě ani nevešli. Zbytečným prostorem netrpí ani zavazadlový prostor. Vejde se do něj pár věcí tak akorát na víkend, ale na to, že by vám mohl stačit třeba při stěhování, rovnou zapomeňte.
Řízení téhle Toyoty je ale doslova radost. Zapomeňte na řev dieselových motorů, tenhle si při nastavení pohonu na elektřinu přede tak potichu, že vám jen pohled na displej potvrdí, že stačí šlápnout na plyn a můžete vyrazit. Ani při hybridní variantě kombinující pohon na elektřinu a benzinový motor ale není o mnoho hlučnější.
Právě na displeji za volantem (je konstruovaný tak, že ho držet v učebnicově správné pozici prostě musíte) hned vidíte vše důležité ohledně rychlosti, režimu, ve kterém jedete, povolené rychlosti i dalších potřebných informací. A na navigaci, výběr muziky a další vychytávky je uprostřed palubní desky monitor. Abyste nic náhodou nepřehlédli, to nejdůležitější se řidiči navíc nějakým kouzlem zobrazuje přímo před očima na předním skle.
Protože jsem správně očekával, že těch informací a věcí kolem bude příliš moc, angažoval jsem syna, jenž je v komunikaci s počítači, mobily a aplikacemi výrazně zběhlejší. A navíc se samotným řízením tady bylo výrazně víc zábavy, takže jsem rozhodně nelitoval. Písničky občas přerušovaly spokojené výkřiky, jakou další funkci ovládanou přes mobil mladý pán zrovna našel.
Trochu horší to bylo ale třeba s řízením v hustém městském provozu. Výstražné ikony zobrazující se na postranních zrcátkách se za varovných zvuků rozsvěcely hned, když se v některém z vedlejších pruhů jen trochu přiblížilo další auto.
Stroj si vás ostatně důkladně ohlídal i při řízení, a to jako dost přísný kritik. Když se mu něco jen trošku nelíbilo, a nemuseli jste udělat ani žádnou skutečnou chybu, třeba jen auto dobře nesedělo na odfláknutě opravené vozovce, zamrkal výstražně příslušnou ikonkou. A když už se opravdu naštval, neváhal přímo na displeji napsat velmi důrazné varování. Pokud má řidiče už prostě plné zuby, tak na displeji výsměšně zobrazí: „Nechtěli byste si udělat přestávku?“ a přihodí obrázek šálku s kávou, z níž se line vůně. A nepoleví, dokud nezastavíte. Poté se aspoň naštěstí rozjede i bez jejího vypití.
Samozřejmostí je i kamera zobrazující prostor za autem v případě couvání, takže přesně uvidíte, jak se vejdete do jaké mezery. Spoustu dalších vychytávek ani během několika dní nestihnete vyzkoušet. Mnoho z nich pochopíte intuitivně rovnou za provozu, protože je to hezky ergonomicky a uživatelsky vstřícně vymyšlené, no a ten zbytek se dá nastudovat z manuálu.
Času na to ostatně budete mít spoustu, protože pokud nechcete tankovat benzin a radši využijete nabíjení elektrického pohonu, u nabíječek se něco načekáte. Plné nabití trvá něco přes dvě hodiny a ujet jen na elektřinu by se poté mělo asi 60 kilometrů. Za pár dní tak můžete mezitím přečíst celou příručku tam i nazpátek.
Prostě je to auto, na které si zvyknete rychle. A když si potom po týdnu sednete do toho svého normálního s manuálním řazením, tak v prvních dnech po návratu musíte sem tam vytrpět troubení ostatních řidičů. Ti totiž nechtějí tolerovat vaše pomalé a postupné překvapené zjišťování, že to bez dupání na spojku a řazení skutečně vůbec nejede.
Text a foto Jiří Janda
Comments
