„Abyste se naučili respektu k sobě, musíte se naučit říkat ne,“ říká režisérka filmu Slalom

Přinášíme vám rozhovor s Charlène Favier, režisérkou filmu SLALOM, který právě přichází do českých kin. 

Slalom je příběh dospívající vrcholové lyžařky, jejíž život se rozjede po velmi neočekávaném a příkrém svahu. 15letá Lyz má před sebou zářivou kariéru a když se dostane do výcvikového tábora, který vede tvrdý, ale pozorný trenér Fred, po počátečním ostychu k němu začne vzhlížet. Ve chvíli, kdy přichází zlom v její sportovní kariéře, dojde ale v jejím soukromém životě k mnohem temnější události. Nezkušená dívka se ocitá uvězněná v situaci, v níž se prolíná nerovná romance a sexuální zneužívání….

Slalom je debut režisérky Charlène Favier a velkým úspěchem bylo, když byl vybrán na prestižní festival v Cannes 2020. Do českých kin vstupuje 25. 11. (Od 25. do 28. bude exkluzivně také online na Aerovodu)

Více o filmu, a kde ho hrají: Slalom | Artcam Films

ROZHOVOR

Jak film vznikl?

Je to snímek velmi osobní. Projekt se zrodil na scenáristickém workshopu ve Fémis, jehož jsem se zúčastnila. Přemýšlela jsem o něm velmi dlouho. Nikdy jsem si skutečně nedovolila tento příběh vyprávět a bylo pro mě nesmírně důležité o něm hovořit.

Ačkoliv je Slalom velmi osobní, nejde o zcela autobiografický film… Abych vyjádřila, co cítím hluboko uvnitř, bylo třeba vytvořit prostředí důvěry a pustit se do práce. Potřebovala jsem natočit, co formovalo ženu, kterou jsem dnes. Jakmile jsem pochopila, k čemu se chci vztahovat, nemohla jsem téma opustit. Natočit tento film pro mě bylo navýsost podstatné. A tato důležitost se mi vyjevila, jakmile jsem začala psát scénář.

Jde o velmi osobní film, protože jsem vyrůstala ve Val-d’Isère a závodně jsem lyžovala. Ale příběh Lyz není autobiografií v čistém smyslu slova. Také jsem zažila, že mě někdo ovládal, ale v jiném sportovním kontextu. Raději jsem využila fikci, abych se od svého příběhu distancovala. Kolem sebe jsem slyšela mnoho příběhů mladých dívek, které prožily to, o čem vyprávím ve filmu. Měla jsem hodně materiálu.

Pro mě je tento snímek velmi osobní a přirozený. Nejsem člověk, který věci intelektualizuje, a až dosud se všechny moje filmy zrodily z něčeho velmi intimního.

Úvodní scény jsou značně magické. Jsme uprostřed velmi naturalistického a nadmíru poučeného díla o sportovním světě a zároveň je zde něco takřka fantaskního v padajícím sněhu, který v noci pozoruje postava hraná Noée Abitou.

Tato úvodní scéna se skutečně vyloupla až během střihu. Hodně jsem se snažila vzít diváky s sebou na důvěrnou pouť. Hned od začátku jsem je chtěla ponořit do Lyzina vnitřního světa. Museli jsme být u kořene jejích dojmů a co nejblíž vizím, které si vymýšlí, reality hraničící s halucinací. Nechtěla jsem cílit na dokumentární stránku věci, ale vše propojit do organického celku. Nejsem příliš velký fanoušek naturalismu. Cílem bylo vyhnout se veškerého didakticismu.

Pro mě existuje na jedné straně dokumentární film a na druhé fikce. Fikce vyžaduje uměleckou a estetickou vizi. Hodně čerpám z umělecké fotografie a současných artových instalací. U Slalomu jsem toužila vytvořit velmi silný vizuální svět a atmosférický film. 

Měly na přípravu a výrobu Slalomu vliv nedávné sexuální skandály ve sportovním světě?

Upřímně řečeno, když se kauzy dostaly do médií, film už byl hotov. Když jsem začala film v roce 2014 psát, nikdo o těchto věcech moc nemluvil. Ale stejně jsem chtěla toto tabu prolomit. Když roku 2017 vzniklo hnutí #MeToo, scénář byl v takřka finální podobě a já cítila, že mířím správným směrem. Bylo to zvláštní, protože jsem na těchto tématech pracovala několik let. Pokračovala jsem, protože v té době jsme ještě neměli finance a nevěděli jsme, jestli budeme film moct vyrobit. A skutečně věřím, že tehdejší události nám daly sílu věřit v náš film, když jsme horko těžko získávali přízeň CNC a televizních kanálů.

Když propukly skandály ve sportovním světě, film byl hotový. U Slalomu lidé dokážou pochopit mé poselství. Kdyby byl film zveřejněn o pár let dřív, jeho přijetí by bylo nepochybně jiné. Ale teď už lidé říkají, co si myslí. A víme, že příběhy jako ten, co vyprávím ve filmu, jsou všude a v každém sportu.

Scény z lyžařských závodů jsou působivé. Musely být značně obtížné…

Tyto scény byly natáčeny s dostupnými prostředky. Při tomto natáčení byl každý den dobrodružství! Slalom byl nízkorozpočtový snímek, ale naštěstí jsem měla nesmírně nadšený štáb, který fungoval na 100 procent. Chtěla jsem se vyhnout lyžařským scénám z Eurosportu. Měli jsme vše sledovat z pohledu Lyz, abychom docílili co nejvyšší emoce. Rozhodla jsem se natáčet lyžařské scény stejně jako sexuální scény, to znamená i s nervozitou a pocity postav.

Omezení, v tomto případě finanční, nás nutila k větší radikálnosti. Dokázali jsme sehnat kameramana, který jel za profesionálním lyžařem. Ohromně riskovali. Opravdu jsem chtěla, aby tyto scény byly co nejpřirozenější.

Stejně jako ve vašem krátkém filmu Odol Gorri tematizujete dospívání a zrod touhy. Proč vás tyto motivy tolik zajímají?

Vytrvalost a hledání identity jsou mému srdci velmi blízké. Podle mě je při tvorbě filmu vytrvalost naprosto klíčová. Na place jsem odhalila rodinu a prostor, kde jsem konečně mohla být součástí světa. Všechny mé filmy jsou autobiografické anebo jsou syceny autobiografickou potřebou, neboť cítím, že se filmovou tvorbou léčím. Film je ideálním médiem pro naslouchání, sledování, hádání toho, co nelze vyslovit, a odhalování bohů a démonů skrytých hluboko v našich duších.

Představa hledání identity je na mé cestě velmi důležitá. Pochopila jsem, že mohu objevit svou cestu pomocí filmu. To bylo pro mě jako zjevení. Po mém zmateném dospívání mi film umožnil ponořit se do sebe a ventilovat svá traumata. Mé hrdinky se mi podobají v tom, že hledají sebe sama, riskují, klopýtají a nakonec se zase postaví. 

Odol Gorri a Slalom zkoumají víc než jen zrození touhy. Především mě zajímá trauma a jak se z něj dostat. Mluvíme-li o emocích v dospívání, jde o to, co se dostává na povrch, motivuje člověka a posouvá ho. Jde o období, kdy jsou emoce v pohybu, kdy se formují, byť ještě nevíme, jak to, co se v nás děje, obsáhnout, pojmenovat a pochopit. Je to také chvíle, kdy testujeme své limity a kdy se zhlížíme v očích druhých, ačkoliv to znamená, že někdy sejdeme z cesty. Dospívání je nerozhodnost, adrenalin a riskování, což jsou nesmírně bohaté a zajímavé dojmy pro film.

Scénář pracuje se spirálou, v níž Lyz najde sebe sama. Vyhýbáte se ovšem jednoduchému řešení skrz spektakulárnost. Ve filmu není nic senzačního…

Neustále jsme museli vidět děj Lyziným pohledem. Chtěla jsem zdůraznit její pocity a zároveň zachovat temporalitu děje. Stejně jako v Odol Gorri jsem toužila točit v rytmu srdce hlavní postavy, abych mohla diváka vzít na důvěrnou cestu tady a teď.

Nezáleží mi na otázce žánru nebo senzace. Vlastně si ji vůbec nekladu. Pravdou je, že fantastický aspekt snímku připomíná žánrový film. Pochází z mé potřeby estetiky nebo fikce, ze snahy projít důvěrnou poutí, to je mi blízké. Ve filmu není žádný soud. Nechtěla jsem, aby to ve filmu tak skončilo. Nezáleží mi na tom, co si pomyslí společnost. Ale víc se mě dotýká, čím si Lyz projde a proč si tím projde. Záměrně jsem se vyhýbala dlouhým záběrům, v nichž bychom mohli soudit postavu hranou Jérémiem Renierem. Doufám, že publikum uvidí Slalom jako intimní manifest o vytrvalosti a zřeknutí se něčeho.

Postava hraná Noée Abitou si v průběhu děje projde několika fázemi. Jak bychom mohli interpretovat její chování v závěru? 

Slalom je film o odmítnutí. V závěru se Lyz naučí říct ne. Celý děj je vyjádřen jejíma očima. Abyste se naučili respektu k sobě, musíte se naučit říkat ne. Osobně mi trvalo hodně dlouho dokázat říct ne a často to vedlo k zapeklitým situacím. Pro Lyz bylo nesmírně důležité říct ne.

Z hlediska režie existuje vše kolem ní v té chvíli téměř úplně mimo kameru. Chtěla jsem skončit záběrem na její tvář, takže ji divák může vidět klidnou a takřka ve stavu beztíže. Odmítne, aby získala vnitřní klid. V průběhu filmu projde takřka všemi odstíny emoce. Vzteku, zlosti, bolesti, radosti, rebelie… 

Chtěla jsem velmi minimalistický závěr. Jde o jedinou chvíli filmu, kdy je Lyz klidná a spokojená. Je v harmonii se sebou sama a vyjde z děje jako vítěz. Cítíte, jak postupně nabývá vědomí o svém já a nově nabytou svobodu. Aby diváci cítili toto klima obklopující Lyz, hodně jsme pracovali v postprodukci, na zvukových efektech, střihu zvuku a závěrem na mixu. Závěr je optimistický a představuje určitou formu moudrosti.

Ve Slalomu znovu pracujete s Noée Abitou, kterou jste dříve obsadila do Odol Gorri…

Noée a já jsme se dokázaly vzájemně krotit díky společnému chápání věcí. Je jako divoké zvířátko! Jsme si osobnostně blízké. Stejně jako já je velmi instinktivní a nerada věci intelektualizuje. Na Slalom jsme ani nepotřebovali předem zkoušet. Mám ráda spontaneitu a bezprostřednost. Ale na druhé straně měla fyzickou a mentální přípravu jako vrcholová sportovkyně. Chtěla jsem, aby procítila své tělo a zažila si gesta profesionální lyžařky. Dva měsíce trénovala v Bourg-Saint-Maurice, daleko od rodiny a přátel, s trenérkou. Myslím, že to pro ni občas bylo těžké. Ale jakmile se dostala na plac, všechno šlo jako po másle. Nebylo třeba nic vysvětlovat a Noée musela jen jednat instinktivně. 

Proč jste do postavy trenéra obsadila Jérémieho Reniera?

Byl moje první volba. Šlo skutečně o herce, kterého jsem si pro tuto roli vysnila. Všechny postavy, které ztvárňuje, fyzicky obsáhne a úplně se promění. V jeho hereckém přístupu je upřímnost i oddanost. Stejně jako Noée prošel fyzickou i mentální průpravou. Ohromně se do role položil. Na několik týdnů odjel do Les Arcs se skupinou trenérů. Aby dosáhl co největší přesvědčivosti, učil se žargonu, gestům a automatismům celé profese. Jeho cílem bylo splynout s davem. Takže když jsme začali natáčet, také měl osvojené určité reflexy.

V závěru lze Slalom chápat takřka jako feministický film – ženské postavy ovládnou děj, jako například postava Lyziny matky nebo Lilou, Fredovy ženy…

Jde o nutně značně feministický film, ačkoliv jsem dělala vše proto, aby nemohl být označen jen takto. Měla jsem silnou potřebu zpodobnit ženské postavy. Miluju postavu matky. Miluju lidi s chybami. Matka mě fascinuje. Cítí lásku, ale zároveň chce žít svůj život. Na druhé straně Lilou se drží Freda a trochu si lže do kapsy, i když chce něco odhalit. Ve skutečnosti pořádně neví, jak to provést.

Obecně řečeno, mám ráda ambivalentní a rozporuplné postavy. Abych mohla odkrýt jejich skryté vady, zkoumám citové ambivalence a rozpory, jimiž jsou tvořeni. I v životě jsou lidé rozporuplní, což je přesně vede na cestu, která je nepochybně trnitá, ale zároveň obohacující.

Snaží se Slalom rozproudit debatu o sexuální dominanci ve sportu?

Chtěla jsem to ticho trochu prolomit. Původně jsem tento film napsala, abych otevřela debatu a přiměla diváky myslet. A pak se má podvědomá potřeba odhalit tyto praktiky stala hlavním motivem filmu. Sexuální zneužívání a násilí ve sportu je tabu. Ovšem nechtěla jsem dělat obžalobu postav, aby byl jen Slalom vnitřní reakcí na postavení žen a sexuální násilí. Netoužila jsem hájit případy, ale vzít diváka na důvěrnou, intimní pouť. Postava Freda je především muž, lidská bytost, a ne žádná obluda. Klopýtne, obviňuje se a sžírá ho touha, vina i závist.

Tvořím filmy, abych vyslovila to, co jsem nikdy nedokázala říct. Mám pocit, že je slovy nebudu schopna vysvětlit a že mi lidé neuvěří. Když točím film, odehrává se mezi mnou a diváky dialog. To, že jsem se ozvala a něco odhalila, je součást velmi osobního procesu. Když jsem psala scénář Slalomu, mohla jsem se zbavit mnoha věcí. Vždycky jsem si obtížně hledala své místo. Jako dítě jsem se cítila jiná a nebýt filmu, asi bych se úplně odřízla od světa.

Comments

comments