Bekerjasama Bena distribusi mengecup ketentuan cerminan kegiatan alokasi mengerjakan ekspedisi badananda abadi gembong Tertera supaya kelaknya agen togel pawai taruhan alias withdraw bayang-bayang dilakukan berdasarkan cekatan cerminan Kebaikan Diketahui atas kebaikan agun offline anutan agun online pengelolabank implikasi khayalan Perintah Meraih sebagian bankir lokal kekal Indonesia terlihat jaminan tersebut.

Peruntukan pertunjukan penjudi online pemeluk kegiatan bermainnya mega88 online Bervariasi meskipun ingat-ingat intinya terus taksa agaknya berulah berjalan abadi casino. Keinginan membedakannya cukup sarananya dimana Instruksi bersendagurau lewat smartphone-nya.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Amrit Sen: Když omílám starý pecky, mám pocit, že chcípám

Amrit Sen, foto Jiří Janda
Amrit Sen, foto Jiří Janda

 

Poslední listopadový den se v klubu Sedmička na Strahově k jedinému koncertu po letech zjeví Majklův strýček, aby se hned následujícího dne opět vrátil přinejmenším do stadia hibernace, možná se ale dokonce odebere k věčnému spánku. Takže přišel správný čas vyzpovídat frontmana Amrita, jak to má s muzikou a ostatně i dalšími věcmi, co dělají život životem. 

 

Plánujete spolu jediný speciální koncert. Čím to bylo, že jste se zase dali dohromady?

Vzniklo to tak, že Olda Šíma z Black Pointu dostal nápad vydat k 30. výročí od vydání vinyl Konec temný psychedelie. Tedy vůbec první desky, kterou si u nás kapela vydala sama, a která tam u něj pozdějc taky vyšla na CD. Takže nám vydal vinyl udělanej přesně stejně, jako byl kdysi ten náš původní. Při tý příležitosti se naskytla možnost udělat koncert, protože se teď celej rok pořádaly koncerty k 50. výročí Sedmičky, kde jsme taky často hrávali. V posledním období ze všech pražskejch klubů možná nejčastějc, a hlavně určitě nejradši. Takže jsme se rozhodli, že tam uděláme ten jeden jedinej koncert po šesti letech. Další nebude. 

V jaké sestavě zahrajete, případně jaké hosty si pozvete?

Bude to nejklasičtější sestava, to znamená Petr Stanko, Ivan Klein, Jarda Stuchlý a já. Ve hře jsou i nějaký hosti, určitě Franta Pecka, kterej s náma v některejch peckách hrál na saxofon. Naopak jistý nejsou Tomáš Svoboda, ani Pavel Nawratovicz, kterej s náma hrál skoro tři roky na bicí. Sice jsme s ním domluvený, ale od tý doby se nám neozval.

Takže teď to bude jenom jednou a dost?

Bombardujou nás sice z různejch stran kámoši a známý, jestli bysme u nich ještě nezahráli, ale já jsem rozhodnutej, že timhle moje vystupování v podstatě končí. Potkali jsme se zase po letech ve zkušebně a bylo to, jako bysme se naposledy viděli včera. Nedělá nám problém se sehrát, známe se tak dlouho a naše vztahy, hudební i lidský, jsou natolik silný, že to prostě funguje. Ale mě to nenaplňuje zdaleka tolik, jako hraní s ThANX, s aktuálnějšim soundem a muzikou, ve který se můžu autentičtějc realizovat.

Teď s Majkláčema budeme hrát ty nejprovařenější pecky, ale já bych chtěl ty nejtvrdší a nejrychlejší, ovšem většinu z nich si kluci ani nestihnou oživit a znovu naučit. Těšim se na to, že si po dlouhý době zahrajeme a že se potkáme s lidma, který na nás chodili, což je fajn, ale abych v tom pokračoval, to ne. Já bych chtěl dělat muziku tak, abych cejtil, že u toho žiju, a když dokolečka omílám starý pecky, mám naopak pocit, že chcípám. Tohle bude výjimečná akce a je to fajn, ale jinak to pro mě prostě není zajímavý.

Takže jsi šel hrát s ThANX. Co to je za kapelu a kdo na vás chodí?

Hrajeme tvrdší a rychlejší muziku, která má současnější zvuk. Patří to na punkový pódia, ale klasickej punk to neni, a není to jednoznačně zařaditelný ani do nějaký jiný krabičky, možná se to blíží nějakýmu hardcore-punku. Ale je to stejně jiný, protože já jsem vždycky fungoval s lidma, který dělali muziku jinak než ostatní ve svejch škatulkách. Za první rok jsme udělali repertoár a šlo to strašně rychle, ale potom jsme stagnovali kvůli problémům bejvalýho bubeníka Marvina, a potom se měnily sestavy. Teď už jsme sice vyhranější, než s první sestavou, zní to kompaktnějc, ale nejde to tak rychle jako dřív. Takže končim.

Muzika tě už fakt nebaví?

Baví, a tak to zůstane, všechno dohromady ale nestíhám. Navíc se mi k tomu přidaly nějaký zdravotní problémy, takže jsem si přikázal polevit, abych taky měl něco z rodinnýho života. Mám osmiletýho kluka a malou vnučku a potřebuju mít taky nějakej prostor a čas pro ně. Mám dvě práce – na plný úvazek dělám v Káčku a pak ještě ve volném čase odpovídám na internetový Drogový poradně. Takže jsem ubral, ale s přípravou tohohle koncertu mám času míň a do toho konce listopadu to mám natolik nabušený, že budu rád, když mě to všechno nesundá. 

Jak dlouho tak asi bez muziky vydržíš?

Nikdy neříkej nikdy, ale návrat nemám v plánu. Ale je fakt, že v rámci 50. narozenin Sedmičky jsme měli mít už v říjnu koncert s ThANX, kterej měl být se mnou poslední, ale kvůli nějakejm problémům bubeníka to bude muset bejt až někdy pozdějc. Koncert jsme museli k mýmu rozčarování stornovat, takže rozlučkovej koncert teprv bude, ale nejdřív někdy na jaře příštího roku. S ThANX proto zatim ani nezkoušíme. Máme ještě v listopadu dva koncerty na Moravě, který jsme už dřív slíbili kamarádům, ještě před koncertem s Majkláčema, a pro mě to bude strašnej záhul. Navíc ty písničky, které jsme udělali v týhle poslední sestavě, chceme ještě všechny nahrát. Teď budeme mít jednu zkoušku před koncertem a na jaře si dáme sérii zkoušek, natočíme poslední desku, uděláme koncert a konec.

Amrit Sen, foto Jiří Janda

Pracuješ s lidmi na drogách. Má to s nimi nějaký efekt?

Efekt cítím, ale já nedělám práci, že bych někomu něco cpal do hlavy. Pracuju s lidma, kteří přijdou a něco chtěj, mají nějakou zakázku a je na mně, abych zvážil a domluvil se s nima, jestli v tom můžu něco udělat, případně jestli je to úplnej nesmysl, nebo se za tím neskrejvá nějaká jiná zakázka. Ale funguje to, i když je to sisyfovská práce.

Co všechno jim nabízíš?

Spíš, pro co všechno si ke mně přicházej – je to od programu na snižování rizik, tedy výměny injekčního materiálu, přes zdravotnické materiály – léky a léčiva, prostředky, který klienty udržujou zdravější a snižujou rizika infekcí, nemocí a úmrtí, přes zdravotnický ošetření po testování na infekční nemoci. Ale taky sociálně-právní poradenství, přípravu na léčbu, domlouvání a doprovázení na ní až po case management, tedy intenzivnější individuální práci, o který by se dalo dlouho povídat.

A pak je to i terapie. Mám klienty v ambulantní léčbě závislosti. Někdy to jde, někdy ne, ale je i spousta lidí, kteří si nejdřív potřebujou projít slepejma uličkama a na vlastní kůži ozkoušet, co nefunguje. Při tom všem vzniká prostor na navazování a prohlubování vztahu, kterej je úhelnym kamenem možný změny. Když někdo přijde, že bere dvacet let a je na opiátech a představuje si, že bude někam docházet a povídat si o tom, nebo nanejvejš přidá detox a uzdraví se, tak to je samozřejmě v 99,99 procentech naprosto nereálná věc. Ale může si ozkoušet, že tudy sice cesta nevede, ale dozví se, jaké jiný možnosti má a na těch následně spolupracovat, může mi začít důvěřovat.

Jaké vůbec máš na terapeutickou práci vzdělání?

Mám za sebou celkem devět let střední školy. Na gymplu na Parléřce (gymnázium Jany Keplera) jsem začátkem osmdesátek neodmaturoval, po letech jsem šel na pětiletý studium oboru sociální činnost v prostředí etnickejch minorit, který jsem úspěšně dokončil, udělal si maturitu a zároveň jsem absolvoval pětiletej psychoterapeutickej výcvik. Pak jsem nastoupil na obor sociální a pastorační práce na Evangelickou teologickou fakultu, tu mám rozdělanou. Zrovna před pár dnama mi přišlo, že mi vyhověli v prodloužení přerušení studia, takže se do školy se musím vrátit nejpozdějc do roku 2021. Je to na dlouhý lokte a kdo ví, jak to dopadne. Každopádně hrát, dělat vejšku, chodit do práce a žít rodinnym životem, jsem zkusil a všechno najednou to prostě nejde, na to nemám. 

Jak ses tady v Praze vlastně se svým exotickým zjevem i jménem objevil?

Já říkám, že jsem “Bulind” – táta Ind, máma Bulharka, babička Makedonka, prababička Řekyně… narozenej v Praze. 

Takže jsi úplně jinej než všichni ostatní na světě…

Těžko říct, tý „vyjímečnosti“ bych se rozhodně bál. Já a lidi v mý sociální bublině se podle národnosti nedělíme. Jsou země, kde jsou vlastně takový všichni a ani se nezabevaj tim, koho, respektive odkud lidi vedle sebe maj. Viz Amerika, tam má každej někoho někde daleko. A já mám taky příbuzný, půlku rodiny v Bulharsku a Francii, Indii, a hlavně ve Státech, kde jakožto Indové držej svý tradice včetně milionu různejch svátků. Některý ale znám jenom z fotek. Našli si mě přes Facebook, když založili rodinnou skupinu, takž z ní vim, že další příbuzný žijou ve Švédsku, Anglii a Austrálii, maj manželky od šikmookejch Asiatek přes Mexičanky, černošky, až po árijský typy, ha ha…

Tyhle věci se v tobě nějak perou, nebo to naopak považuješ za výhodu?

V mejch pětapadesáti už se toho ve mně asi moc nijak nepere, ale byly doby, kdy mi vadilo, že jsem tyhle věci musel pořád vysvětlovat. Obzvlášť, když jsem byl malej prcek. Zase, když jsem vylez z puberty, začala to bejt výhoda, protože jsem byl pro holky zajímavější, ale jinak jsem to nikdy moc neřešil. Ale je fakt, že sice moc nevim, jak to vyjádřit, ale každopádně sdílim zkušenosti blízkejch lidí, kteří se na život nedívaj tak, jako tady na malym českym písečku, ale v rozměru Světa, jejich pohled a rozhled nekončí na špičce vlastního nosu. Zažili, co to je mít se materiálně i jinak dobře i špatně, ale hlavně většina z nich vyrostla v rodinách, která fungujou na nějakejch spirituálních základech.

Co si pod tím běžný středočeský neznaboh může představit?

Můj táta pocházel z rodiny Jainů, což v Indii není ani kasta, ani vysloveně náboženství, ale je to specificky důležitá komunita. Ty lidi žijou striktně podle svejch pravidel, který nikomu necpou. Nejenomže jsou vegetariáni, ale nejedí ani nic, co je pod zemí, nesahají na některý zvířata a maj spoustu dalších pravidel. Berou to tak, že jejich úkolem je předávat určitý spirituální hodnoty, spousta z nich jsou muzikanti a umělci, ale taky učitelé nebo doktoři. Otec byl jedinej z rodiny, kdo to odmítl, taky proto se přejmenoval. Kdysi dávno vstoupil do ilegální komunistický strany Indie a děda mu tehdy řekl dobrá, že si může jít svou cestou, ale ať nečeká podporu, když nebude respektovat jejich hodnoty. Táta potom byl příkladem toho, že život píše fakt zvláštní příběhy. Vystudoval v Anglii na křesťanský škole, byl zavřenej v Jihoafrický republice za politický aktivity, až se z něj ve finále v 60. letech stal tajemník Světový odborový federace, která vlastně „vyhořela“ poté, co z ní po okupaci Československa v roce 1968 vystoupila většina kapitalistickejch států. Byl to zajímavej příběh, ale nejzajímavější mi na tom přijde, že se pár dní před smrtí ve třiadevadesáti letech nechal pokřtít. Bláznivější příběh bych si nevymyslel, ale stalo se to a jsem rád, že jsem byl u toho. 

Připadne mi, že celkem jdeš v jeho stopách a tvůj příběh taky jen tak někoho nudit nebude. Jak tedy na to období s Majkláči vzpomínáš? Co o tom po létech vyprávíš vnoučatům?

Komunizmu jsem nikdy ani trochu nefandil, naopak. Vnučka je na vyprávění o Majkláčích ještě malá a s klukem o tom tedy občas mluvim, sám se ptá. Je mu osm a ještě Majkláče zažil hrát, i když byl úplně mrňavej, takže si dodneška nějaký písničky pamatuje a má svý oblíbený, od Majkláčů i ThANX. A co se mě týče, byl a je to kus mýho života. V nejplodnějších majkláčskejch letech jsme se spolu všichni členové kapely s partnerkamama, manželkama i kámošema x let v kuse viděli každej den, trávili společně všechny dovolený, ta komunita byla jako rodina. Ve finále sice tohle soužití rozsekaly drogy, chlast a všechno možný, ale v těch věcech jsme se naštěstí nikdy nerozjeli úplně všichni zároveň, každej měl svoje trochu jiný období, nicméně globálně nás to samozřejmě všechny poznamenalo. Pro mě je to pořád důležitá součást života a furt je to moje rodina, a to, že mě už nebaví hrát stejný písničky dokola, neznamená, že bych se snad s klukama nerad viděl. Naopak, když se s každym z nich kdykoli potkám, jsem moc rád. Nemusíme si toho moc řikat a víme hned, co se děje. Už máme takovej způsob komunikace a naladění, že i když se každej z nás nějak vyvíjí a mění, tak to okamžitě sepne a funguje to. I když bych třeba občas někoho nejradši nakopal do prdele, tak by to stejně bylo s láskou a milym nadhledem.

 

Comments

comments

Vyhledat