Archivní poklad: Kay Buriánek a jeho 50 nejdůležitějších alb roku 2018, část I.
Jo, je z toho už tradice. Proti šedi mi každý rok dává prostor vás ‚oslnit, jak sofistikovaně jsem se proposlouchal uplynulým rokem‘, haha. Podobné žebříčky a přehledy sleduju, přikládám jim důležitost podle toho, jaký médium je jejich nositelem a porovnávám, kde se protínají a kde rozcházejí. Třeba podobný soupis může někomu pomoct najít hudbu, ke které by se asi normálně nedostal a která mu může ve výsledku udělat radost. Tak jako třeba mně. Tady je prvních 25 alb z 50, bez pořadí, bez priorit a s linkama, takže si hned můžete ověřit, jestli to tam fakt je, nebo ne.
Great Falls – A Sense of Rest
Hodně často na samý konec přichází to nejlepší. Deset dní do skonu roku 2018 vyšlo album A Sense of Rest tříčlenné kapely Great Falls. Zničující, na repeticích mistrovsky vystavěná deska, která do poslední vteřiny naplňuje význam slova intenzita. Veteráni scény ze Seattlu, bývalí členové esenciálních kapel Kiss It Goodbye, Undertow, Jesu a Playing Enemy umí naprosto bezprecedentně pracovat s elementy hardcore, metalu i sludge. Výsledkem je konglomerát otevřenost, prvků The Armed, The Dillinger Escape Plan, Converge, Cult Leader a zcela zásadních Shellac. Post-hardcore, noise a minimal mají novou definici – Great Falls.
Link: https://greatfalls.bandcamp.com/album/a-sense-of-rest
Irk – Recipes From The Bible
38 minut zdánlivě smysl nedávajícího koktejlu noise rocku, post-punku a mathcoru (berte s rezervou). Po splitu s Wren se trojice z Leedsu na nějakou dobu odmlčela, ale jejich debut je víc než slušnou satisfakcí. Bez kytary, jen s bicími, basou a zpěvem dokážou pracovat tak, že nic nechybí ani nepřebývá, barevná sonická škála je plná překvapení a zvratů a zdánlivý chaos má pevný řád, i když si uchovává svoji undergroundovou hravost. Někde mezi popovou úlitbou pozdních Death From Above a šíleností Lightning Bolt, řekněme.
Link: https://irkband.bandcamp.com/album/recipes-from-the-bible
Iceage – Beyondless
Beyondless je na hony vzdálená debutu New Brigade, který tak uchvátil fans i mimo Skandinávii svojí zvratků plnou ‘punk as fuck‘ opravdovostí a autenticitou. Dvojka You’re Nothing potvrdila jejich status a třetí album Plowing Into The Field Of Love dokumentovalo odklon k soundu The Bad Seeds, včetně afektované imitace Nicka Cavea v podání frontmana Eliase Bendera Rønnenfelta. Beyondless nabízí něco mnohem cennějšího – dlouhověkost, pokud tedy přistoupíte na jejich evoluční schéma.
Link: https://itunes.apple.com/cz/album/beyondless/1349318425?app=music&ign-mpt=uo%3D4
Planet B – Planet B
Jste imunní vůči unifikovanému hiphopu současnosti, ale zároveň v sobě máte hiphopové oldschool kořeny a vstřícnost vůči odvážným pionýrům klonování, jako jsou Death Grips nebo experimentátoři a labeloví kolegové Planet B Dälek? Potom je tahle deska ultimátní ‘must hear’ roku 2018. Dlouholetí kamarádi Justin Pearson (Retox, Dead Cross, The Locust, Three One G label atd.) a Luke Henshaw vymysleli, napsali a nahráli unikátní album, které zcela záměrně nezapadá do žádné kategorie a přesto dává absolutní smysl. Včetně hostů, jako je legenda rapu Kool Keith, Nick Zinner (Yeah Yeah Yeahs a Head Wound City), Martin Atkins (P.I.L., Ministry) nebo Sonny Kay (The VSS, Gold Standard Laboratories). Historicky jedno z klíčových alb brutálního agitpopu, které bez okolků boří všechny zažité žánrové kategorie.
Link: https://planetb-ipecac.bandcamp.com
House Of Harm – Coming Of Age
Potřebuje hudební svět další klony The Cure? Ne. Omrzí se někdy osmdesátkový feeling, melancholická melodika a dikce Roberta Smithe? Ne. Kapel, jako jsou House Of Harm, je mraky. Desek, jako je Coming Of Age, taky. Přesto – zhruba dvacet minut dlouhá Coming Of Age je geniální retro tunel do let, kdy kytary zvonily nějak jinak, klávesy měly jenom dva charakteristické rejstříky a echo bylo dlouhé jako Lovosice. I když, nikdy jsem tam nebyl, nevím proč se ten příměr používá a ta částka taky nesouhlasí.
Link: https://houseofharm.bandcamp.com/album/coming-of-age
Travis Scott – ASTROWORLD
ASTROWORLD ve výčtu zásadních alb roku 2018 nesmí chybět. Částí psychedelická odysea, dílem milostný dopis, věnovaný Travisovu rodnému Houstonu, a zbytek je prostě nevyzpytatelná jízda. Na palubě nemohou chybět lidi jako Drake, Frank Ocean, James Blake, Kevin Parker, Mike Dean, Frank Dukes a další. Tohle je zkrátka povedené cirkusové číslo, které by vám nemělo ujít.
Link: https://www.youtube.com/watch?v=XSltec-qd4E
Gouge Away – Burnt Sugar
Upřímnost nadevše. Ano, nemám moc rád kapely, ve kterých ječí holky. Výjimek je jen pár, Bikini Kill, Spitboy, The Distillers možná. Gouge Away přibyli do seznamu letos. Jsou emocionální, inteligentní a syroví zároveň. Jejich neomylná konstrukce songů nepostrádá intuitivní divokost, ale zároveň se jim daří skládat tak, že jejich skladbám nechybí hitovost (samozřejmě v kontextu žánru) a donutí vás radostně tančit, jako by to byl váš full time job. A navrch i jako geniální pojící materiál je hysterický zpěv Christiny. Kurátory alba byli Jeremy Bolm z Touche Amore (produkce) a Jack Shirley (mix a mastering třeba pro Oathbreaker nebo Deafheaven). Právem jedno z mých velkých překvapení roku 2018. Burnt Sugar bude bavit i ty, kteří normálně ostřejší věci neposlouchají.
Link: https://gougeawayfl.bandcamp.com
Maria W Horn – Kontrapoetik
Kontrapoetik je sonický horor, naprosto pohlcující, děsivá, autentická, repetitivně sugestivní, minimalistická krása. Obsahuje field recordings i autentické archivní nahrávky švédského rozhlasu. Je to v podstatě hudební forma historického dokumentování severošvédské provincie Ångermanland. Jednak mapuje dělnickou vzpouru v třicátých letech minulého století a následné krveprolití a jednak sahá mnohem hlouběji do temné historie, kdy v roce 1674 došlo k největší zdokumentované popravě švédských žen obviněných z čarodějnictví. Upálení a dekapitace. Hudební krajiny Kontrapoetik jsou stejně temné jako obsahová stránka a zároveň je v nich vtahující morbidní krása. Neposlouchejte, pokud budete doma sami.
Link: https://portals-editions.bandcamp.com/album/maria-w-horn-kontrapoetik
Nag – Nagged To Death
Tři Nag bratři. Arnfinn Nag, Espen Nag a Ørjan Nag. Motörhead, Mayhem a Discharge. Blackened metallic hardcore. Neurvalost, která vám zničí sluchátka nebo odpálí reproduktory. Norský Fight Club, modřiny, zlomené zuby a zlomená srdce. Skandinávie v poslední době plodí ty nejlepší a nejinovativnější punk, post-punk i hardcore kapely, o metalu nemluvě. Nagged To Death je bezezbytku všechno. Třináct kol štrýtfajtu, po kterém zůstanete ležet v kaluži vlastní i cizí krve, ale šťastní.
Link: https://naghardcore.bandcamp.com/album/nagged-to-death
Joe Cardamone – Holy War
The Icarus Line, kapela, kterou pojí láska k The Stooges, The Bad Seeds a sebepoškozování, byla posledních dvacet let signifikantní hudební ikonou undergroundové scény Los Angeles. Po tichém rozptýlení popela je jediným jejím pozůstalým zpěvák Joe Cardamone a odvážný audiovizuální projekt Holy War je jeho vlastní vizí a interpretací popu. Joe Cardamone kdysi nastříkal na tour bus The Strokes nápis „Sellouts Suckn Dicks“, v době, kdy The Strokes začali být mezinárodně milovanou kapelou, což The Icarus Line automaticky nominovalo na tu univerzálně nenáviděnou. Zmíněný akt rezistence a poťouchlosti celkem jasně demonstruje Joeův vztah k hudebnímu průmyslu a Holy War je jenom dalším logickým krokem ke kompletizaci mozaiky. Jednočlenný projekt zní jako The Icarus Line, jen kytary a bicí vystřídal počítač. Katarze, sebedestrukce a smíření má stejnou intenzitu a stupeň uvěřitelnosti. Skvělá deska poskládaná z emocí extrahovaných ze smrtí blízkých, tun drog, emocionálních centrifug a dalšího haraburdí. Satan s vámi.
Link: https://soundcloud.com/joecardamone/sets/holy-war-1
Yves Tumor – Safe in the Hands of Love
Silná emocionální deska, vystavěná z pečlivě posbíraných a velmi inovativně poskládaných samplů, vlastního vokálu a instrumentace, totálně DIY. Post-rock? Ambient? Electronica? Hip hop? K čemu do háje potřeba pojmenovávat?! Atmosféra a ambivalence. Cinematický soul budoucnosti, kterému porozumíme až za pár let, možná. Zatím se to JEN skvěle poslouchá.
Link: https://open.spotify.com/album/1IpYZkYoYCjXTYMDEW8Ksk
Lace – Human Condition
Dlouho jsem hledal kapelu nebo album, které by bylo rovnoměrně rozkročené mezi agresivitou a naléhavostí hardcoru a zároveň atmosférou evokovalo odtažitost, melodiku, instrumentaci i struktury post-punku. Human Condition je přesně padesát na padesát. Jeho poslech mně dělá šťastným a zároveň ponouká k tomu, praštit se vší silou mikrofonem do čela jako to dělá Banán, proto, abych si uvědomil naléhavost skutečností a urgenci opravdovosti v jednom jediném okamžiku. Song Tension je dokonalý masterpiece.
Link: https://lacetx.bandcamp.com/album/human-condition-3
Baptists – Beacon Of Faith
Kanadský hardcore kolos, infikovaný crustem a metalem. Beacon Of Faith je jejich zatím nejdokonalejší modus operandi s pár překvapivými momenty, kdy se lehce odchýlí od mustru a jejich už tak dokonalá drtička kostí na chvíli začne zpívat trochu jinou písničku. To jsou přesně ta sludge místa s kytarou à la Jesus Lizard. jako je song Capsule nebo poslední medovina s najemno nasekanými hřebíky Nostrovia. Baptists na Beacon Of Faith rozšířili svoji sonickou paletu o pár zajímavých barev, aniž by přitom uhnuli byť jen o milimetr ze svojí typické brutality a naléhavosti. Mám tu desku moc rád.
Link: https://baptistssl.bandcamp.com/album/beacon-of-faith
Jaye Jayle – No Trail And Other Unholy Paths
Jakkoliv nemám rád zimu a sychravo, poslední dobou jsem si oblíbil chození v potemnělých lesích, podzimní nevlídno bez lidí, zapadlé kouty evokující atmosféru True Detective nebo bizarní scenérie jako z Lynchových filmů. Relaxuje mě to, nutí přemýšlet a být mentálně kreativní díky mystickému pnutí daných míst. Trochu nadneseně řečeno, ale možná ten pocit znáte taky. Podobně na mě působí i poslední deska Evana Pattersona, jinak známého z noise-psychedelic-post-hardcore kapely Young Widows. Jeho aktuální alter ego – Jaye Jayle –pracuje s podobnými emocemi, ale výsledek je někde mezi neo-noir, neo-westernem na morfiu, krautrockovými postupy, térovým blues a rockovým nihilismem a je naprosto odzbrojující svým kosmickým nekonečnem, do kterého se propadnete jako do černé díry. Produkoval Lynchův hudební supervizor Dean Hurley. Aha. Aha!
Link: https://jayejayle.bandcamp.com/album/no-trail-and-other-unholy-paths
Panicker – Blasphony EP
Brent Ashbury, jediný člověk, který stojí za projektem Panicker, hrál ve spoustě kapel ze San Diega s Robem Crowem (Thingy, Pinback, Goblin Cock, Optiganally Yours a ještě pár dalších), spolupracoval na projektech Aspects of Physics a Followers a měl i svůj vlastní s názvem Schlag-Schlag. Produkoval a remixoval The Locust nebo Dead Cross a tak logicky patří do konzistentní rodiny kolem labelu Three One G, který mu také vydal v roce 2017 debutové album i letošní EP Blasphony. O co jde? Amalgám EBM, industrialu, techna, hiphopu a hororových témat z filmových soundtracků, plus neodmyslitelná punk a hardcore estetika. Načrtněte tenkou spojnici mezi Front 242, Johnem Carpenterem a Justice a měli byste být doma. Na všechno ostatní je tu Panicker.
Link: https://panicker.bandcamp.com/album/blasphony
Buzz Kull – New Kind Of Cross
Dystopický darkwave modul s lidským hlasem, chyceným a navždy uvězněným v telefonním záznamníku. Můžete ho vymazat a přehrát jiným, ale ten původní tam bude furt. Kybernetický minimalistický spiritismus. Nula jedna, nula jedna. Nula. Marc Dwyer. Stroboskopická vivisekce. The Faint šest a půl imaginárního alba před Blank-Wave Arcade. Neasi. Zabít se a tančit.
Link: https://buzzkull.bandcamp.com/album/new-kind-of-cross
Tragedy – Fury
Prošvihl jsem je letos na Altenburgu 1964. Poslední EP je čirý vztek a vzdor, koncentrovaný do necelých sedmnácti minut. Tragedy jsou něco jako Fugazi D-beatu a crust punku s trochou metalu navrch. Tragedy jsou hlasem skutečného současného politického punku, navíc bez marketingu, self-promotion a teatrálnosti. A Fury je další připomínka toho, v jak zkurveném světě žijeme. O něco málo víc jak čtvrthodinový mayhem vrací Tragedy po dvou metalických albech převážně ve středních tempech zpět tam, kde to jim i nám funguje nejlíp.
Link: https://tragedyhc.bandcamp.com/releases
Amen Dunes – Freedom
Sacret Bones. Kdyby měli spolu dítě Mike Skinner a Richard Ashcroft, jmenovalo by se Damon McMahon. Běž domů, sedni si a poslouchej. Až bude sucho a teplo, lehni si na louku a pozoruj plující mraky. Nebudeš potřebovat sluchátka. Freedom máš vypálené za sítnicí, bude ti hrát z paměti. Ámen.
Link: https://amendunes.bandcamp.com/album/freedom
Jpegmafia – Veteran
Bez velkých, sáhodlouhých a bezesporu hyper-sofistikovaných rozborů dvě zásadní věci, které dělají Veteran jednou z hiphopových desek 2018. Zaprvé – v době, kdy se kdejaký z internetových no name raperů snaží vysát i tu poslední kapku ‘fame‘ a ‘cult status’ z vytahaných a utahaných cecků zbídačené matky Showbiz, Jpeg má ostentativně v píči a dá se mu to celkem věřit. Zadruhé – každý název tracku a reference je k popukání, za mě top jsou Macaulay Culkin a bez debat I Cannot Fucking Wait Til Morrissey Dies. Jpegmafia je weirdo a provokatér, ale má jedno z nejlepších rapových alb roku. Period.
Link: https://jpegmafia.bandcamp.com/album/veteran
CupcakKe – Eden
Jednadvacetiletá holka z Chicaga s pěkně prořízlou pusou, ze které kanou proudy lascivních slov v barvě duhy. Buďto tančí na penisech “like I was J-Lo”, nebo si koleduje – “finger me like a typo”, ale pokaždé je ve svých textech mnohem inteligentnější a nápaditější, než většina jejích dospělých mužských kolegů. Charismatu na rozdávání a jestli jí předtím kdekdo vyčítal, že umí sice štěkat, ale nekouše, na Eden si dává všechny haters s přehledem a ještě je cítit, že se přitom náramně baví. Nebojí se mluvit o tématech, jako je osobní zkušenost se sexuálním obtěžováním, psychických problémech, domácím násilí nebo rasové nesnášenlivosti. Vedle nepřehlédnutelné, resp. nepřeslechnutelné invence v psaní textů je zjevná i přirozenost, s jakou mění styl – v jeden moment si lebedí v latino trapu a hned vzápětí naprosto přirozeně frázuje do syntezátory opentlené balady. Ať už oslovuje autisty, nebo zcela otevřeně mluví ke queer komunitě, CupcakKe má obrovskou fanouškovskou základnu a je naprostým zjevením současného hiphopu. Eden je jenom střípek celkového obrazu, i když extrémně zdařilý a máloco letos znělo tak ‘fresh’, jako právě tohle.
Link: https://www.youtube.com/watch?v=6lrKdV0tCAo
Animal Flag – Void Ripper
Moc toho nevím ani o Animal Flag, ani o jejich poslední desce Void Ripper. Jenom ve mně evokuje hudební obrazy. Nenáviděné Foo Fighters bez toho patosu a rokenrol macho pózy, Samiam v nejlepších dobách, spoustu rockových kapel, jejichž jména jsem zapomněl, ale rekrutovaly se z devadesátkové indie a emo scény jako třeba Jimmy Eat World. A taky zlomený hlas a geniální plačtivou dikci Conora Obersta z Bright Eyes. Void Ripper je jako album audio vzpomínek. Archeologie. Smashing Pumpkins. Sub Pop. Nepotřebuju vědět víc. Baví. Moc.
Link: https://animalflag.bandcamp.com/album/void-ripper-2
Low – Double Negative
Dvacet pět let existence. Cokoliv jste o Low doteď věděli, zapomeňte. Singulární cesty, vedoucí ke konečnému zvuku, jsou z jiné planety a v odrazech zapomenutelných úlomků kosmického materiálu jsou echa unikátních textur Bowieho Blackstar, Skeleton Tree Nicka Cavea & The Bad Seeds i A Moon Shaped Pool Radiohead. Bez jakékoliv nutné komparace, Double Negative je bez mrknutí oka nejlepší deska Low a jedna z top ten letošního roku.
Link: https://lowtheband.bandcamp.com/album/double-negative
Lingua Ignota – All Bitches Die
Fakin’ miluju Kristin Hayter. Tečka.
Link: https://linguaignota.bandcamp.com/album/all-bitches-die-2
Silent Servant – Shadows Of Death And Desire
Techno alchymista Juan Mendez aka Silent Servant se po šestileté odmlce od Negative Fascination vrátil s novým albem a zní skvěle. V Los Angeles usazený producent pracuje i na Shadows Of Death And Desire sugestivně s elementy EBM, gotiky, post-punku, industrialu a distingovaného techna. I tady se objevuje jeho dlouholetá spolupracovnice, zpěvačka Camella Lobo z Tropic of Cancer. I tentokrát si Mendez zachovává podobnou estetiku, jen jde o něco dál – je brutálnější a syrovější, míchá futuristické vize s ještě temnější techno inspirací. Místy zní Shadows Of Death And Desire jako nihilistický cyberpunk, který přišel z nedaleké a neutěšené budoucnosti – Blade Runner 2049.
Link: https://hospitalproductions.bandcamp.com/album/shadows-of-death-and-desire
No Age – Snares Like a Haircut
No Age se pojmenovali po kompilaci vydavatelství SST z roku 1987 a brzo se z nich stali globálně známí rezidenti a kurátoři DIY scény kolem losangeleského downtown klubu The Smell. Neustálý ‘clash‘ pop vs. noise vykrystalizoval v jejich vlastní interpretaci hlučného punku, který má elementární kořeny tam, kde je mají třeba Hüsker Dü, potažmo Bob Mould. Zdá se, že No Age zestárli (oxymóron?) a jejich cesta lemovaná extrémy je u konce. V dobrém. Jasně, No Age jsou pořád to neuspořádané duo ve zkušebně, s doběla vytavenými aparáty, ale je nad slunce jasné, že Spunt a Randall na Snares Like a Haircut cílili na jiný terč – uvěřitelnost a přímočarost. Vyplatilo se.
Link: https://noage.bandcamp.com/album/snares-like-a-haircut
Comments
