Cyklus PO SIGNÁLU VIZUÁL odhaluje skryté kouty duše
První březnovou středu zazněly kromě tradiční zkoušky sirén i hlasy jiné. Proběhl druhý díl cyklu Café na půl cesty PO SIGNÁLU VIZUÁL. Cyklus, dávající hlas těm, kteří se skrývají v pozadí. Přinesl světlo do koutů, kterým se normálně vyhýbáme, stydíme se za ně a nechceme o nich mluvit.
Tato akce se soustředí na duševní nitro a odchylky, které vznikají v lidské psyché. Skrze uměleckou tvorbu nabízí PO SIGNÁLU VIZUÁL témata spojená s psychologií a duševními nemocemi. Člověk tak má možnost seznámit se s deformacemi a druhy lidství očima umělců, pro které vizualita není to hlavní. Tato večerní setkání jsou přitažlivá jedinečným spojením důležitosti a krásy, propojením umění s problémy, upozorňováním na důležité poetickým.
Tentokrát se večer nesl v duchu poruch příjmů potravy. Jak to vypadá uvnitř hlavy někoho, kdo sám sobě nerozumí? Pro koho je jeho tělo úhlavním nepřítelem? Jídlo největší noční můrou, strašákem a vášní zároveň? V rámci večera bylo možno zhlédnout dva krátké filmy, tematikou poruch příjmu potravy se zabývající. První s názvem Já ti to věřím od Barbory Žentelové, druhý, napůl animovaný s názvem Vevnitř od Viktorie Štěpánové. Pro obě autorky bylo vytvoření takovýchto filmů velice signifikantní. Ať už z důvodů Barbory, která se s anorexií a bulimií u svých známých setkávala čím dál častěji nebo z ryze osobních důvodů Viktorie, která filmem chtěla svůj osobní příběh s anorexií reflektovat a zároveň umožnit pohled do hlavy takto „nemocného“ člověka. Nad čím přemýšlí a jak porouchaně vnímá svět.
Filmy spojuje nejen jejich tématika, ale i styl, jakým se rozhodly ji vyprávět. Formou poetického obrazu s průstřihy mezi jídlem, jejími konzumenty i pocitovými asociacemi, doprovázené autentickými výpověďmi lidí, kteří si onemocněním prošli. Oba filmy vyvolávají velice silné emoce, kdy vás tíseň a strach tlačí do křesel a z jídla se vám navaluje.
Po projekci těchto krátkých, zato emočně vydatných filmů následovala diskuze s autorkami spolu s hostkou Lucií Halbrštátovou, která si poruchami příjmů potravy sama prošla a otevřeně o nich hovoří. Ač se jednalo o velice těžkou tematiku, která je stále do jisté míry tabuizovaná, diskuze probíhala dosti otevřeně, s velkým zájmem ze strany publika. Padaly dotazy na průběh nemocní, jak jim předejít, čeho se v konverzaci s takto postiženými lidmi vyvarovat, co zmiňovat a co ne. Autorky se nebály jít s kůží na trh, a skrze odhalení svých osobních zkušeností dali divákům intimnější vhled to této problematiky.
Celá akce působila díky prostorům Café na půl cesty příjemným, až domáckým dojmem. Uprostřed parku, v odlehlejší části pražských Nuslí, kde si tak trochu zalezete, pořešíte části lidských niter a pak se vrátíte do běhu dění. Vkročíte do nového měsíce obohaceni o nové vědomosti a umění.
Comments
